úterý 4. ledna 2011

Tak málo mám krve

   Dnes jsem absolvovala legraci zvanou "předoperační vyšetření". Vstala jsem velmi brzy ráno, což mi po dlouhém období válení se a flákání dělalo malinko potíž, načůrala jsem do skleničky a vyrazila. Pan dokotor byl laskav, jako správnému rakoviňákovi na pokraji smrti (on to říká hezky - onkologickému pacientovi) mi dal přednost, vyrazil slečnu, která tam sice poctivě čekala už půl hodiny před otevřením a poprosil pána, jenž přišel po mně o chviličku strpení. Kdyby onen muž věděl, že tam bude sedět i se svým vysokým cukrem ještě hodinu, šel by někam na koblihu.

   V ordinaci seděla úplně nová, velmi sympatická sestřička. Ne, že by ta minulá taková nebyla, ale jednoho potěší, když ví, že situace se nemění a i nadále uvidí příjemný obličej, pokecá o počasí a hlavně neodejde s modřinami od injekcí. Představila se mi a byla jsem odvedena do "laboratoře", malinké místnosti, nejspíš původně určené na odkládání kbelíků, kde se měla celá sranda odehrát. Dostala jsem krásné škrtidlo s pejsky a kočičkami, což mi značně zvedlo náladu a sestřička začala připravovat potřebný materiál. A chystala a chystala a asi po 20 minutách mi zvířátka z ruky sejmula se slovy "hm, to ještě potrvá, tak ať vám ta ruka neupadne. Víte, já s těmihle novými ampulemi nemám zkušenosti. Ještě chvilinku, ano?" Po čtvrthodinové chvilince a deseti zlomených jehlách odešla za panem dokorem pro radu. Když se vrátila s vítězoslavným úsměvem na rtu, ulevilo se mi. Měli jsme jít v 10 s Matym na bazén, a i když jsem se na středisko dostavila po sedmé hodině ranní, bála jsem se, že nestihnu nejen plavání, ale i oběd a na hraně to bylo i s večeří. Konečně jsem měla v ruce jehlu a do zkumavky kapala má životodárná tekutina. Po čtvrté zkumavce si to má papírová žíla rozmyslela, že už toho má dost a raději praskla. Naštěstí o tomto jejím zlozvyku vím, takže jsem nabídla k odebrání druhou ruku. Tam se sice taky veškerá tkáň bojí ostrých předmětů, ale nejspíš je poučená z předchozích pokusů a žíla se schovává hluboko, hluboko uvnitř. Jen velmi dobrý zdravotník bývá schopen tu potvoru najít a napíchnout.

   Tak tedy ne. Necháme ruce odpočinout a natočíme EKG. Pan doktor přivezl přístroj a jal se hledat plánek:" Sestři, kde máme toho pajduláka?". Podíval se na můj překvapený obličej. "Víte, my si nepamatujeme, kam patří která barvička, tak tady máme pro všechny případy plánek." Bavila jsem se. Pajdulák byl nalezen a začala akce "natočíme slečně srdce". Sestřička držela mapu, diktovala a lékař mi připojoval přísavky. Dost jsem mu to svým chechtáním ztěžovala, ale opravdu mi připomínali Pata a Mata. Jen nenadělali takový binec. Nakonec se zadařilo a mašinka vyplivla podrobný zápis mé srdeční činnosti. 

   Sestřička ještě objevila mou záložní žílu a dobrala krev. Bez modřin. Je opravdu moc šikovná.
   Zvážit, změřit tlak ("hm, vždycky ho máte takhle nízký?"), poslechnout srdce ("máte ho vůbec v tom hrudníku? Nějak není slyšet.") a po hodině pilné práce a námahy odchod. Výborně jsem se bavila, byli oba lepší než večerníček.

   Doma na mě čekal Matýsek s paní Š., která projevila značnou odvahu, když souhlasila, že bude s malým plavat sama, než se uzdravím. Je moc hodná, jen si nejsem jistá, zda tušila, do čeho se žene. Oblékli jsme cvrčka a vyrazili směr bazén. Ukázala jsem hlídací paní kudy se tam dostane, jelikož příště už si nejspíš zase budu válet šunky v nemocnici a celá akce bude na jejích bedrech. Až do okamžiku, kdy jsme Matyho ponořili do chladné vody, bylo vše v pořádku. Pak začalo peklo. Paní Š. byla samozřejmě nervózní, nevěděla, co si k juniorovi může dovolit, kdy ho může nechat blbnout a kdy potřebuje kluk pomoci, prostě ve chvíli, kdy Maty vycítil její strach, rozhodl se situaci přiostřit. Pusinku pěkně do čtverečku, slzy jako hrachy a pláč už by mu nerozmluvila ani tabulka čokolády. Teta byla moc šikovná, jeho snahu nás všechny vytočit (už ho mám přečteného, podvodníka) ostentativně ignorovala a cvičila a plavala a vůbec jí to moc šlo. Nakonec jsem s nervama nevydržela já, nechtěla jsem ji odradit hned při prvním pokusu a 10 minut před koncem jsem to utrpení utla. Paní Š. mě pak v šatně příjemně překvapila, když prohlásila, že nervová zhroucení našeho Matýska pro ni nejsou žádná překážka, a pokud je to tak, jak říkám, a jen se snažil nás naštvat, klidně bude na plavání chodit. Byla jsem nadšená a s radostí jsem v kanceláři nechala malý majlant za příští kurz. Budu jim oběma držet palce. Ovšem, pokud se synáček rozhodl, že svou plaveckou kariéru ukončí a míní proplakat každou další lekci, přísahám, že jen co se postaví na nohy, vypadne vydělávat a zaplatí mi každou promarněnou hodinu.

   Teprve po návratu domů to na mě celé dolehlo. Únava z brzkého budíčku, návštěva bazénu a hlavně ztráta asi 1/2 litru krve, které mám stejně pomálu, mě konečně skolily a já zkazila oběd, lehla si na pohovku a už nevstala. Utahaný Máťulka spokojeně dřímal vedle mě a bylo naprosto nemožné udržet oči otevřené. Krásná tečka za krásným zatměným dnem, který jsme prošvihli, jelikož dítě potřebuje pohyb. Nevadí. Další zatmění bude prý 25. června 2150, ale to už si nedám nikým pokazit.
  

4 komentáře:

  1. Sestřička asi byla velice šikovná, já za své žíly dostávám pravidelně v ordinaci vynadáno. :-) Nejsou k nalezení (napíchnutí). :-) Do dalších dní přeju stejné množství veselosti, čímdál méně lékařů a méně únavy. :-)

    OdpovědětVymazat
  2. To je už fakt na menší knihu. S tou osnovou bych si dala poradit od paní D.Ale věřím, že toho bude ještě hodně co psát, pak se to zesumíruje.Přeji výdrž do dalšího psaní.

    OdpovědětVymazat
  3. Cokoliv v brzké ranní hodině je náročné, natož vyšetření a hledání žíly. To bych pak vytuhla na dva dny. Přeji, ať ta únava brzy odezní

    OdpovědětVymazat
  4. [2]: dík mami, tahle pochvala mě extra těší :-)

    OdpovědětVymazat

A dál?

      V poslední době mi sdílení Matýskova dalšího osudu moc nejde. Není to proto, že by to byla slova a odstavce nacpaná slzami k prasknutí...