pátek 29. dubna 2011

Utržena ze řetězu

Byla jsem venku. Dlouho. Celé dopoledne. Ale největší průšvih byl, že jsem se dostala do obchodního centra v Praze. J. tohoto kroku, že mě tam vůbec vzal, bude litovat ještě hodně, hodně dlouho.

Všechno začalo brzy ráno. Můj muž si vzal ohleduplně volno, tedy přesněji řečeno, jeho ohleduplný šéf se opět smířil s faktem, že J. se musí starat o svou zdevastovanou rodinu, nejspíš jen smutně pokrčil rameny a tento rok po tisíciprvé rezignoval. Jednoho dne se láska mého života objeví v práci a bude se muset svým kolegům prokazovat platným řidičákem, aby ho vůbec poznali. Takže jsme se všichni kolektivně vzbudili, přichystali a vyrazili kam jinam, než do Motola, jelikož (pro změnu) dítě má zkažený zub. Praha byla příjemně průjezdná, místy svítilo slunce a někde padaly těžké kapky, jak už to v dubnu bývá a ani s parkováním tentokrát nebyly velké problémy. Oddělení dětské stomatologie jsme našli dost rychle a v čekárně nebyla fronta. Všechno to šlo příliš hladce. Po dokončení registrace u okénka se mě sestřička zeptala, jak moc je Maty handicapovaný. Jelikož nemáme diagnózu a tak nemůžu jednoduše odpovědět, že je autík toho a toho stupně, epileptik s určitým počtem záchvatů nebo prostě jen dítě se syndromem extrémní lenory, zhluboka jsem se nadechla a zauvažovala, ze kterého konce začít s popisem Matyho problémů. Byla jsem však přerušena a dotaz byl specifikován, tak aby mě co nejvíc potěšil: "Myslím tím, jak dlouho vydrží čekat?" Ha. Vycítila jsem naši šanci jak nestrávit den v dětské části nemocnice. "No, nemusí jít na řadu za pět minut, ale moc dlouho tu nevydrží" přidala jsem malounko zkroušený výraz. Vlastně jsem ani tak moc nelhala. Poté, co se junior v novém prostředí aklimatizoval, několikrát skouknul reklamní smyčku v místní televizi a pročůral dvě plenky, jal se prozkoumávat chodbu a přilehlou čekárnu poloindiánským krokem. To znamená tři kroky vpřed, čtyři vzad, otočka a znovu. Vše doplněno o komentář dost nepříjemným sopránem. Po deseti minutách mne i tatínka bolely ruce i záda a ostatní pacienti si zakrývali uši jen co Matýsek otevřel pusinku.

Naštěstí jsou tady na tyto případy zařízeni a do patnácti minut jsme byli v ordinaci. Velmi sympatický pan doktor mi dal instrukce, kterak se usadit do křesla a jak pevně přichytit své zmítající dítě a optal se, jak moc je s ním rozumná domluva. Odpověď "asi jako s ročním dítětem, pozor na prsty, pane doktore" ho moc nepotěšila, ale odvážně se dal do práce. Byl rychlý, šikovný, celou dobu na Maťulku mluvil a odvahu měl, to se mu musí nechat, ucuknul před juniorovými čelistmi jen jednou a ještě se tomu smál. Evidentně měl s těmito případy své zkušenosti. Když skončil, unaveně si přejel dlaněmi přes tvář a prohlásil: "Co s tebou, kluku?" Na můj tázavý pohled začal vysvětlovat, že Matěj nemá kaz jeden, ale tři, že na nějaké sirupy s Diazepamem on není zvědavý a že to chce celkovou narkózu. Zkusila jsem chvilku protestovat, ale bylo jasné, že jeho vůle a zkušenosti jsou silnější a já nemám šanci. Zavolal si sestřičku z lůžkového, která nám nabídla termín na konci června.
"Berte," šibalsky na mě mrkl pan doktor, "berte, další termín je na Ježíška."
"Když já mám strach, že o ten zoubek do té doby přijde." posteskla jsem si.
"Nepřijde. Bolí ho to?"
"No, u čištění zubů slušně vyvádí, ale myslím, že jídlo na té straně kouše. Víte co, pane doktore, když on mi neřekne." zkormouceně jsem pokrčila rameny.
"Cože? Neřekne? Vy nevíte, jak moc vaše dítě bolí zuby?!" řehtal se lékař a laškovně na mě pomrkával, jako aby mi bylo jasné, že si dělá legraci. "Co jste to proboha za matku?! Taková nezodpovědnost... "
Ano. I u zubaře si člověk užije srandy.
Nakonec jsme dostali termín hospitalizace na polovinu příštího měsíce a byli jsme všichni kolektivně spokojeni. I Matýsek, který chudáček malý ještě netuší, co ho čeká, anebo nám všem moc dobře rozuměl a už teď se těší. Co já vím. Budeme ležet tři dny na dětském, ale ne na neurologii, což prozměnu těší mne.

Z nemocnice jsme to vzali téměř vzdušnou čarou do obchodního centra na okraji města, jelikož jsem si chtěla koupit jednu knihu a synáčkovi jedny kraťasy s laclem. Ty číslovky jsou v tomto okamžiku velice důležité. Jen co jsem vstoupila do budovy, nadechla se vzduchu vonícího po zboží a penězích, někde hluboko v mém mozku přeskočila ta správná jiskra a já si uvědomila, že jsem téměř celou rakovinu nenakupovala. Okamžitě se u mě projevily abstinenční příznaky. Usadila jsem kluky v kavárně, aby si dali dláboš a kafe, že já si skočím jen do jedné módní prodejny, jestli by něco pro Máťulku neměli. Měli. Běhala jsem od stojanu ke stojanu a za pár minut jsem měla ruku plnou ramínek. Kraťasy (bez laclu, ale co nadělám), rifle, tričko, kalhoty a jiné, Matymu naprosto nepotřebné výkřiky poslední dětské módy. Ještě bílou tuniku mamince a pryč odsud. Zřítelnice oka mého při pohledu na objemnou tašku se značkou obchodu zavtipkovala: "Jsi se tam šla JEN podívat, ne?" Ha ha. Udýchaně jsem si kecla do křesla, vypila své čokoládové kapučíno na ex a poprosila, jestli bychom mohli zajít do toho knihkupectví. J. projevil obavu, jestli to mé nakupovacím záchvatem zmožené tělo vydrží a prohlásil, že mě bude bedlivě hlídat, že kupuju opravdu jen tu jednu knihu. Musela jsem mu nadiktovat titul i jméno autora, aby bylo jasné, že nebudu podvádět. Bohžel, jak jsem předpokládala, i J. byl v prodejně uchvácen několika tituly a tak se s kočárkem ztratil mezi regály a já zůstala bez dozoru. Velká chyba. Proběhla jsem papírovým královstvím rychlostí blesku, sem tam sáhla do police a vytáhla brožuru, kterou jsem sice měla už třikrát půjčenu z knihovny, ale je tak dobrá, že se musí stát součástí naší domácnosti. S náručí plnou kvalitní literatury jsem se dovalila k pokladně a snažila se nevidět káravý zrak mého partnera. "Jakobych tě neznal." Posteskl si. "Tak to zaplať a vypadneme."
Snažila jsem se ho uklidnit: "No co, je to z mého kapesného." Vykouzlil na rtech úsměv: "Ty žádné nemáš, posledního půl roku ses válela ve špitále nebo byla na dovolené. Další podobnou vycházku máš povolenu na Vánoce." Tak jo. Spokojeně jsem nechala projet platební kartu terminálem s myšlenkou, že se sice budeme do příští výplaty pást, ale já mám co číst a Matějíček bude celé léto za frajera. V tašce jsem naštěstí měla jednu knížku pro J., jako odpustek a tak i on odcházel z knihkupectví v radostné náladě.

Má dušička má na dlouhou dobu pokoj. Ukojila jsem svou nákupní závislost a byť to znamená, že buď vyshlásíme bankrot, nebo veřejnou sbírku, je nám fajn. Peníze jsou a budou, my ne. Ale pro jistotu jsem udělala předsevzetí, že se Praze s jejími lákadly budu nějakou dobu vyhýbat velmi velkým obloukem.

9 komentářů:

  1. Mamino,ty nezklameš...nikdy :o).Zas a znova se tu bavím a chlámu při tvém popisu.

    OdpovědětVymazat
  2. Ách, zřítelnice.... :)

    OdpovědětVymazat
  3. nebyli jste náhodou v Šestce?

    OdpovědětVymazat
  4. Anzo, byli (i tam)

    OdpovědětVymazat
  5. Ty módní obchody mě míjejí, ale v knihkupectví dopadám stejně, ale strašně se snažím krotit, vždycky :o) Mmchdm, to mi snad unikl nějaký Pratchett, že bylo něco i pro J.?

    OdpovědětVymazat
  6. Tak já do knihkupectví raději nechodím, protože moje kapesné je okamžitě po připsání mužovi výploaty rozfrcáno za knihy a látky rovnou přes net... Nicméně dneska jsem se cestou z práce rozšoupla v obchodě s látkama, má zřítelnice mě rozpůlí... A zrovna přišel nějakej nenaloženej, nechám to na jindy...

    OdpovědětVymazat
  7. [5]:martino f., to teda koukám, že si pamatuješ takové detaily, že J. čte Zeměplochu :). Tentokrát to byl jeho druhý nejoblíbenější autor - Kulhánek. Vyšly mu povídky akurát do kapsy

    OdpovědětVymazat
  8. Kdo jiný by si zasloužil takhle si zařádit,než ty :-)

    OdpovědětVymazat
  9. [7]: No aby ne, to my Zeměplochaři nezapomínáme :o)

    OdpovědětVymazat

A dál?

      V poslední době mi sdílení Matýskova dalšího osudu moc nejde. Není to proto, že by to byla slova a odstavce nacpaná slzami k prasknutí...