čtvrtek 31. ledna 2019

A je to tady.

      Když se narodil před dvanácti lety Matěj, připadalo mi to, jako by čas malounko přidal na tempu. Nic závratného, z hodin se staly padesátiminutovky, téměř nepostřehnutelná změna, ale dnes vím, že zásadní. Pak přišel na svět Šimonek. A svět přešel v klus. Stěžovala jsem si tehdy o pár (10) let starším kamarádkám, že mi to připadá jako včera, co jsem odstrojila jolku a ejhle, máme tu říjen.
"Počkej po čtyřicítce," říkaly mi. A já se jen stupidně usmívala v naději, že horší to být už nemůže.
Tuto pomyslnou hranici relativity běhu času jsem překročila teprve nedávno. A je to hukot, dámy a pánové. Teprve včera bylo pondělí a ejhle, máme tu čtvrtek. Někdo mi ukradl dva, slovy DVA dny. Vím, že jsem je nějak strávila. Svědčí o tom rozestlaná postel (tedy jsem spala doma, to je dobře) a miska od jogurtu k snídani ve dřezu. A taky někdo nakoupil, na dně ledničky leží okurka. Leží. Neutíká. Je tedy čerstvá. Ale já mám okno. Dva dny kolem mě prosvištěly rychlostí šinkanzenu a co je horší, už mi je NIKDY NIKDO nevrátí. Proletěly. Už BYLY.

      A nejde ani tak o to, co by měl někdo vracet, jako o to, co mi už nikdy nikdo nevezme. Pokud si myslíte, že mluvím o prozaických vzpomínkách, jste sakra vedle. Kila, dámy. A pane. Kila! Jednoho dne, někdy v prosinci, myslím, že to byla středa, jsem byla lehounce oplácaná dívčina středního věku. Pak jsem se z toho vyspala a do rána ze mně byla čtyřicetiletá obezita. Opravdu. Jednou ráno jsem se vzbudila a nedopnula kalhoty, neutáhla opasek na prďáckou poslední dírku a zpod trička velikosti XL, které jsem ukradla z J. krabice studentského šatstva, mi vykukovaly nepěkné michellinské válečky. Které nejdou dát dolů. Od vánoc jsem nepozřela sousta, běh mám v každodenním plánu, piju smútý barvy kafe-braun-dozelena plné vitamínů a minerálů a postrádající jakoukoli připomínku chuti a nic. Ani deko. Rozhodla jsem se, že to jsou hormony. Tak.

      Myslím, že ze všeho nejhorší je ta počínající demence. Alzheimer v raném stádiu. Skleróza v její terminální fázi. Minulý čtvrtek jsem nejela s Matějem na rehabilitaci. Záměrně neříkám, že jsem ZAPOMNĚLA. Protože by to nebyla pravda a já bych nebyla pitomá kráva, ale jen zapomínající blbka. Ještě den před smluveným termínem jsem stála u kalendáře, pamatuju si to, jako by to bylo včera, potažmo minulý srpen, dívala se na červeně podtržený nápis REHABILITACE 9:00  a pomyslela si:" chudáček Matěj, ráno bude cvičit a odpoledne jedeme kupovat boty. Ten toho bude mít za celý den plné kecky." Načež jsem kluka ráno, bez uzardění a bez jediné výčitky, posadila do školního autobusu.

      Myslela jsem si, že tohle se MĚ netýká. Vzhledem k tomu, že mé pubertální vědomí zamrzlo někdy ve věku 25 let, žila jsem v dojmu, že JÁ prostě zestárnout nemůžu. A teď sedím na gauči, snažím se ulevit bolavým zádům, papírky s poznámkami se hromadí na okraji obrazovky notebooku a já se marně snažím vzpomenout si, co jsem to chtěla koupit o víkendu v IKEe. Když jsem byla malá, slibovali mi, že budu-li lhát a zlobit, přijdu do pekla. Ale neříkali, že to bude TAKHLE brzy.

     

5 komentářů:

  1. V sobotu jsme odjeli na hory, v utery rikam manzelovi: musim odhlasit plavani diteti. Touto zminkou bylo mile plavani zapomenuto jak sire rodne lany a vzpomela jsem si, ze hodina propadla az dalsi tyden...

    OdpovědětVymazat
  2. Zažila jsem a zažívám totéž. Jak vám rozumím! :-)
    Musíme se samy sobě zasmát, nic jiného s tím neuděláme.:-)
    Alena Z.

    OdpovědětVymazat
  3. Tak tohle mám úplně stejně. Překročila jsem čtyřicítku a neskutečmě jsem ztloustla a zblbla :-). Rozumím vám :-)

    OdpovědětVymazat
  4. Ženy, nestrašte, 40 mi je necelý týden. Fakt je to tak hrozný?

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Jo. Ale pořád nic proti 50. To je pecka. Kdysi dávno se ptali čerstvé padesatnice Marty Vančurové, co zásadního se ji s 50kou změnilo. A ona tak jemně - vlastne nic. Jen musím lépe hospodařit s energií...
      Výstižneji to říct nemohla. Uf.
      Lenka Adr.

      Vymazat

Poslední

 7. prosince 2021 v 19 hodin a 50 minut narostla našemu Matýskovi křídla.