středa 5. ledna 2011

Mé malé záhady

   Vědci i pseudovědci celého světa se zabývají jevy jako Bermudský trojúhelník, Stonehenge či UFO, ale nikdo nebádá v naší domácnosti. A přitom bychom byli takový projekt! Abych upřesnila: nemusí to být pouze náš byt, ale obecně existence mužského pohlaví ve společném soužití a její následky. Všimli jste si toho někdy? Ne, to je gramatická hrubka. Muži tyto věci neregistrují. Všimly jste si toho někdy? Jak domácnost žije svým vlastním životem, povětšinu času v negativním slova smyslu a my s tím nejsme schopné nic udělat? Kupříkladu:

- Vždycky je to žena, kdo mění toaletní papír na WC. Buď to na ni vyjde, nebo už je pozdě, sedí s kalhotama na půl žerdi a civí na prázdný držák. V knize Proč muži neposlouchají a ženy neumí číst v mapách je krásná poznámka: "Kolik mužů je třeba k výměně roličky toaletního papíru? - Není známo. Něco takového se nikdy nestalo." Je v tom takový problém? Našim drahým polovičkám dělá potíže jemná motorika?

- Ráno stelu postele vždy já. Pokud to provede J., je potřeba jeho snahu náležitě ocenit, pochválit, v nestřeženém okamžiku se vplížit do ložnice a přestlat to hnízdo. Potud v pořádku. Ovšem, když si večer po namáhavém dni jdu lehnout, jeho strana postele je opět ve stejném stavu jako ráno, než odešel do práce a uprostřed matrace zeje ještě teplý důlek. Je pro muže noc příliš krátká? Nestačí jim 8 hodin spánku denně? Nezávisle na tom, v kolik hodin si jdeme lehnout, ať v 8 nebo o půlnoci, druhý den odpoledne je J. "nějaký přešlý" a zapadne do pelíšku. Jednou to udělám taky. Přísahám.

- Boty v předsíni. Ať je jakékoliv roční období - léto nebo zima, vedle botníku se pořád válí pánské sandály. Vedle botníku. Mají to dovnitř daleko? Respektive, je pro muže takový problém udělat dva rychlé pohyby, otevřít dvířka a vsunout tu béžovou nádheru do poličky? Neumí snad zkoordinovat práci obou rukou zároveň? A proč jsou to pořád ty samé letní boty? Chodí venku při mínus deseti s teplými ponožkami a klouže se po ledu?

- Mizející jídlo z lednice, nejlépe určené na přípravu nedělního oběda nebo koupené čistě sobecky jinému členu rodiny. Mně. Nepomáhá důrazné upozornění při vybalování nákupu "Tohle nech na neděli na řízky" nebo "Nejez mi, prosím ten jogurt". K ničemu není ani lístečková metoda. Schovat mezi průhlednými plastovými poličkami se také celkem nic nedá, a při pokusu zavřít laskominu do několika nedobytných umělohmotných krabiček jsem byla informována, že to Matýsek. Opravdu by J. zemřel hladem bez požití mého čokoládového pribiňáku? Nestačí mu, že jeden snědl sotva před hodinou? Není mu líto, že pokud zlikviduje všechnu šunku a sýr, nebude mít v neděli na kuřecím řízku nic kromě soli a pepře? 

- Ať otevřu myčku na nádobí v kteroukoliv denní, či noční dobu, je v ní čisté nádobí. Vždy perfektně vyprané. Nikdy se zbytky jídla a mastnými skvrnami, což by znamenalo, že někdo (a výjimečně ne já) vyndal všechno čisté, uložil to do skřínek a naplnil špinavým. Bezprostředně poté, co ohnu svůj ubohý hřbet a nádobí z přístroje uklidím, jsem osočena, že jsem zase nechala ve dřezu 3 talíře od snídaně a jeden hrnek s kávovou sedlinou na dně. J. problém řeší a myčku zapíná. Což znamená, že za 2 hodiny to opět budu já, kdo otevře dveře a oslepne z lesku čistě umytého porcelánu. On neví kam u nás v kuchyni co patří? Má zablokovanou páteř, že se nemůže ohnout a vyndat obsah ven?

- Papírové kapesníky v pračce. Tedy, spíš to, co z nich zůstane. Velmi, velmi nerada se hrabu mému muži v kapsách ze strachu, že najdu lístek "Stýská se mi" (přeci jen, je to krásný, dobře vychovaný a zajištěný mladý chlap) nebo gumičku do vlasů. Před praním kalhot a košil vždy požádám J., aby se ošacoval sám. "Už jsem to udělal." Zajímavé. Přesto na každém kusu osahám kapsy a najdu jeden či dva posmrkané exempláře. Co je horší, pračka pak stejně vyplivne malé bílé cucky přilepené na dvou dětských tričkách a v jedné kapse pánských kalhot. Tohle je pro mě naprosto nevysvětlitelné. Lepí si je snad na vnitřní stranu límečku? Nebo do záložky u zipu?

   Abych zřítelnici oka mého příliš nekřivdila, má i jiné přednosti. Když jsem nemocná, uvaří mi můj oblíbený čaj. K třicátým narozeninám mi dal dárek, po kterém jsem  napůl tajně toužila deset let.  Když usnu u televize, odnese mě do postele.  Připravuje-li si na večeři své oblíbené UHO (Univerzální Hnědá Omáčka, kterou nemám ráda, ale on si to nepamatuje), nikdy se mě nezapomene zeptat, jestli si dám s ním. Z nákupu se vracívá s mou oblíbenou čokoládovou tyčinkou. Vždycky si všimne, že jdu od kadeřnice a nakupuje se mnou oblečení. Vlastně i tohle všechno je pro mne malá záhada: čím jsem si zasloužila mít doma takový poklad?

úterý 4. ledna 2011

Tak málo mám krve

   Dnes jsem absolvovala legraci zvanou "předoperační vyšetření". Vstala jsem velmi brzy ráno, což mi po dlouhém období válení se a flákání dělalo malinko potíž, načůrala jsem do skleničky a vyrazila. Pan dokotor byl laskav, jako správnému rakoviňákovi na pokraji smrti (on to říká hezky - onkologickému pacientovi) mi dal přednost, vyrazil slečnu, která tam sice poctivě čekala už půl hodiny před otevřením a poprosil pána, jenž přišel po mně o chviličku strpení. Kdyby onen muž věděl, že tam bude sedět i se svým vysokým cukrem ještě hodinu, šel by někam na koblihu.

   V ordinaci seděla úplně nová, velmi sympatická sestřička. Ne, že by ta minulá taková nebyla, ale jednoho potěší, když ví, že situace se nemění a i nadále uvidí příjemný obličej, pokecá o počasí a hlavně neodejde s modřinami od injekcí. Představila se mi a byla jsem odvedena do "laboratoře", malinké místnosti, nejspíš původně určené na odkládání kbelíků, kde se měla celá sranda odehrát. Dostala jsem krásné škrtidlo s pejsky a kočičkami, což mi značně zvedlo náladu a sestřička začala připravovat potřebný materiál. A chystala a chystala a asi po 20 minutách mi zvířátka z ruky sejmula se slovy "hm, to ještě potrvá, tak ať vám ta ruka neupadne. Víte, já s těmihle novými ampulemi nemám zkušenosti. Ještě chvilinku, ano?" Po čtvrthodinové chvilince a deseti zlomených jehlách odešla za panem dokorem pro radu. Když se vrátila s vítězoslavným úsměvem na rtu, ulevilo se mi. Měli jsme jít v 10 s Matym na bazén, a i když jsem se na středisko dostavila po sedmé hodině ranní, bála jsem se, že nestihnu nejen plavání, ale i oběd a na hraně to bylo i s večeří. Konečně jsem měla v ruce jehlu a do zkumavky kapala má životodárná tekutina. Po čtvrté zkumavce si to má papírová žíla rozmyslela, že už toho má dost a raději praskla. Naštěstí o tomto jejím zlozvyku vím, takže jsem nabídla k odebrání druhou ruku. Tam se sice taky veškerá tkáň bojí ostrých předmětů, ale nejspíš je poučená z předchozích pokusů a žíla se schovává hluboko, hluboko uvnitř. Jen velmi dobrý zdravotník bývá schopen tu potvoru najít a napíchnout.

   Tak tedy ne. Necháme ruce odpočinout a natočíme EKG. Pan doktor přivezl přístroj a jal se hledat plánek:" Sestři, kde máme toho pajduláka?". Podíval se na můj překvapený obličej. "Víte, my si nepamatujeme, kam patří která barvička, tak tady máme pro všechny případy plánek." Bavila jsem se. Pajdulák byl nalezen a začala akce "natočíme slečně srdce". Sestřička držela mapu, diktovala a lékař mi připojoval přísavky. Dost jsem mu to svým chechtáním ztěžovala, ale opravdu mi připomínali Pata a Mata. Jen nenadělali takový binec. Nakonec se zadařilo a mašinka vyplivla podrobný zápis mé srdeční činnosti. 

   Sestřička ještě objevila mou záložní žílu a dobrala krev. Bez modřin. Je opravdu moc šikovná.
   Zvážit, změřit tlak ("hm, vždycky ho máte takhle nízký?"), poslechnout srdce ("máte ho vůbec v tom hrudníku? Nějak není slyšet.") a po hodině pilné práce a námahy odchod. Výborně jsem se bavila, byli oba lepší než večerníček.

   Doma na mě čekal Matýsek s paní Š., která projevila značnou odvahu, když souhlasila, že bude s malým plavat sama, než se uzdravím. Je moc hodná, jen si nejsem jistá, zda tušila, do čeho se žene. Oblékli jsme cvrčka a vyrazili směr bazén. Ukázala jsem hlídací paní kudy se tam dostane, jelikož příště už si nejspíš zase budu válet šunky v nemocnici a celá akce bude na jejích bedrech. Až do okamžiku, kdy jsme Matyho ponořili do chladné vody, bylo vše v pořádku. Pak začalo peklo. Paní Š. byla samozřejmě nervózní, nevěděla, co si k juniorovi může dovolit, kdy ho může nechat blbnout a kdy potřebuje kluk pomoci, prostě ve chvíli, kdy Maty vycítil její strach, rozhodl se situaci přiostřit. Pusinku pěkně do čtverečku, slzy jako hrachy a pláč už by mu nerozmluvila ani tabulka čokolády. Teta byla moc šikovná, jeho snahu nás všechny vytočit (už ho mám přečteného, podvodníka) ostentativně ignorovala a cvičila a plavala a vůbec jí to moc šlo. Nakonec jsem s nervama nevydržela já, nechtěla jsem ji odradit hned při prvním pokusu a 10 minut před koncem jsem to utrpení utla. Paní Š. mě pak v šatně příjemně překvapila, když prohlásila, že nervová zhroucení našeho Matýska pro ni nejsou žádná překážka, a pokud je to tak, jak říkám, a jen se snažil nás naštvat, klidně bude na plavání chodit. Byla jsem nadšená a s radostí jsem v kanceláři nechala malý majlant za příští kurz. Budu jim oběma držet palce. Ovšem, pokud se synáček rozhodl, že svou plaveckou kariéru ukončí a míní proplakat každou další lekci, přísahám, že jen co se postaví na nohy, vypadne vydělávat a zaplatí mi každou promarněnou hodinu.

   Teprve po návratu domů to na mě celé dolehlo. Únava z brzkého budíčku, návštěva bazénu a hlavně ztráta asi 1/2 litru krve, které mám stejně pomálu, mě konečně skolily a já zkazila oběd, lehla si na pohovku a už nevstala. Utahaný Máťulka spokojeně dřímal vedle mě a bylo naprosto nemožné udržet oči otevřené. Krásná tečka za krásným zatměným dnem, který jsme prošvihli, jelikož dítě potřebuje pohyb. Nevadí. Další zatmění bude prý 25. června 2150, ale to už si nedám nikým pokazit.
  

pondělí 3. ledna 2011

Po dešti vždycky vyjde slunce

   Slovy klasika: "Právě jsem se vrátila z Motola!" a rozhodla jsem se, že ze všech informací a rad, které jsem tam dostala, si nechám jen ty dobré a pozitivní.

   Od začátku: pan prof.doc.MUDr. L.R. CsC je velmi sympatický, roztomilý, nejspíš strašlivě inteligentní a určitě šikovný, prostě skoro jako můj J. Poté, co si ode mne převzal zapečetěnou obálku se všemi tajemstvími a záhadami, jež skýtá mé nitro (ne, že bych ji nerozlepila a nepodívala se, ale moudrá jsem z té latiny nebyla), usmál se a několikrát se mne optal, zda jsem skutečně slečna K. "TA slečna K.?" "Paní inženýrka K.?" "Ta ze Střešovic???" nevěřícně mě sjížděl svým studánkově modrým zrakem a uculoval se. "Víte, já očekával dámu s nadváhou, u které bych si uměl představit, že nepozná, když má v břiše 2 divná kila navíc. Ale vy??" přeměřoval si mé ploché břicho. Ujistila jsem ho, že jsem si všimla, že je něco špatně, ale ani ve snu by mě nenapadlo, že TAK špatně a hlavně jsem to chtěla začít řešit až po Vánocích. "No, vy jste číslo!"

   Protekčně mě nacpal na začátek fronty na ultrazvuk, prohlídl mě a potom usadil do své kožené soupravy v kanceláři. Vysvětlil mi hodně jednoduše, kde  vidí problém, nakreslil mi to na zprávu z mé složky od jiného lékaře, ignorujíce text na ní i oficiálně vypadající razítko a podpis. Své výtvarné dílko popsal nečitelným doktorským písmem a celou svou přednášku shrnul do jediného závěru: reoperace. Na chemoterapii je mě škoda, jsem dost mladá na to, aby se s tou potvorou mé tělo popralo samo, jen mu trošku pomoct. Přijdu o své malé lymfatické uzlinky, aby se rakovina neměla kudy šířit dál, a opět se zeptáme paní Histologie, zda zbytky nádoru v mém břiše nezaúřadovaly a nepřilepily se někam, kde nemají ale vůbec co dělat. Pokud tato dáma rozhodne, že se nic takového neudálo, pan primář mě osobně vynese z nemocnice v zubech a už mě nebude chtít nikdy v životě vidět.

   Pěkně jsme si popovídali, vysvětlila jsem panu R. situaci kolem Matýska a upozornila ho, že se mých zbývajících reprodukčních orgánů nesmí skalpelem ani dotknout. Na to on přistoupil, že beze všeho, že mu do mého vaječníku a dělohy nic není, až z nemocnice odejdu, dětí ať si nadělám kolik chci, nejlépe stejně praštěných jako já, to že mi ze srdce přeje. Nejsem si moc jistá, jestli v tom nebyl sarkasmus a ironie, ale budeme na tom s J. pracovat.

   Při odchodu z jeho kanceláře jsem si udělala škodolibou radost. Procházela jsem kolem registrační kanceláře těhotných maminek a všem těm unaveným, kulaťoučkým dámám jsem dala na odiv své ploché bříško, upnuté do riflí velikosti 34. Až taková bestie já jsem!

   Cestou domů jsem nakoupila mým mužem milované větrníky, abych měla něco v ruce, až mu budu sdělovat dobrou zprávu o svém nadcházejícím pobytu v nemocnici. Jestli to takhle půjde dál a přijdou ještě nějaké špatné novinky, nejenže má lepší polovina nezhubne, ale začne se těšit na každou další jobovku, se kterou přijdou sladkosti. Vzal to sportovně, naplánoval jak to bude dělat s Matýskem a uzavřel myšlenkou, že snad už potom budeme mít konečně klid. A chraň mě ruka páně, postavit se ještě někdy na snowboard! Když se z toho dá dostat i rakovina, bůhví, s čím jsem schopná přijít příště. Opravdu doufám, že to měl být humor a nadsázka.

   Teď mě čeká předoperační vyšetření a příští týden šupky dupky do postele. Na operaci a její časné následky se moc netěším, ale má to i své světlé stránky. Jelikož vím, co očekávat od nemocniční stravy, můžu se teď neomezeně ládovat. Myslím, že zbyl jeden větrník.

PS Ještě jsem dostala opožděného ježíška. Nakoukla jsem na blog, zda nějaká dobrá duše nenechala komentík, který by mě pohladil po egu a přestala jsem na několik vteřin dýchat. Na mé stránky zavítala paní D., známá autorka knih pro děti a dokonce nechala pochvalu. Pokud samochvála opravdu smrdí, jsem cítit až do Košic. Ale já si prostě nemůžu pomoct. Vyrostla jsem samou pýchou asi o 6 centimterů, a jestli prý o tom nepřestanu okamžitě mlít, J. se se mnou při nejbližší příležitosti rozvede. Nevadí. Mám komentář od paní D.

neděle 2. ledna 2011

Když přijde poslední den v roce

   Poslední den roku u nás byl ve znamení jídla, pohody a jídla. Jsem zvyklá chystat tyhle velké akce pro více lidí, letos jsme se rozhodli pro oslavy komorní a rodinné. Takže jsem po setmění začala nosit na náš konferenční stoleček mísy s chlebíčky, talíře s jednohubkami, misky s arašídy a skleničky s tyčinkami, plněné tortilly, cukroví, skleničky s nealkoholickými nápoji, láhve s alkoholem, kdybych měla víc místa, vykrámuju na něj obsah lednice i špajzu. J. při pohledu na zásoby opáčil, že pokud si myslím, že to bude jako každý rok dojídat do Třech králů, že se šeredně mýlím a cokoliv najde 1. ledna na stole, sbalí a pošle dětem do Somálska.

    Matýsek evidentně tušil, že se zase chystá nějaká legrace a věrný nově zavedené tradici ze štědrého dne, odmítl odpoledne zamhouřit oka. Zůstal se mnou v obývacím pokoji a snažil se o sebedestrukci. Díky alternativní léčbě se jeho stav den ode dne zlepšuje, což se projevuje jeho snahou najít v bytě pro něj nejnebezpečnější místo a vyzkoušet máminy nervy. Když jsem byla právě po lokty v nějaké pomazánce, připalovaly se mi šunkafleky a zvonil mobil, ozvala se dutá rána. Bylo mi naprosto jasné, co se se synem na gauči stalo a šla jsem se podívat na zem, jaké jsou škody. Pád to nebyl nijak hrozný, dítě už se konečně naučilo, jak se dají použít ruce a buď se včas něčeho chytit, nebo je složit pod sebe. S nohama vraženýma do poličky v konferáku, rukou stále ještě držící polštář, který použil jako brzdu a s pusinkou do čtverečku nad ním mé mateřské srdce zaplakalo. Sesbírala jsem jeho dvacetikilové tělíčko, přitulila si jej do náručí a pofoukala bolístky. Párkrát vzlyknul, několikrát mě probodnul velmi vyčítavým pohledem, vrazil si do pusy paleček na uklidnění a katastrofa byla zažehnána. Jsem zvědavá, kdy mu strach dovolí, zkusit to znovu.

   Tatínek se rozhodl, že se po obědě vyspí za ně za oba a hlavně se vyhne povinnosti mi pomáhat, kterou bych na něj samozřejmě velmi ráda uvalila. Když se večer otevřely dveře ložnice, vyšel z nich do růžova vyspinkaný, lehce rozvrkočený můj milovaný muž, posadil se k obloženému stolu, na klín si vzal naše žvatlající robátko, které mu potřebovalo za tepla prásknout, jak ho máma nechala upadnout a jal se ochutnávat. Všechno bylo schváleno a prohlášeno za výborné, což mi samozřejmě udělalo radost.

  Ještě malinko uklidit, přeci jen jak na nový rok, tak po celý rok a jak jsem pověrčivá, nechat ten náš binec přes půlnoc netknutý jsem si nedovolila. Pak jsem si konečně sedla ke klukům mezi hračky, jídlo, všechny potřebné dálkové ovladače a notebook a začala si užívat ten poslední večer roku. Matýsek učinil, jak jsme pochopili z jeho chování a snahy vytočit nás svými vylomeninami k nepříčetnosti, několik zásadních předsevzetí, mezi jinými spousta aktivního pohybu, bojkot podávání homeopatických léků, rozlévání sladké šťávy na pohovku a na čisté tepláky, likvidace babiččina slavnostního porcelánu.... Mohla bych pokračovat, jen nevím, co všechno byl jeho dlouhodobý plán a co byla náhoda a impulzivní nápad. Když už potřetí přelezl přes nás oba k oknu ( z čehož máme samozřejmě neskutečnou radost) a jal se vytrhat naše relativně nové krásné žaluzie z rámů oken (což nás už tolik netěší), J. nevydržel s nervama, zařval a Matýsek dostal svůj poslední letošní výprask. Nevím, jestli je to tím, že ho rozmazlujeme a nemáme dost síly v ruce, nebo ho chrání vždy přítomná plenka, ale měl z toho velkou radost a nadšeně výskal při každém plácnutí. Musíme vymyslet nějaký adekvátní trest, když už máme doma malého raubíře. Třeba nasypat mu do snídaňového jogurtu cereálie nebo začít víckrát denně čistit zuby. Ještě pouvažuju.

   Dítě jsme ve finále dostali do postele, i když letos poprvé ho budily rachejtle a museli jsme v pravidelných intervalech tišit pláč z leknutí. Před půlnocí jsem správce baru upozornila, ať přinese šampaňské a připravila skleničky. J. ztuhl, ohlédl se k lednici a zeptal se, co si myslím o sektu, uloženém 24 hodin v mrazáku. Odvětila jsem, že nic hezkého a museli jsme si připít bílým vínem. Kdyby nebylo téhle malé nehody, byl by silvestr až příliš dokonalý. Takhle máme aspoň historku pro zasmání. Odbily hodiny, my se políbili, přiťukli si lehce vychlazeným Chardonay, zavolali rodičům a šli spát.

   Ať nás v tom novém roce čeká cokoliv, a že to bude hukot, budeme to přijímat s otevřenou náručí, páč jeden musí zažít špatné i dobré, aby poznal, kterých okamžiků si má vážit. Budeme se těšit.

středa 29. prosince 2010

Předsevzetí

   Blíží se konec roku a to je ten pravý čas. Udělat předsevzetí, slíbit sobě i svému okolí nesplnitelné, zavázat se ke konání zázraků. Dobrá.

1) Přestanu kouřit. Pokus číslo 79. Šestnáctý silvestrovský. Depresivní.

2) Budu se Matýskovi víc věnovat. Je to chudinka zanedbané dítě, máma na něj kašle, ještě, že má tatínka. Musíme víc cvičit, chodit, rozvíjet. Najdu víc lékařů (číslo jedna - ortoped. Maty si chodí po vnitřní straně kotníků a fakt to není hezký pohled), léčitelů, terapeutů. Naučím to své robátko KONEČNĚ chodit.

3) Budu se víc věnovat J. Je to chudinka zanedbaný manžel, který si sám žehlí vše, kromě košil (předsevzetí č. 4 - naučit J. žehlit košile). Měla bych mu začít připravovat vysoce dietní teplé večeře, aby nechodil o půl dvanácté v noci po kuchyni, netřískal dveřmi skříněk a nestěžoval si, že má na něco chuť, možná dokonce hlad a neví na co.

5) Zcela výjimečně se nebudu snažit zhubnout. Tak tohle předsevzetí se mi moc líbí. Rok co rok zní "shodím aspoň 5 kg". Letos se musím snažit nabrat, co to dá, aby mě nedorazila chemoterapie. Takže: nezačnu běhat, nebudu se vyhýbat sladkostem, budu se cpát po páté, šesté i osmé hodině. Moc hezký.

6) Naučím se anglicky, francouzsky a německy, jak psát web, PHP, jak vyměnit olejový filtr a dolít nemrznoucí kapalinu do Arthura, jak uvařit dobrou koprovku. Budu studovat, šprtat, učit se, zacyklím své mozkové závity, až budu chytrá jako opice.

7) Budu častěji volat rodičům. Ne jednou za kvartál, ale aspoň o sobotách. Každých lichých. No, nejméně každou první sobotu v měsíci. Vyslechnu si, jak se mám teple oblíkat, hodně se šetřit a jak se starat o Máťulku a nebudu to komentovat. 

8) Prádlo z pračky vyndám HNED, jak dopere, ne po osmi hodinách, nebo druhý den, když si vzpomenu. Nebudu muset nadávat, že nic nejde vyžehlit a bude to i rychleji schnout.

9) Neumře mi ani jedna kytka. Budu je pravidelně zalévat a nebudu suché jedince používat jako výmluvu pro právě uvolněný květináč, který potřebuju pro některý z přeživších exemplářů. Nezapomenu na ibišek na chodbě, který ze zoufalství shodil skoro všechny listy a zarputile odmítá kvést už pátým rokem.

10) Neumře nikdo. Budeme držet spolu, scházet se s přáteli, budeme se mít rádi a nebudeme na sebe křičet. Dobrá. Já nebudu na nikoho křičet. Užiju si každý okamžik, ať bude jakýkoliv, páč život je příliš krátký na to, abych si dělala zbytečné vrásky. Na to jsem ještě mladá.

sobota 25. prosince 2010

Štědrý den

   Nevím, jestli to způsobila nádherná sněhová nadílka, vánoční atmosféra v obchodních domech, spící J. po službě nebo má nemoc, ale letošní vánoce se opravdu vydařily. Vládla u nás pohoda a klid.

   Ráno jsem si nechala coby invalida přinést náš letitý opelichaný umělý stromeček, obrovskou krabici s ozdobami (máme jich tolik, že se nám pomalu nevejdou do komory a já každý rok hystericky přikupuji, aby nepochybělo. J. je z toho poněkud nesvůj, ale to pro mě není překážka. Prostě každý rok jiná a zajímavější barevná kombinace a komu se to nelíbí, ať jde slavit k muslimům) a začala jsem zdobit. Toho roku červeno - stříbrně a musím se pochlubit, že moc krásně.

   Když byla hlavní dekorace dne hotová, připravila jsem oběd, jelikož Matymu těžko vysvětlíme teorii o zlatém prasátku, vykňoural by nám mozky z hlav hladem. J. sladce chrupkal, naládován cukrovím a já uvařila mé oblíbené ( a jím nenáviděné) bretaňské fazole, abychom se aspoň my dva zbývající pomněli. A nachystala jsem bramborový salát.

   Večer se má lepší polovina vyhrabala z peřin, vyspinkaná do růžova, což štědrovečerní atmosféru značně podpořilo. Jelikož nejmladšímu členovi se odpoledne nechtělo do postele, začal být už kolem páté hodiny lehounce otrávený a bylo rozhodnuto, že slavnostní večeři uspíšíme. Upekla jsem asi 2 kg lososa (kapra my neradi), nazdobila slavnostní tabuli a mohli jsme zasednout ke stolu. Dle zavedeného zvyku J. pronesl slavnostní přípitek, jehož hlavní myšlenkou bylo, aby nám chutnalo, páč ví, čeho jsem s krabicí soli a pepře schopná (semtam mi ujede ruka, ale už jsem se jako správný patlal naučila většinu jídel nastavit a naředit) a abychom se za rok zase všichni u tabule sešli. Nejlépe chodící, přičemž se významně podíval na Máťulku. Ten byl z bílého ubrusu, svíček a slavnostního porcelánu trošku nervózní, takže tatínkovu poznámku taktně přešel s rozpačitým palečkem v puse.

   Po večeři jsme se já a junior uklidili do dětského pokoje, což J. doplňoval podle zvyku jeho rodiny pohádkou o tom, že u jídla měl pocit, jakoby nám někdo chodil po balkónu a slyšel cinkat rolničky. Měla jsem dojem, jakoby mu synátor rozumněl a začal nás pozorovat zkoumavým zrakem, co že máme s tím zlodějem za lubem. Konečně z obýváku zazvonil zvoneček. Přišli jsme s Matýskem ke stromečku, pod kterým bylo nakupeno spousta dárků a začali kolektivně rozbalovat. To bylo pro našeho klučíka asi zlatým hřebem večera. Šustící lesklý papír, který směl bez jakéhokoliv omezování a peskování ze strany rodičů trhat a rozhazovat po pokoji. Největší radost mu samozřejmě udělal dárek nejmenší a koupený pouze do počtu - pískací knížka do vany.

   Nám s J. ježíšek přinesl vytouženou společenskou hru, takže když bylo po všem, otevřeli jsme lahvinku bílého, nachystali mísu cukroví a začali si hrát. Ještě povinný skypový telefonát rodičům a uložit unaveného juniora a bavili jsme se až do půlnoci.


   Nádherné svátky. Poklidné, veselé, šťastné, doplněné smskami a emaily blízkých, pohádkami v televizi a hlavně bez hysterické matky (já), která výjimečně nechtěla mít všechno pintlich, netrápilo ji, že nemá poklizeno a na nikoho nezvyšovala hlas. Doufám, že všechny další budou v tomto stylu.

PS. Málem bych zapomněla. V noci jsme dostali ještě jeden malý, ale dost důležitý a krásný dárek. Kolem deváté se nám rozplakala válenda v dětském pokoji, tak jsem si k němu šla lehnout, netušíc, jaké má trápení. Chvíli se se mnou mazlil, tulil se a bylo nám fajn, pak se mu udělal ve tváři velmi zahloubaný a soustředěný výraz a náš Matýsek naprosto jasně, cíleně a úmyslně řekl: "hamt". Úplně jsem zapomněla, že byl ošizen o svačinu a tudíž má ještě na malý přídavek po večeři nárok. Šťastná jako blecha jsem požadavek přednesla J., který nachystal malou štědrovečerní svačinu a synáček se spokojeně dojedl. Večer byl dokonalý.

čtvrtek 23. prosince 2010

Stále kupředu

   Tenhle blog byl původně věnován Matýskovi, ale posledních pár dnů mu jej tak trošku kradu. A to není hezké, zvláště při skutečnosti, že se u nás opět dějí zázraky.

   Před několika týdny náš "léčitel" objevil na rakouském trhu homeopatika proti hexavakcíně. Je to jediná firma, která je vyrábí. Okamžitě jsme se připojili k internetu a jali se objednávat. První překážka byla jazyk. Naivně jsem si myslela, že se svou perfektní znalostí němčiny (guten tag a danke) se stránkou prostě proklikám až k frázi "dokončit objednávku", kterou určitě neomylně poznám. Chyba. Naštěstí J. vládne opravdu skvěle tímto příšerným jazykem (narodil se pár metrů od hranic, tudíž vyrůstal na německých pohádkách a později na německých erotických filmech), takže poté, co jsem svůj boj po několika hodinách vzdala, přistoupil k počítači on a za pár minut bylo hotovo. Druhá překážka byla cena. Bála jsem se poštovného, ale ouha, to co u nás stojí 70,- Kč za lahvičku, se v Rakousku pohybuje v trojmístných částkách. Opět při nás stálo štěstí v podobě dárků od rodičů (obálky jsou opravdu potěšující) a s radostí jsme ježíška utratili.

   Když zboží přišlo, já si zrovna válela faldíky v nemocnici a tak první pokusy s aplikací byly na J. Nebál se a lil do Matyho, co se do něj vešlo. Pak mi volal a ptal se, za jak dlouho uvidí výsledky. Po pravdě jsem odvětila, že nevím, ať Matýska pozoruje a píše si kdekterý jeho neobvyklý výkon. Za hodinu mi přišla MMS. Maty ležel na gauči, v jedné ruce držel láhev s pitím, ve druhé elektronickou hračku. Poprvé v životě jsem viděla svého syna, jak používá obě ruce najednou. Srdce se mi zatetelilo. Nebyl ale všem dobrým zprávám konec. Za chvíli tu byla druhá MMS s juniorem klečícím u okna a likvidujícím žaluzie. Pro vysvětlení dodávám, že až doposud Matymu dělala jemná motorika problémy. Uchopit něco do dlaně nebo do prstů a ještě to použít či zničit bylo nad jeho síly. Byla jsem absolutně šťastná. Následovaly krátké SMS s texty: "Leze po mě a snaží se vzít do ruky ovladač na televizi." "Má ovladač na televizi a žužlá ho." "Sice nechtě, ale přepíná programy." "Postavil se ze země o trubku na topení. Doufám, že nemá spálené dlaně, ale strašně se tomu řehtá." .... atd. A tak k nám Ježíšek přišel o pár týdnů dřív. 

   Po mém návratu z ozdravovny jsem dostala příležitost vidět vše na vlastní oči. Jak syn leze, staví se, ovládá svou hromadu elektronických hraček, o které dodnes nejevil valný zájem, prosedí nad nimi dlouhé minuty a opravdu uvažuje, jak sakra donutit toho plastového psa štěknout. Výborně se bavím.

   A dostal krásné nové oranžové chodítko. Zatím ho máme jen půjčené na vyzkoušení, ale další už je objednané a dorazí doufáme co nejdřív. Matýskovi se v něm zatím moc nelíbí, jelikož je opravdu vymazlené a dělá co nejmenší podíl práce. Junior si to musí oddřít sám a je s nastálou situací poněkud nespokojen. Já jsem ráda, že mu to, klukovi, chodí, a jestli si myslí, že necháme novou hračku složenou v komoře jen pro jeho modrý uslzený zrak, šeredně se plete.

   A jak se mnou? Včera jsem absolvovala CT, zda nemám metastázy. Já vím, že nemám. Na to nemusela nemocnice utrácet obrovské peníze za vyšetření, stačilo se mě zeptat. Výsledky budu mít příští úterý a jak říkám, očekávám samá pozitiva a jistoty. Večer před výkonem jsem se začala ládovat léky proti případné alergické reakci na kontrastní látku. Ráno už mi nebylo dovoleno jíst ani pít, což bylo dost ubíjející, vzhledem k tomu, že v nemocnici jsem měla být až v 10. Ale hlady jsem neumřela a dostavila se. Nejprve jsem měla vypít 0,5l oné látky, sestřička to doprovodila slovy "nemusíte všechno, jen co zvládnete." Měla jsem takovou žízeň, že bych vypila mrtvému oko, takže jsem do sebe na jeden zátah obrátila celý obsah plastového kelímku. Poté mi do ruky napíchli kanylu, aby toho radioaktivního svinstva do mě mohli nalít ještě víc a položili mě do přístroje. Začala jsem je bavit pálenými otázkami, které mi před odchodem do ordinace nadiktoval J.: Co znamená zkratka CT? Jaký je rozdíl oproti magnetické rezonanci? Na jakém principu to pracuje? Otázky mi sice byly s úsměvem zodpovězeny, ale byla jsem označena za nechutně zvědavou pacientku a zdravotní bratr vyjádřil naději, že už se se mnou nebude muset setkat. Opáčila jsem, že jsem na tom stejně a doufám, že už to nebudu muset absolvovat. Celá procedura trvala jen pár minut, ale pěkně se mi z ní zamotala hlava. Pomalu jsem nebyla schopná vstát a obléct se. Na rtech mi zůstal permanentní úsměv a nebyla jsem schopná jít rovně. Prostě jako na tripu po kvalitním jointu. Nahlásila jsem to sestře, uculujíce se do rukávu a ta mě předala J., se slovy, že se mi "neudělalo nejlíp" a ať si mě pohlídá. Ten se na mě výborně bavil a zmínil se, že pokud bude celá má léčba v podobném duchu, začne mi tu rakovinu závidět.

Poslední

 7. prosince 2021 v 19 hodin a 50 minut narostla našemu Matýskovi křídla.