sobota 29. ledna 2011

Jak zacházet se svou rakovinou v rámci společenské etiky

   Tento krásný a vzletný název článku napadl J. Bylo to jednoho pošmourného zimního odpoledne, kdy jsem po stopětadvacáté otevřela k diskuzi téma Komu to smíme a nesmíme říct. Na žebříčku důležitosti v boji s touto nemocí se daný problém krčí hodně blízko u dna, přesto zaměstnává mé mozkové závity od okamžiku, kdy jsem se diagnózu dozvěděla. Vzhledem k tomu, že rakovina je obrovský černý bubák, se kterým se lidé jen těžko smiřují, ať jde o jejich soukromý osobní nádor, či o osobu blízkou, není jednoduché tu kouzelnou větu vypustit z úst.

   Byť je můj muž člověkem mnou vroucně milovaným a v mém životě hned za Matýskem nejdůležitějším, budiž mi odpuštěno, nebyl první, kdo se špatnou novinu dozvěděl. Respektive v daném okamžiku to měl být jeden z mnoha, kteří se nikdy nedopídí, že mám smrt na jazyku. Chtěla jsem ho slastí a strastí s mou chorobou jednou provždy ušetřit. A tak se zpovědníkem, vrbou, psychoanalytikem a utěšovatelkou stala má kolegyně A., budiž jí svatozář lehká. Chodila mě pravidelně navštěvovat do Střešovic, vždy vybavena sladkostmi, dárkem či dobrou knihou, později nikotinem a došlo i na alkohol. Přiznávám, že bez její přítomnosti by se u mě vystřídali kněz, psychiatr a zřízenci s bílou halenkou s dlouhými rukávy, v tomto pořadí. Zatímco jsem na ortel čekala, udělaly jsme dohodu, že výsledná SMS bude mít tvar pozvání na cigaretu. Bude-li výsledek negativní, jako úlitbu bohům přestanu už jednou konečně hulit. V opačném případě spolu zajdeme na čvaňháka. Ve čtvrtek dopoledne jsem poděkovala lékařce za nabídku diazepamu, setřela slzu a zavolala A., která neotálela, přerušila svou ranní siestu, do baťůžku nacpala cukroví, panáka slivovice a slaninu k zakousnutí a rychle přijela, abych si mohla položit svou těžkou hlavu na její rámě. Za to jí budu vděčná z hloubi své depresí zmítané dušičky až do konce svých dnů.

   Další na řadě byli rodiče. Volila jsem demonstrativně - patetickou formu svého sdělení. Přes reproduktor telefonu jsem jim pár dní před Štědrým dnem oznámila, čím jsem prošla, co je na pořadu dne a co mě čeká. Jsem mrcha a za tohle se budu smažit v pekle i se svými nádory. Hovor tehdy velmi rychle ukončili, prý si kolektivně poplakali, a když po několika dnech setřeli slzy a vyvařili kapesníky, zavolali mi, abych se dozvěděla, že je to samozřejmě velmi mrzí, jsou z toho nešťastní, ale snesou mi modré z nebe, jsem jejich holčička a přejí mi brzké uzdravení. Ulevilo se mi.

   Velmi pečlivě jsme s J. vybírali, koho dalšího ještě naší novinou obšťastníme. Došli jsme k názoru, že to musí být jen velmi úzký okruh přátel, jejichž pomoc a podporu budeme potřebovat. A tak se stalo, že informována byla celá firma, kde můj drahý pracuje, polovina našich telefonních seznamů a dost početná internetová obec skrz můj blog. Jsme prostě ukecaní, jako pavlačové drbny. Krásné reakce jsem se dočkala ve výtahu od naší dvorní chůvy, která i přes mé ujišťování, že jsem v pořádku něco tušila a nedala si vymluvit opak. "No ty vole!" jsem si vyslechla někde mezi druhým patrem a přízemím, předesílám, že si s paní Š. vykáme a naše vztahy jsou na vysoce profesionální úrovni. 

   Teď se chystám ukončit neschopenku a vrátit se do zaměstnání. Nezbláznila jsem se, jen mi doma měkne mozek a vzhledem k tomu, že pracuji na směny, mě neubyde. Stejně si budu v pravidelných intervalech odskakovat na chemoterapie a tak se v práci moc neohřeju. Máme výborný kolektiv, vzájemně si hodně pomáháme a vůbec jsme všichni kámoši. A proto mě trápí dilema, zda říct či neříct. Bojím se hlubokých vzdechů, smutných očí a  poznámek o "lidské tragédii". Nevím, kolik nešťastných pohledů ještě unesu. Mám strach, že mi bude v pravidelných intervalech doporučováno, abych si šla odpočinout, abych se nepřepínala, abych se najedla. Nemám náladu na příběhy babiček, tet a strýců, kteří svůj boj vyhráli. Odlehčujících povzbuzení, že je vlastně všechno zlé pro něco dobré, a že je moc dobře, že už nádor nemám a chemoterapie je pouze preventivní. Zároveň nechci být za tajnůstkářku, která je příliš pyšná na to, aby se svěřila se svými trápeními. Nafoukaná dámička, které její okolí nestojí ani za to, aby se podělila o svou nemoc a noční můru. Kupodivu můj největší problém teď není jak se uzdravit, ale jak neranit a přežít zažité společenské konvence.

17 komentářů:

  1. Nádherně napsané. Malinko mi to připomíná náš počáteční boj s autismem. Komu to říct a komu ne, když TO není vidět. Doufám, že pokud někoho z rodiny něco podobného postihne, že budu stejně statečná jako Vy! Držím palce!

    OdpovědětVymazat
  2. Asi Tvým obavám rozumím, ale: Každý reaguje, jak umí. Většina lidí na vlastní kůži Tvé problémy nezažila, podvědomě se jich víc nebo méně obávají, pro některé je to noční můra. Nevědí, JAK mají reagovat, nikdo je to neučil, jednají instinktivně (a v hlavě řve alarm: "Hlavně ne já, hlavně ne mně ...")  Jak chceš Ty sama, aby lidi reagovali? Neumím si představit, že bych nakráčela do práce, oznámila bych: "Mám rakovinu", a kolegyně mi řekly: "No a co, to je Tvůj problém. Pochopení nemáme, povzbuzení nečekej." Prostě rakovina je blbá, ať na ni okolí reaguje, jak chce. Pokud můžu soudit, hned tak něco Tě neporazí, takže určitě zvládneš oba extrémy, jak přehnaný soucit, tak i lhostejnost. No a to mezi tím by mohlo být to pravé :-)

    OdpovědětVymazat
  3. Zatiaľ som stála na opačnej strane barikády - bola som prijímateľom informácie. Bolo ťažké reagovať "správne". Lebo čo je v tomto prípade správna reakcia? Niekto chce počuť - neboj sa, všetko dobre dopadne, iný chce vidieť ľútosť.

    OdpovědětVymazat
  4. Tak s Tvým nadhledem bych asi vytiskla tenhle článek z blogu a pověsila někam na společnou chodbu - nebo přímo ke vchodu budovy? :) No, a bylo by po starostech :)

    OdpovědětVymazat
  5. Tak to Ti teda neporadím, jen mě napadly 2 PRO a 2 PROTI

    OdpovědětVymazat
  6. Já hlasuju pro - vykecat. Stejně, jak Tě tak čtu, i kdyžz se rozhodneš, že to nepovíš, neudržíš tu informaci ani do oběda. :o)

    OdpovědětVymazat
  7. Žlababo, máš pravdu. Jsem děsná :-)

    OdpovědětVymazat
  8. Máte super blog, na který chodím pravidelně. Držím Vám pěsti, abyste boj s nemocí vyhrála, ale věřte, že na světě je spousta nemocí, které jsou podobně "škaredé" jako rakovina, jen lidem nenahání takovou hrůzu. Mám na mysli roztroušenou sklerozu, stavy, kdy lidem selhávají ledviny a čekají na nové apod. Také to na lidech není na první pohled znát, ale uvnitř to trápí každého. Máte naději, že se z rakoviny dostanete, ale spousta lidí bere mnoho léků celý život, den co den se probouzí se svojí nemocí, která je jejich součástí a ještě v sobě mají sílu a pomáhají třeba druhým. Takových lidí je mezi námi hrozně moc a já je obdivuji stejně jako Vás.

    OdpovědětVymazat
  9. stejně se nezavděčíš každýmu, někdo to "chtěl" vědět hned a bude se vztekat,žes to neřekla už dávno, někdo nebude vědět, jak na to zareagovat a bude hlavně rád, že to nepotkalo jeho... atd. je vlastně úplně jedno, komu to řekneš, nedělala bych selekci, prostě to tak je, je to součást vašeho života, tak co. ať si to každý přebere, jak umí, ne ?

    OdpovědětVymazat
  10. Tak já si taky mezi chemoterapiemi odskakuju do práce:),řekla jsem to šéfům a stejně se to nakonec rozkřiklo,je fakt,že někdo má tendence-neohýbej se...,jez...,pij...,moc to nepij...atd.:D,ale vesměs to myslí dobře...

    OdpovědětVymazat
  11. Před lety jsem po letech potkala spolužačku. Dřív, než cokoli řekla, jsem pochopila, že ty vlasy jsou sice z jejích, ale z hlavy nerostou. Takže když to pak řekla nahlas, už to nebylo překvapení a hned jsme tu paní R. řádně pomluvily a ona mi pak řekla, že to bylo snad poprvé, kdy někdo reagoval "normálně". Tak přeju hodně podobných zážitků, ale hlavně uzdravení!

    OdpovědětVymazat
  12. Mám vlastní zkušenost s tím jak lidé na tuto nemoc reagují včetně lékařů.Nejhorší byla bezostyšná sousedka,která ani nelitovala ani nedělala,že o nic nejde a šla prostě a jedině po senzaci.A protože se jednalo o moji malou dceru,tak ač nemám  ráda konflikty,nezbylo mi nic jiného než ji slušně upozornit,ať se stará sama o svou rodinu.Stejně vyzvídala po společných známých.Jinak Vám moc děkuji za tenhle perfektní blog,přeji hodně síly v boji s touto potvorou a věřte lékařům,dnes umí fakt zázraky.

    OdpovědětVymazat
  13. Petro d., vítej, spřízněná duše :-) Nebo bych spíš měla říct: to je mi líto :-( Přeju brzké uzdravení

    OdpovědětVymazat
  14. Ahoj , tak toto je asi moj prvy komentar :). Osobne si myslim, ze to tam skor alebo neskor praskne, ze to vyjde na povrch a nakoniec budes aj rada. Je pravda, ze ludia moc nevedia, ako reagovat, ale tomu sa neda divit. Obcas budes pocut komentar, ci povzbudenie, co  nebudes dvakrat vitat, ale mozno ti bude lahsie na dusi, ked to vediet budu, nebudes musiet robit tajnosti. Ak si tak rozumiete, mozes ich vycvicit :), aby vedeli, ako reagovat, povedat, co zrovna nepotrebujes, co pomaha, co ale niekedy ani clovek sam nevie, lebo idealna reakcia obcas neexistuje. Ked sa budes chovat normalne, hovorit o tom ako o normalnej chorobe,  bude ta atmosfera pre teba prijatelnejsia.

    OdpovědětVymazat
  15. Ahoj, napíšu můj historicky první komentář na něčí blog :D.

    OdpovědětVymazat
  16. Rozkecá se to rozkecá, s tím nic nenaděláš a když to neřekneš narovinu, tím spíš začnou kolovat fámy a "ověřené" pravdy. To se teprve budeš divit, co ti všechno je ;-)

    OdpovědětVymazat

Poslední

 7. prosince 2021 v 19 hodin a 50 minut narostla našemu Matýskovi křídla.