pátek 4. března 2011

Ostré pražské lokty

Opět jsem si sedla za volant a opět jsem se překonala. Jelikož stále ještě nesmím zvedat Máťulku, máme s J. malé ranní organizační potíže. Situace A je jednoduchá a mně velice příjemná. Je to ráno, kdy nemusím do práce, do nemocnice, k obvoďákovi, prostě kluci se velmi brzy vypraví sami a já se smím válet v pelechu až do osmi, což je evidentně přednastavený budík mých vnitřních hodin. Víc ani ťuk. Jak já závidím lidem, kteří umí otevřít své do růžova vyspinkané oko až v čase oběda! Situace B je malinko komplikovanější. Vstáváme všichni a kolektivně se vypravujeme. V podstatě to tady pěkně odsejpá, když máme na juniora čtyři dospělé ruce, jediná nevýhoda je, že musím vstávat s nimi v nekřesťansky ranou hodinu. A případ C stojí úplně za pendrek. J. musí dojet do práce velmi brzy, tudíž se nesmí zdržovat podružnostmi, jako je odvážení nejmladšího do školky a manželky do práce. Jako bonus potřebuju ten den auto já. A tak někdo musí v předvečer akce nažhavit své mozkové závity, podotýkám, že to nesmí být nikdo, komu je méně než 5 let a musí mít jakés takés organizační schopnosti. Takže zase já. Musím vymyslet krok za krokem, jak bude naše ranní rvačka o vůz probíhat. Kdo koho kam odveze, kde a kdy bude která vystupovací zastávka a komu nakonec zůstane Arthur, aby mu vozil zadeček. Poslední bitvu jsem naštěstí vyhrála, ovšem bylo to nelehké rozhodnutí. Ráno všichni vstaneme, odvezeme dítě, JÁ si sednu za volant a povezu svou polovičku do zaměstnání. Což znamená do úplného centra Prahy.

Řídit auto v našem hlavním městě je umění. Opravdu kumšt, na který by těm pomalejším z nás nestačily ani dva roky autoškoly. Pražský řidič je rasa speciální a unikátní. Má mozek zpracovávající moře informací rychlostí nejmodernějšího počítače, oči jako rys a lokty ostré, že by mohly řezat sklo. Jeho reakce jsou tak rychlé, že laik nepostřehne ruku na řadící páce ani nohu kmitající mezi pedály plynu a brzdy. Dokáže během vteřiny vyřešit složitou dopravní situaci, rozhodnout se, že i když stojí u křižovatky na vedlejší silnici a ještě dává přednost zprava, přesto se mezi projíždějící auta vejde a frajer to provede tak, že na něj nikdo nezatroubí. Barvu semaforu zná jen žlutou, přechod pro chodce vycítí na hony daleko a i když se ulicí řítí nepovolenými osmdesáti kilometry v hodině, vždy stihne zastavit a blahosklonně pokynout stařence, že smí přejít silnici. V hlavě má velmi podrobnou mapu Prahy se všemi názvy ulic a orientačními body a přesně ví, že když na západním okraji včas odbočí doprava, dostane se na nájezd na Brno na východě o 35 vteřin dříve, než jak mu radily informační cedule. Zácpu pozná na kilometrovou vzdálenost, ví přesně její příčinu, zda se jedná o nevhodně umístěný semafor (nevadí, tady to naskakuje rychle, počkáme) nebo dopravní nehodu (tam se něco stalo, u Kauflandu odbočíme). Vždy dodržuje vyhláškou nezmíněné pravidlo zipu, kdy se auta při zúžení silnice ze dvou pruhů do jednoho vychovaně střídají v zařazení do jednoho krásného, barevného, dlouhého hada. Každý každého pustí, všichni poděkují zablikáním nouzovými světly, nepiští brzdy, neozývají se klaksony. Když pražský šofér spěchá a před ním se objeví pomalé bébéčko (blbá blondýna), provede manévr zvaný "myška" tak rychle, že řidička ještě hodnou chvíli uvažuje, kde se tu vzal ten citroen, když celou dobu popojížděla za renaultem a udržovala od něj minimální odstup.

Takhle se chová pražský řidič. Ne tak já. Když mám vjet na čtyřech kolech do hlavního města, nechávám je zaparkovaná na nejbližším vhodném odstavném parkovišti a dál se pohybuji sockou, nebo-li mastnou tyčí, jinak městskou hromadnou. Sice jsem hrdým vlastníkem řidičského průkazu 14 let, ale dle mého skromného názoru je to velmi krátký čas na zvládnutí techniky řízení auta v našem hlavním městě. V tomto směru jsem věčný začátečník a jen pomalu získávám správné návyky, jak se chovat v tom malém, asfaltovém pekle. Nebaví mě vytáčet motor mého šedého miláčka do úděsných otáček, kdy křičí, jako kotě pověšené za ocásek. Nechci mu likvidovat brzdové destičky prudkými kopanci do pedálu, nutícími jej zastavit na úseku dlouhém jako Matýskova šála. Mé krátké ruce nejsou dost rychlé na prudké otáčení auta o 180 stupňů na místě o rozloze pětikoruny a mám jich příliš málo, abych v jednom momentu podřazovala, zapínala blinkr a troubila. Nevyznám se v Praze. Není to jen tím, že je rozlehlá a složitá, i když dobře značená. Mám dar zvaný orientační nesmysl. I kdybych trasu, která sestává ze dvou odboček na semaforu a jednom projetí kruhového objezdu, projela tisíckrát, po tisíciprvé zapnu k velkému pobavení J. navigaci. Když mi dělá spolujezdce on, ví, že nestačí při rozjetí auta říct: "Teď rovně, na semaforech doprava a až mineme odbočovák na Vary, najedeme na dálnici". Po slově rovně můj mozek maže každou další informaci a ta mi musí být v pravý čas připomenuta. Pokud se tak nestane s dostatečným předstihem, právě tak krátkým, abych viděla křižovatku, ale ne tak dlouhým, abych stihla zapomenout, začnu se vztekat, nadávat a hlavně dělat chyby v řízení. Za které, jak jinak, může jen a jen můj spolujezdec, páč moc dobře ví, jak špatná jsem řidička v Praze a jak jemně, opatrně a přesně mě musí na trase vést.

To ráno jsem si sedala za volant s vědomím, že jsem schopná všeho. Naučili se to jiní, dokážu to taky. Vjela jsem do Prahy, nažhavila mozkové závity a byla připravená na každou alternativu. První zaváhání nastalo hned po pár minutách, když jsem znejistěla u křižovatky a raději se J. optala, zda pokračujeme rovně. "Ne! Odboč! Copak ty si to nepamatuješ?" Ne. Jela jsem tudy jen desetkrát, naposledy před pár měsíci a přesto mi to připadá, jako předměstí Rio de Janeira. Naštěstí přišel pokyn včas, abych ostatním účastníkům nezpůsobila problémy. A dál to bylo pořád po hlavní. Aspoň tohle jsem si pamatovala. Když jsme dojeli na místo určení, opravdu do centra, ujistila jsem se, že jsme v cíli. "Ne, já už půl roku dělám jinde, až na náměstí, ty to nevíš?" Ne. A je mi to jedno. Je to JEHO práce, ON sem musí každý den, MNĚ je šum a fuk, jestli do tohohle baráku, nebo až do katedrály sv. Víta. A nastala přesně ta situace, které jsem se obávala. Arthur si to spokojeně drandil po kočičích hlavách, uličky byly čím dál tím užší, křižovatek a jednosměrných ulic přibývalo. "Jsi si, miláčku, jistý, že až vystoupíš, já se odsud dostanu? Nebudu nocovat u Václava (Klause) v kanceláři?" Má lepší polovička mě ujistila, že zpáteční cesta je velmi jednoduchá, kdybych si nebyla jistá, je to pořád do kopce. A v nejhorším má u sebe mobilní telefon, bude mě navigovat. Mé napnuté nervy to neuvolnilo, ale říkala jsem si, že i kdybych po tom pitomém centru měla bloudit celé dopoledne, jednou se odsud dostanu. Všechny cesty vedou do Říma. Rozloučili jsme se a já se vydala na sólovou cestu. Měl pravdu. Pořád po hlavní a furt do kopce. Malý zádrhel nastal na kopci, kde je křižovatka, jejíž řešení zasluhuje Nobelovu cenu za dopravu. "Až budeš nahoře, dáváš přednost. Dej pozor, blbě se tam vjíždí." okomentoval to J. Když jsem to viděla, došla jsem k závěru, že situaci poněkud podhodnotil a já se do křižovatky nikdy v životě nedostanu. Budu sedět v autě, dokud mu nedojde benzín, potom zapnu blikačky a vydám se na tramvaj. Auta jezdila zprava, zleva, z protisměru, po jednom, po dvou, po třech, v
ypadalo to jako obrovská, motorizovaná spartakiáda. Jen na mého kombíka tam prostě nebylo místo. Až se mně jedné řidičce zželelo a byť na hlavní, dala mi přednost. Zamávala jsem jí a šťastně se vecpala do provozu. Dál už pořád rovně, nikam neodbočovat, dodržovat padesátku. To už jsem byla frajer. Spokojeně jsem dojela do práce a každému na potkání jsem se chlubila, že jsem právě přijela z centra. Byli milí. Chválili mě, než jsem pochopila, že jsou všichni místní a já pláču na špatném hrobě. Řízení auta tady zvládají od svých šestnácti let, muži od dvanácti.

Nevadí. Zvládla jsem to. Projela jsem Prahou, a i když je to, doufám, na dlouhou dobu naposledy, budu si tu vzpomínku hýčkat, jako Vánoce v osmdesátém pátém, kdy jsem dostala svou první mrkací panenku.

15 komentářů:

  1. Přestože Prahou jezdím denně, je to jako byste psala o mně. Umím přibližně tak tři trasy, do práce, na nákup, k doktorovi. Běda, jak je někde objížďka nebo komplikovanější situace, zabloudím i dvě ulice od domova:-) Báječně jsem se pobavila a zároveň máte můj obdiv. Centrum je dopravně na zabití, jste fakt dobrá:-)

    OdpovědětVymazat
  2. A tady pláčeš na správném hrobě :-) Já, co by náplava, mám jako krysa naučených svých pár tras a jinam ani náhodou :-) Ani s naviganí ani s manželem po pravé ruce... :-) Takže, jo, jsi prostě dobrá :-D.

    OdpovědětVymazat
  3. jsi borka, mně to trvalo 10 let než jsem projela prahou bez bušení na hrudi. a to jsem jezdila několikrát týdně...

    OdpovědětVymazat
  4. Já se dobrovolně  přiznám, že pro mě je kolapsová situace už cesta do  Olomouce, kde mám vyjeté své dvě trasy a tím to končí.Jste  fakt dobrá, smekám, mě by nikdo nedonutil. A Váš popis pražské dopravy a řidičů je skvělý, úplně je vidím L.

    OdpovědětVymazat
  5. Raníček jsem nestihla, ale jako dezert k odpolední kávě je to taky výborné:) Mně jízda po Praze nečiní nižádný problém. Zaparkuji na Zličíně, samozřejmě jen proto, že u nás není Ikea, že a pak si spolu s turisty vychutnávám krásu pražského metra :))

    OdpovědětVymazat
  6. A my, pražští řidiči zažíváme podobné pocity v MHD. V přestupním tunelu mezi trasou B a C na Florenci mě přepadá klaustrofobie... a  mezi turisty v tramvaji projíždějící Malou Stranou ostřížím zrakem sleduji spolucestující, abych včas odhalil kapsářské gangy.

    OdpovědětVymazat
  7. Mamino,popsala jsi to skvěle :o).

    OdpovědětVymazat
  8. Jsem pražská řidička a popsala jste nás velmi přesně (i když myšky nedělám). Pasáž o zácpách je dokonalá, opravdu se dá poznat příčina na kilometr daleko - když má člověk tu zkušenost z konkrétního místa. A opravdu jsou i křižovatky, kde zkušený Pražák na přednosti pouští ty ostatní, protože moc dobře ví, že jinak by odbočit nedokázali, jakkoliv jsou řidičsky zdatní.

    OdpovědětVymazat
  9. Projet Prahou? Jsi borec!

    OdpovědětVymazat
  10. Děkuji :) Za pochvalu článku i mého prznění pražské autodopravy.

    OdpovědětVymazat
  11. Jo, jo, to je přesné. Já v rodině jezdím jediná, do centra Prahy jen s velkým sebezapřením, radši ze západu na východ po obchvatu než zamířit do středu města. A v rodině se se slzou v oku vzpomíná na to, jak jsme z Radotína do Holešoviček jeli přes Pražský hrad a ještě jsme přitom neplánovaně projeli podzemní garáže u Anděla...

    OdpovědětVymazat
  12. Ha, ha. Jsem rodilá Pražanda, řidičák mám od 18, ale s orientačním smyslem jsem na tom velmi podobně. Mám několik naučených tras, které se mi ale v hlavě nepropojují, tak že musím dorazit na počátek "mé" trasy, abych mohla zahájit cestu.  Nejhorší je dostat se někam, zpět už je to hračka, protože bydlím kousek od výpadovky na Brno, tak že se držím cedulí Brno a mám vyhráno. že je to mnohdy cesta delší a zacpanější, to už je jiná....

    OdpovědětVymazat
  13. Vůbec jste se mě nedotkla, protože tu pochvalu jsem chytla hned 8))) Pak jsem se trochu zarazila - fakt to myslí vážně, když všichni ostatní o pražských řidičích píšou jako o produktech těch nejhorších kanalizací na světě? Teprve potom mi to došlo. Píšete o mně a o spoustě dalších lidí, které znám i neznám. A dnes jsem si na tenhle článek zase vzpomněla, když mě pouštěl Nissan na přednosti a já jsem ještě pustila dva nešťastníky, kteří trčeli v tramvajové trati...

    OdpovědětVymazat
  14. Hehe, tak se přiznám, žes mě popisem pražského řidiče hodně rozesmála. Jak víš, tak na cestách trávím moře času - naposledy jsem v tomhle moři času projížděla Prahou ve čtvrtek, pěkně od D1 do Soukenické v centru, odtud pak na Zličín a ze Zličína zpátky na Vysočinu (díky Bohu za okruh). Jízda Prahou pro mě i po všech těch letech, kdy jsem v Praze bydlela a Prahou pravidelně projížděla, představuje žůžo dobrodrůžo, hlavně při pozorování tamních řidičů a jejich úžasné schopnosti rozčílit se nad sebemenší prkotinou. :o)

    OdpovědětVymazat
  15. Náádherný článek. TAk orientační nesmysl mám taky. A manžel se diví, že nejsem schopná vozit Jeníka do Prahy po doktorech...

    OdpovědětVymazat

A dál?

      V poslední době mi sdílení Matýskova dalšího osudu moc nejde. Není to proto, že by to byla slova a odstavce nacpaná slzami k prasknutí...