středa 17. července 2019

Gentlemani nevymřeli, naopak, existují a je jich čím dál víc!

     Je vždycky příjemné setkat se s milou osobou. S člověkem, který se na vás usměje, když vám u auta vypadnou z tašky vajíčka, a vy jste samé krucinálfagot a do prdele, s dítětem, které vám popřeje dobrý den, s mužem, který vás pustí první do dveří, i když je to vchod do hospody čtvrté cenové. Mě dnes potkalo štěstí v podobě hned dvou takovýchto persón a jsem za ně vděčná a budu si je pamatovat do konce svých dní, nebo aspoň do doby, než nade mnou ten Němec vyhraje.

   Zastávka metra. Tak jo, právě jsem proflákla Prdlou Prvomatku, že žije u metra. Což zužuje výběr evropských měst na nějakých 10 až 30. Nevadí, i když mě najdou, všechno popřu. Ale zpět k našemu příběhu. Na zastávce metra jsme zastavili, já, kočárek, v něm Matěj, paní pečovatelka, druhý kočárek a v něm Šimon, po fakt slušné procházce městem. Nutno dodat, že nikoli za zábavou, ale do nemocnice, aby se pan doktor na děti letmo podíval jedním očkem z bezpečí svého pracovního stolu s počítačem a zbytek vyšetření zvládl pomocí klávesnice a myši. Důvod toho, že jsme se tam museli táhnout čtyři se už asi nikdy nedozvíme. Ale nevadí, léky jsme dostali. Tedy jsme lehce oroseni potem (orosenY. Já a pečovatelka. Děti bylY těžce v oukeji.) po jízdě na kočičích hlavách a člunkové chůzi mezi turisty .... fakt by mě zajímalo, co z naší Matičky mají, když kráčejí jejími křivolakými starobylými uličkami s hlavou po uši zabořenou v mobilním telefonu.... dorazili k výtahu, u kterého již postávalo několik (nutno dodati, že chodících) lidí. Tušila jsem, že se všichni do kabiny nevejdeme a rovnou jsem zamířila k vedlejším dveřím. Po chvíli výtah přijel, chodící lidé, pečovatelka a kočárek se Šimonkem nastoupili. Nahlédla jsem, v naději, že by třeba kousíček místečka, ale nemýlila jsem se, bylo plno. V pohodě. Další přijede do půl minuty, to vyčekáme. Ovšem v onom okamžiku se z nízké zídky opodál zvedl muž, pán, chlapec, prostě člověk neurčitého věku, ale velice malé výšky (co ztrácel v této oblasti převyšovalo jeho obdivuhodné, statečné ego), postavil se k otevřeným dveřím zdviže a začal řvát: "Vy všichni, co můžete chodit si okamžitě vystupte a pusťte tam tu paní! Tohle je k...a invalidní výtah, a vy všichni opilci, co tady celé dopoledne obcházíte hospody máte jít po svých, schodama o deset metrů dál!!!" 
     Byl úžasnej. Nic jim nedaroval.
     Z kabiny se ozvalo nesmělé: "Ale paní chtěla jet druhým výtahem."
    "Protože vás viděla, jak se tam cpete! Běžte do prdele!"
     Načež se situace přiostřila: "Hele, uklidni se, jo..."
     "Abych tam na tebe nevlít a nevytáhl tě za krk ven, prevíte!" nedal se nízký hrdina a s hlavou vztyčenou odkráčel zpět ke své přítelkyni a zídce.
    
     Och. Mé srdéčko zaplesalo. Tak krásně se nás zastal. I když výtah odjel bez nás a já musela čekat celou půl minutu na další. I když jsem byla tak perplex, z toho, co se vedle mě událo, že jsem ani nebyla s to se otočit a pánovi poděkovat. Jen jsem tam stála, s hlavou sklopenou a stupidně jsem se usmívala. Nakonec se naše oči střetly, ve chvíli, kdy jsme s Máťou začali sjíždět do hlubin našeho hlavního města a já doufám, že z mé tváře vyčetl, jak jsem mu vděčná.

     Když jsme vystoupili na druhé straně tunelu, čekala nás příjemná cesta po nájezdové rampě a dalším výtahem na světlo bóží. Jenže předtím, než jsme se na rampu vůbec dostali, jsem musela dát přednost odredovanému, lehce spěchajícímu baťůžkáři. Vždyť nikam nespěcháme, pán asi ano, napadlo mě. Ovšem hned poté chlapec zamířil svižným krokem k výtahu. Ou. Takovej mladej a musí si vozit zadek. To je dneska mládež, slyšela jsem hlasy v mé hlavě. 
     A pak, během následujících tří vteřin se batůžek s černými dredy vynořil u nájezdové rampy, mířil ke schodišti, cestou gestikuloval směrem k výtahu a zvedal palce, nejprve jeden, jakože to zmáčknul, pak jakože to pojede nahoru, a nakonec oba, jakože dobrý. Načež mé srdce puklo. 

     Když mě lidé vidí s oběma kluky pohromadě, obecně si myslí, že to mám těžký a někdy mi to i řeknou. Tímto bych jim chtěla vzkázat, že nemám. Že žiju v úžasném, nádherném světě, plném nízkých a odredovaných lidí a mám se děsně fajn. 

1 komentář:

A dál?

      V poslední době mi sdílení Matýskova dalšího osudu moc nejde. Není to proto, že by to byla slova a odstavce nacpaná slzami k prasknutí...