neděle 1. května 2011

Nemám co na sebe

Ne. Tentokrát nejde o nakupování. I když, přiznávám, pár nových kousků by můj šatník neodmítl, ale na toto téma jsem řádila minulý týden a teď to musím nechat trochu uležet, aby se zapomnělo.

Potíž, o které chci psát už tady myslím zmíněna byla. A nejspíš ne jednou. Ale je to pro mě námět tak důležitý, situace natolik problematická, prostě průšvih jako mraky, že se z toho musím vykecat. Máme totiž v naší krásné, obrovské skříni se zrcadlem strašidlo. Přesněji řečeno bubáky hned dva. Koš číslo jedna a koš číslo dva. Oba vrchovatě nacpané prádlem připraveným na žehlení. Leží tam netknuté už tak dlouho, že na jejich dně bych možná našla Matýskovy dupačky. Věřím, že je to velmi dávno, co vzdaly čekání, že budou někdy v budoucnosti vyprázdněny a začaly kompostovat.

Já žehlím ráda, ne, že ne. Už od dětství, kdy byla tato domácí práce mou matkou svěřena do mých dychtivých dětských rukou hlavně proto, že máma žehlení nenávidí. Raději se dívala, jak si pálím prsty, než przním její kuchyni. A tak umím na kalhotách vyčarovat fantastické rovné puky, ale nikdy v životě mi nevykynou české buchty. Problém je, že tímto svým koníčkem hodlám trávit maximálně hodinku, hodinku a půl týdně. Čtyři košile, dvoje dětské kalhoty asi dvacet utěrek a dva povlaky na peřinu. Taková úhledná, rovná hromádka. V okamžiku, kdy je koš číslo jedna naplněn a jeho obsah přerostl snesitelné množství, začínám jej ignorovat. Plním koš číslo dva a čekám, kdy ten první prostě zmizí. V tu dobu jsem ještě ledově klidná. Jakmile naplním i druhý koš, začínám dostávat strach. Nejprve jsou to lehké obavy, které se s postupujícím časem a zmenšujícím se množstvím oděvů, které jsou nositelné, mění v panickou hrůzu.

Tahle má soukromá lapálie je umocněna faktem, že můj muž rád pere. Je to takový jeho koníček. Miluju pozdní odpolední hodiny, kdy vejde do bytu, svlékne ze sebe oblečení a byť je ráno čisté a voňavé vytáhl ze skříně, s elánem začne plnit pračku. Nerozlišuje barevné a bílé, kusy s rozdílnou teplotou praní, nevidí přezky a papírové kapesníky a láduje břicho své oblíbené mašinky, až puká ve švech. Otevře šuplík a se stejnou energií sype prášek a lije aviváž, až kape na krásné béžové dlaždice a barví je do modra. Pečlivě zvolí program (ani ne tak podle potřeby, ale najde si ten, který ho nejvíc zajímá, aby viděl, co to udělá) a celou tu nádheru zapne. To, že za tři hodiny, tedy pomalu v čase, kdy se všichni chceme po náročném dni uložit do postele, musí někdo (a většinou ne on) prádlo z pračky vyndat a pověsit do mrazivého jarního večera, aby přes noc neschlo a ráno zvlhlo rosou, už láska mého života nevidí. Když to má labilní nervová soustava ustojí, trucuju a nechávám obsah nepovšimnut v naději, že mu to dojde druhý den. Ono sice dojde, ale projevuje se to tak, že mi pošle v poledne sms s prosbou, abych jeho dílo pověsila. Čímž si samozřejmě šiju bič na sebe, páč jak jinak můžou jeho krásná trička a mé kalhoty vypadat, než jako vytaženy přežvýkavci z tlamy. A ještě nikdy u nás nefoukalo tak silně, aby se věci během sušení smy vyrovnaly.

Kdysi mi bylo některou dobrou duší doporučeno, abych při praní snížila otáčky ždímání, když se prý potom prádlo vypne na šňůru, nemusí se žehlit. Geniální nápad, který by zasloužil nobelovu cenu za péči o domácnost. Od té doby žehlím pouze J. uniformy (puky. Spousta puků) a Matyho košile. S dětskou radostí sundávám oblečení z balkónu, rovné jako plátno na kulečníkovém stole a okamžitě je skládám do vysokých, zarovnaných komínků. Bohužel, ať dělám, co dělám, nemůžu tenhle trik vštípit naší dvorní pradleně do hlavy. A tak mi nezbývá, než být prostě rychlejší. Když vidím v našem koši se špinavým prádlem dost kusů na to, aby stačily mému drahému k naplnění bubnu pračky, udělám to buď rychlostně za něj, nebo obsah přeskládám tak, aby se zdál co nejmenší. "Je mi líto, broučku, není toho dost." V nejhorším případě se snažím hlasitě křičet z kuchyně: "Jestli ten hluk z koupelny pochází z toho, že chceš zase prát, sniž otáčky!" a otráveně sleduju, jak vchází do místnosti, úsměv od ucha k uchu: "Pozdě. Už jsem měl zapnuto." A evidentně je na sebe moc pyšný.

Já na něj vlastně taky. Kolik manželek se může pochlubit partnerem, který dělá rád některou z prací souvisejících s chodem domácnosti? A faktem zůstává, že když se někdy ráno probudí v dobrém rozmaru a vidí, že já nevím, kam dřív skočit, ochotně si rozloží žehlící prkno a kromě košil likviduje veškerý obsah našich strašidel. Jsem na něj hrdá. Ženská, která ho dostane po mně s ním bude fakt spokojená.

Dnes odpoledne, neděle neneděle, svátek nesvátek jsem se překonala. Uložila jsem drobotinu do postelí, zavřela se v obýváku, rozložila žehlící prkno a přitáhla k němu oba strašáky. V televizi běžela má oblíbená pohádka - Mary a Max, já pracovala a na konci filmu šťastně slzela na krásně rovné oblečení. Opravdu kvalitně strávených šest hodin. V koupelně na mě vystrkuje koš jeden rukáv od trička jako rozverně vyplazený jazýček, naznačujíce tím, že J. bude mít zase žně a pokud včas nezasáhnu, celý tenhle kolotoč se bude v nejbližší době opakovat, ale nevadí. Jak říkám. Žehlím ráda a udělala jsem předsevzetí, že ode dneška to dělám pravidelně. Jsem na sebe dost zvědavá.

10 komentářů:

  1. Tak to je článek přesně pro mě!

    OdpovědětVymazat
  2. Mamino,žehlení nesnáším a na mytí nádobí-Míšo jsem si pořídila právě tu myčku:o).

    OdpovědětVymazat
  3. Tak nevím, otáčky sundavám výjimečně, zásadně na plno, ale jak říkala babička - když se to hezky pověsí, netřeba žehlit. Žehlím jen jednou až dvakrát do roka, košili, halenku, poprvé letní šaty a mám stejně rovné prádlo jako moje maminka, která žehlením tráví týdně několik hodin, nežehlí jen ponožky :o)

    OdpovědětVymazat
  4. A co teprve ten třetí koš, kde se už druhým rokem krčí věci na zašití:-)...

    OdpovědětVymazat
  5. Uf..ještěže už je společensky únosné neštupovat fusekle. Vdala jsem se do rodiny rukodělných švagrových, co za největší mejdan považovaly upletení pěti řad šestého svetru pro manžela. Fusekla zaštupovaly u zpráv a za tu píli se odměnily uháčkováním dečky...A do toho jsem vpadla já:) Pár jsem jich zašila, operace na celý večer. Občas jsem tajně propašovala z bytu igelitku plnou děravých fuseklí, jo, tu igelitku s nápisem "jednou to zašiju, škoda vyhodit" a lup do popelnice, na to fofrem odpadky a úprk, to ne já, kdepak, já hospodyňka :)Naučila jsem se kupovat ponožky po deseti párech stejného barvy a vzoru, trvá dlouho, než zbude poslední jedna lichá:)

    OdpovědětVymazat
  6. Taky nežehlím. Nehodlám svých pár volných hodin týdně obětovat na něco tak příšerného. U nás miluje praní Bartoloměj, některé prádlo pereme i dvakrát, aby si to užil:-) A to s těmi 10ti páry stejných ponožek taky praktikuju a doporučuju. Onehdá jsem takhle udělala velký nákup v CAA.

    OdpovědětVymazat
  7. děkuju, dámy :) Krásné komentáře.

    OdpovědětVymazat
  8. No jo, čím se asi tak k tomuto tématu pochlubit...má zřítelnice pravděpodobně ani neví, kde se nachází pračka, natož aby ji spustil...nic, jdu snít o dokonalých mužích :-)

    OdpovědětVymazat

A dál?

      V poslední době mi sdílení Matýskova dalšího osudu moc nejde. Není to proto, že by to byla slova a odstavce nacpaná slzami k prasknutí...