Vědci i pseudovědci celého světa se zabývají jevy jako Bermudský trojúhelník, Stonehenge či UFO, ale nikdo nebádá v naší domácnosti. A přitom bychom byli takový projekt! Abych upřesnila: nemusí to být pouze náš byt, ale obecně existence mužského pohlaví ve společném soužití a její následky. Všimli jste si toho někdy? Ne, to je gramatická hrubka. Muži tyto věci neregistrují. Všimly jste si toho někdy? Jak domácnost žije svým vlastním životem, povětšinu času v negativním slova smyslu a my s tím nejsme schopné nic udělat? Kupříkladu:
- Vždycky je to žena, kdo mění toaletní papír na WC. Buď to na ni vyjde, nebo už je pozdě, sedí s kalhotama na půl žerdi a civí na prázdný držák. V knize Proč muži neposlouchají a ženy neumí číst v mapách je krásná poznámka: "Kolik mužů je třeba k výměně roličky toaletního papíru? - Není známo. Něco takového se nikdy nestalo." Je v tom takový problém? Našim drahým polovičkám dělá potíže jemná motorika?
- Ráno stelu postele vždy já. Pokud to provede J., je potřeba jeho snahu náležitě ocenit, pochválit, v nestřeženém okamžiku se vplížit do ložnice a přestlat to hnízdo. Potud v pořádku. Ovšem, když si večer po namáhavém dni jdu lehnout, jeho strana postele je opět ve stejném stavu jako ráno, než odešel do práce a uprostřed matrace zeje ještě teplý důlek. Je pro muže noc příliš krátká? Nestačí jim 8 hodin spánku denně? Nezávisle na tom, v kolik hodin si jdeme lehnout, ať v 8 nebo o půlnoci, druhý den odpoledne je J. "nějaký přešlý" a zapadne do pelíšku. Jednou to udělám taky. Přísahám.
- Boty v předsíni. Ať je jakékoliv roční období - léto nebo zima, vedle botníku se pořád válí pánské sandály. Vedle botníku. Mají to dovnitř daleko? Respektive, je pro muže takový problém udělat dva rychlé pohyby, otevřít dvířka a vsunout tu béžovou nádheru do poličky? Neumí snad zkoordinovat práci obou rukou zároveň? A proč jsou to pořád ty samé letní boty? Chodí venku při mínus deseti s teplými ponožkami a klouže se po ledu?
- Mizející jídlo z lednice, nejlépe určené na přípravu nedělního oběda nebo koupené čistě sobecky jinému členu rodiny. Mně. Nepomáhá důrazné upozornění při vybalování nákupu "Tohle nech na neděli na řízky" nebo "Nejez mi, prosím ten jogurt". K ničemu není ani lístečková metoda. Schovat mezi průhlednými plastovými poličkami se také celkem nic nedá, a při pokusu zavřít laskominu do několika nedobytných umělohmotných krabiček jsem byla informována, že to Matýsek. Opravdu by J. zemřel hladem bez požití mého čokoládového pribiňáku? Nestačí mu, že jeden snědl sotva před hodinou? Není mu líto, že pokud zlikviduje všechnu šunku a sýr, nebude mít v neděli na kuřecím řízku nic kromě soli a pepře?
- Ať otevřu myčku na nádobí v kteroukoliv denní, či noční dobu, je v ní čisté nádobí. Vždy perfektně vyprané. Nikdy se zbytky jídla a mastnými skvrnami, což by znamenalo, že někdo (a výjimečně ne já) vyndal všechno čisté, uložil to do skřínek a naplnil špinavým. Bezprostředně poté, co ohnu svůj ubohý hřbet a nádobí z přístroje uklidím, jsem osočena, že jsem zase nechala ve dřezu 3 talíře od snídaně a jeden hrnek s kávovou sedlinou na dně. J. problém řeší a myčku zapíná. Což znamená, že za 2 hodiny to opět budu já, kdo otevře dveře a oslepne z lesku čistě umytého porcelánu. On neví kam u nás v kuchyni co patří? Má zablokovanou páteř, že se nemůže ohnout a vyndat obsah ven?
- Papírové kapesníky v pračce. Tedy, spíš to, co z nich zůstane. Velmi, velmi nerada se hrabu mému muži v kapsách ze strachu, že najdu lístek "Stýská se mi" (přeci jen, je to krásný, dobře vychovaný a zajištěný mladý chlap) nebo gumičku do vlasů. Před praním kalhot a košil vždy požádám J., aby se ošacoval sám. "Už jsem to udělal." Zajímavé. Přesto na každém kusu osahám kapsy a najdu jeden či dva posmrkané exempláře. Co je horší, pračka pak stejně vyplivne malé bílé cucky přilepené na dvou dětských tričkách a v jedné kapse pánských kalhot. Tohle je pro mě naprosto nevysvětlitelné. Lepí si je snad na vnitřní stranu límečku? Nebo do záložky u zipu?
Abych zřítelnici oka mého příliš nekřivdila, má i jiné přednosti. Když jsem nemocná, uvaří mi můj oblíbený čaj. K třicátým narozeninám mi dal dárek, po kterém jsem napůl tajně toužila deset let. Když usnu u televize, odnese mě do postele. Připravuje-li si na večeři své oblíbené UHO (Univerzální Hnědá Omáčka, kterou nemám ráda, ale on si to nepamatuje), nikdy se mě nezapomene zeptat, jestli si dám s ním. Z nákupu se vracívá s mou oblíbenou čokoládovou tyčinkou. Vždycky si všimne, že jdu od kadeřnice a nakupuje se mnou oblečení. Vlastně i tohle všechno je pro mne malá záhada: čím jsem si zasloužila mít doma takový poklad?