Na Trúbu s kočárky aneb do prdele a zpátky, díl II.

     Ne, nepokusila jsem se na ni s dětmi na invalidním vozíku vyjít, neb moc dobře vím, že to nejde, poněvadž k patě věže vede 29 kamenných, ke vchodu 44 železných a nahoru 75 dřevěných schodů a, což je u 800 let staré stavby poněkud překvapující, ani jeden výtah. Vím to, protože jsem v  tomto malebném kraji vyrůstala, zbytky starobylého hradu jsem pokořila mnohokrát, ale jak se dnes zjistilo, tato zkušenost se zdoláváním točitého schodiště je nepřenosná. Některým lidem tohle prostě NEVYSVĚTLÍTE.

     Město Štramberk Trúbu roztomile obtéká, lemuje kopec, na kterém byla vystavěna ze všech stran, chaloupka nad chaloupkou, penzion nad penzionem, pekárna uší nad pekárnou. My bydleli až dole. Úplně dole. V úžasné, roztomilé a velmi bezbariérové chaloupce. Nic nám tam nechybělo. Až do okamžiku, kdy se J. rozhodl, že se takhle ve vlahý letní podvečer (32 ve stínu) projdeme támhle k té dřevěnici. Věděla jsem co mě čeká, neb s láskou svého života bydlím už nějaký ten týden a do jeho spletitých mozkových závitů vidím jako do sklenice čiré vody. 

"Ale na Trúbu nejdu. S kočárkama se tam nedostaneme," upozornila jsem, kdyby to náhodou hlavě rodiny nebylo jasné.

"Jistěže NE," odvětila hlava a já mu nevěřila ani jedno velké písmeno.

     Přikurtovali jsme kluky, neb kopec je to, byť ne moc vysoký, docela prudký, a vyrazili jsme na procházku. U dřevěnice J. nepřekvapil a navrhl prodloužit procházku za nejbližší zatáčku. Věděla jsem, co mě čeká. Další záhadná zatáčka, která bude svým ohybem mého muže lákat dál. Pořád jsem tak nějak doufala, že je moc horko na výstup až nahoru, že večeře je na stole a všichni máme hlad a že tedy bude dodržen slib "támhle k té dřevěnici" a "na Trúbu nejdeme." Jsem prostě blbá, no.

     Za další zatáčkou, další a ještě další, které se klikatily ve stoupání s úhlem minimálně 45°, jak se mi pod tíhou kočárku a nevhodně zvolených sandálků zdálo, se objevilo kouzelné náměstí. Měla jsem hlad, žízeň, po zádech a stehnech mi stékal pot a co bylo ze všeho nejhorší, seděla jsem na kočičích hlavách hned vedle domácího pivovaru, z druhé strany otevřené okénko pekárny uší a neměla u sebe ani korunu. Protože se přece šlo jen tady kousek!

     A co bylo úplně nejstrašidelnější, za několik minut se zřítelnice oka mého zvedla, oprášila si kalhoty a řekla:
"Hele, co je támhle za kostelem? V té úzké uličce? Půjdeme se tam podívat?"
"Tam jsou schody na Trúbu, miláčku. Na to se vyser!"

     V každém klukovi je kousek pračlověka-lovce. Objevitele-prospektora. Stejně jako v nás, holčičkách, zůstala pravěká hospodyňka, která určovala, ve kterém koutě jeskyně bude ohniště, a že leopardí kožešina je pro tuto sezónu out. Jenže my, ženský, jsme se přizpůsobily. Pochopily jsme, že když se k večeři nerožní stehno z mamuta, nepotřebujeme přikládat půl tuny dříví a naučily jsme se pracovat s plynem, papiňákem a žinylkou. Vyhlížím den, kdy potkám chlapa, který nebude chtít vědět, co je za nejbližší zatáčkou nebo na vrcholu hory.