pondělí 2. května 2011

Pozdní příchod

Dnes jsem se opozdila v zaměstnání. Budiž mi připsáno k dobru, že jsem tam ráno zavolala a varovala je, aby o mě neměli péči (což by neměli) a abych jim nechyběla do počtu (což jsem evidentně nechyběla). A navíc jsem k tomu měla velmi závažnou příčinu. Byla jsem u lékaře odevzdat decku krve. Tedy, tak to bylo původně v plánu. Zdržet se o dvacet minut návštěvou u doktora, ovšem, jak říká staré moudro, člověk míní a Bůh zapomenutých potvrzení mění.

Předvojem mého hektického rána byl včerejší večer, kdy se u nás strhla hádka, tentokrát kupodivu o vůz. Naivně jsme si mysleli, že tím, že máme auta dvě, jsme vyřešili všechny naše přemísťovací problémy. Nic takového. J. došel po dlouhých úvahách, které následovaly mou jednoduchou otázku: "Které si zítra bereš auto?", k jednoznačnému závěru, že potřebuje oba naše čtyřkolé kamarády. Neměla jsem tušení, jak je chce řídit, ale argumenty uváděl pádné. Fišta potřebuje přezout botičky a v úterý ráno musí J. odvézt juniora do školky, což bez kombíka nezvládne. Nakonec se rozhodl pro Arthura, ale prý jen velmi nerad. Ráno jsem tedy odvezla dítě do zařízení pešobusem, poněvadž do Fiesty se opravdu náš kočárek nevejde. Musely by se složit zadní sedačky a na to já jsem buď nešikovná nebo líná (nehodící se škrtněte). Poté, co jsem odevzdala dítě, jež na mě bylo už zase z nějakého důvodu načuřeno a nedalo mi ani pá-pá, ze stacíku jsem se vrátila na parkoviště pro auto a už mi nic nebránilo vydat se na cesty.

U lékaře jsem měla z pr... z pekla štěstí, načapala jsem sestřičku v nádherném, sytě rudém overálku, jelikož jela zdravotně zabezpečovat přezkoušení z tělocviku, které se u naší firmy koná jednou ročně, a kterého se samozřejmě všichni s nadšením účastníme. Sice se jí nelíbilo, že vstupuji do čekárny neohlášena, nezvána, ale slitovala se nade mnou, nechala řidiče v nastartované sanitce čekat a jala se mi odebírat krev. Když bylo hotovo, mohla jsem zamířit směr ředitelství, kde jsem měla jednu, maximálně dvě malé pochůzky.

Nejprve sekretářka: má dovolenou.
Dobrá, tedy její zástupkyně: "Omluvenku z tělocviku nedávej mě, odnes ji kolegovi ob troje dveře."
Kolega ob troje dveře: nepřítomen, je potřeba zkusit kuřárnu. Nalezen, potvrzení odevzdáno a když už jsem tam byla, proč si taky jednu nedat.
Žádost o příspěvek na dovolenou: "Já jsem tu novej a formuláře má sekretářka." Nakonec jsem pana kolegu udolala. Prohlédl svůj kouzelný šuplík a jednu krásnou žádanku mi našel. Poté, co jsem ji pečlivě vyplnila, jsem se dozvěděla, že jedna jediná nestačí. Naše firma je známá svým rozsáhlým administrativně-formulářovým fetišem a tak nezbývalo, než se vydat pátrat po novém blanketu.
Úřednice přes blankety: u lékaře. Dobrá, žádat tedy budeme jindy. Ještě podpis ředitele.
Ředitel: v pracovní neschopnosti.
Zástupce ředitele (kolega ob troje dveře): na kuřárně. Získán autogram, odevzdána první žádost.
A hodinka je v tahu.

Když pozdě, tak pořádně. Rozhodla jsem se dát si kolečko ještě jednou a zkusila pana doktora, zda by mě neodeslal na pravidelnou lékařskou prohlídku. "Velmi ochotně," děl. "Máte potvrzení?" Samozřejmě, že ne. Věděla jsem, že na ředitelství se nějaká určitě budou povalovat, ale jelikož se pomalu blížila doba oběda a mých původně plánovaných dvacet minut bylo dávno v tahu, došla jsem k závěru, že dnes až tak nutně odeslána být nemusím. Nasedla jsem do Fišty a odfrčela se účastnit pracovního procesu.

To mi však nebylo dáno. Má kouzelná karta, opravňující mě ke vjezdu na parkoviště je od ledna neplatná. Hlas z reproduktoru, který jsem se snažila ukecat, ať mě pustí, že se obratem vřítím do jeho kanceláře, kde vyřídím aktivaci, byl nekompromisní a donutil mě vycouvat z parkingu, prokličkovat místním složitým systémem jednosměrek a zastavit Fiestu na místě, kde to místní policisté jen velmi neradi vidí. Ovšem nebylo zbytí. Nechala jsem své zánovní vozítko v odbočovacím pruhu se zapnutými blikačkami, doufaje, že bude už na dálku viděno a nebude ani nabouráno, ani označeno lístečkem s pokutou. Vběhla jsem do budovy, extrémně rychle zaplatila požadovanou částku a vrátila se k autu. Bylo vcelku, nikdo mu nepomáhal ani ho nechránil a tak jsem konečně dojela na parkoviště, kde jsem vůz ustájila a vydala se makat.

Hodina a půl zpoždění. Měli ze mě radost. Ale já jsem v tom vážně nevinně. Za to můžou Okolnosti, nepřítomné vedení firmy a ošklivý hlas v reproduktoru. Ve vzduchu stále visí jeden nevyplněný formulář a návštěva lékaře. Myslím, že si na to raději vezmu dovolenou.

3 komentáře:

  1. Musím říct, že v tuto pozdní hodinu mám poněkud problémy udržet v příběhu nit, asi si to přečtu ještě jednou ráno u kafe...:-)

    OdpovědětVymazat
  2. já nic  udržela a zase jsem se (tentokrát škodolibě) pobavila :-)

    OdpovědětVymazat
  3. tím nic jsem měla namysli nit...

    OdpovědětVymazat

A dál?

      V poslední době mi sdílení Matýskova dalšího osudu moc nejde. Není to proto, že by to byla slova a odstavce nacpaná slzami k prasknutí...