neděle 6. března 2011

Ach ty tváře!

Na ulici nemám nejmenší problém. Potkám-li sousedku, Matyho učitelku ze stacionáře, či čestinářku ze střední školy, vím bezpečně, že mám pozdravit. Horší je to s přiřazením správného jména. Chvíli uvažuju, do které části republiky daný obličej zařadit, pokud má chabá paměť včas nezareaguje, prohledávám jednotlivé kategorie. Přátelé, známí, bývalí kolegové z práce, spolužáci ze školky a čas ubíhá. Mezitím vedu velmi nezávazný rozhovor o aktuálním rozpoložení dotyčného "Jak se pořád máte?" nebo o počasí. Konečně přichází ze zaprášeného centra paměti správná odpověď a já zjišťuji, že se už několik minut bavím o nechutných psích bobečcích podél chodníku s majitelem firmy, ve které jsem pracovala před deseti lety. Horší situace nastává, pokud se můj děrami prolezlý mozek nevzpamatuje a já za celou dobu hovoru nezjistím, s kým mám tu čest nebo ještě lépe, jméno, jež mi vytanulo na mysli je mylné. Způsobně se rozloučím a po dvou dnech mi doma na gauči dojde, že jsem vychovaně vykala kamarádce mé sestry, která měla evidentně naprosto stejný problém a nejspíš dodnes neví, kdo byla ta potrhlá ženská, která ji s úsměvem přes celou tvář zdravila a ptala se na místa, kde nikdy v životě nebyla a lidi, které nikdy nepotkala.

Podobně jsem na tom s celebritami. Herci, zpěváky, moderátory stupidních reality show. S těmi se naštěstí na ulici potkávat nemusím, i když v případě takového Jima Parsonse je mi to dost líto. Je to představitel Sheldona z mého oblíbeného sitcomu Teorie velkého třesku, do kterého jsem bezhlavě zamilovaná, ale to samozřejmě svému J. vykládat nebudu. Jednoho krásného dne totiž budu mít tu kliku, že na něj opravdu narazím, pozvu ho na kafe a strávím s ním několik nádherných hodin, které si nenechám pokazit myšlenkou na krach mého vztahu pro nevěru se seriálovou postavou. Ovšem ta správná legrace u nás nastává po setmění, když je Maťulka uložen ve své postýlce a my pouštíme televizi nebo DVD. Chvíli sleduju děj filmu, po první třetině se J. nejistě zeptám, jestli jsem představitelku hlavní role už někde viděla. "Děláš si srandu? To je Jamie Lee Curtisová, hrála v ... " a následuje kompletní filmografie světoznámé americké herečky. Samozřejmě, že se rozpomenu a je mi trapně, když zjistím, že jde o mou oblíbenou postavu hned z několika filmů.
"Já ji nepoznala s těmi tmavými vlasy."
"Takové má vždycky."
"Ne, v tom filmu s Di Capriem byla blond."
"Nikdy nehrála s Leonardem."
"Aha."
A zase jsem za blbce.
Geniální paměti mého muže na filmové postavy a herce, kteří je představují využívám velmi často, velmi ráda a někdy dost zajímavým způsobem.
"Drahoušku, já si nemůžu vzpomenout na jedno jméno. Ten, jak hrál v tom filmu o robotech."
"Těch je spousta, Will Smith?"
"To je kterej?"
"Já, robot. Ten černej."
"Ne, ne, já myslím ten film, co v něm hrála bývalá manželka Toma Cruise."
"Christopher Walken ve Stepfordských paničkách, pokud myslíš Nicol Kidmanovou."
"Jo! To je on!"
A takhle funguje J. má maličký kousek svého neskutečně inteligentního mozku věnovaný jen historii kinematgrafie, od dob jejích počátků po momentálně rozpracovaná díla. Ví přesně kdo kde hrál, jak dobře to dělal a kterou cenu za to dostal. Pokud se nejedná o stupidní romantická dílka jako Láska nebeská nebo Podnikavá dívka, které si smím pouštět pouze pokud není doma nebo velmi tvrě spí za zavřenými dveřmi. I v těchto případech stačí, aby ložnici opustil kvůli toaletě a z přivřených dveří koupelny na mě křičí po dvou tónech ústřední melodie: "Ty si zase pouštíš tu kravinu? Jednou z toho zblbneš."

On je totiž sportovec toretik. V dětství mu za zády stál jeho pohybově založený otec, který ve svých dětech neomylně poznal nadané plavce a lyžaře. Kluci od mala navštěvovali plavecké tréninky a od první vločky koncem listopadu do posledních ledových louží v březnu trávili víkendy na běžkách a lyžích. Teď je můj muž dospělý, samostatný a trošičku pohodlný. Ovšem ne v teoretické rovině. Zapíná-li v zimní sezóně televzi, zásadně na sportovním kanále, aby mohl sledovat další osudy svých hrdinů. Kam se hrabou mí Chirurgové nebo Sheldon. Žádný scénárista na světě neukojí zvědavost, se kterou J. sleduje biatlon, běh na lyžích nebo sjezd super-G. Když se s ním dívám já, mám problém rozeznat, zda o medaili bojují muži nebo ženy, někdy řeším dilema, zda jde o slalom nebo o volný sjezd. U J. mám pocit, že se se závodníky zdá osobně.
"Jo, Lindsey Vonnová, to je kočka, ale neměla si barvit vlasy."
"Marit Bjorgenová už je stará, ve třiceti toho moc nepředvede."
"Northug je dobrej, jednou mu ti švédi zlomí vaz."
Nemám tušení, o kom mluví. Kde vzal informace o jejich vzhledu, sportovní minulosti, rodinném zázemí. Hlavně mě zajímá, jak pod přilbou a brýlemi pozná, že je lyžařka odbarvená nebo nosí kontaktní čočky. Má drahá polovička zná jejich postavení ve světovém žebříčku, ví, jak dobře jsou připraveni na nadcházející sezónu, jestli mají na to, umístit se na mistrovství světa na medailových pozicích, co rádi snídají. Potkat někoho z nich na ulici v Oslu nebo u vleku v Chamonix, dal by se s nimi do řeči jako se starými známými a mluvil by k tématu.

Nevadí. I když nerozeznám tváře sportovních celebrit, nepamatuju si jména filmových hvězd a mám problém poznat spolužáka ze základní školy, byť při pohledu do jeho tváře vím, že bych měla, ty, kteří jsou pro mě opravdu důležití si pamatuju. Přátele, kamarády, kolegy z práce a spoustu dalších, kteří mě denodenně obklopují a nedají mé chabé paměti zapomenout. A tyhle tváře a jejich jména si musím hýčkat a chovat ve vatě, protože ti ze mně dělají tu osobnost, kterou jsem. Tu holku, oblklopenou skvělými lidmi, která se tváří, že je vtipná, zábavná a když si vypije dvě skleničky bílého vína, prý velmi roztomilá.

6 komentářů:

  1. Akotrát, uvařila jsem si kafa a zapla počítač, a hurá, krásný raníček...S filmovýma hrdinama má taky problém, ale můj drahý provozuje dvě kina, tak mně taky uvede vždy do obrazu, ale J. fandím taky miluju biatlon....právě jdu dětem přepnout z pohádek na mistrovství světa :-))

    OdpovědětVymazat
  2. Biatlon u nás nejvíc miluje Vojta, protože biatlonisti maj na zádech PUŠKU!! a budou ČÍLET!!! (vykřičníky jsou pokusem o grafické znázornění patřičné intonace:-)

    OdpovědětVymazat
  3. Znám, znám...A dělám, že vím, a snažím se rychle ukončit hovor a pak doma okamžitě otevírám stránku Spolužáci.cz a hledám a hledám :)

    OdpovědětVymazat
  4. BAZINGA!! čtu Tvůj blog už docela dlouho a jsi mi víc a víc sympatičtější...:)

    OdpovědětVymazat
  5. Hele, nepíšeš Ty o nás? O filmem toho ani jeden nic nevíme, navíc já jsem nemožná v zapamatování si názvu filmu, takže když se mě někdo zeptá, jestli znám "...", tak se ptám o čem to je a pak většinou zjistím, že znám.

    OdpovědětVymazat
  6. Asi tě zklamu, ale Sheldon( myslím jeho představitel) není na ženský..:)

    OdpovědětVymazat

A dál?

      V poslední době mi sdílení Matýskova dalšího osudu moc nejde. Není to proto, že by to byla slova a odstavce nacpaná slzami k prasknutí...