pondělí 21. ledna 2019

Když jsou rodiče neschopní.

   Mohli jsme ho naučit cokoliv. Opravdu cokoliv na světě. Zavázat si tkaničky. Vzít do ruky lžíci a sám se najíst. Navléct si na ruce rukavice. Dojít si pro svačinu do ledničky. Říct si o ni. Ano, mohli jsme Šimona naučit třeba i mluvit.

   Kdysi jsem viděla dokument, ve kterém (velmi inteligentní, na rozdíl od někoho) maminka postižené tříleté holčičky vysvětlovala, že se rozhodli navzdory nemoci dceru naučit nejlépe úplné samostatnosti při sebeobsluze. Říkala, že si je vědoma toho, že to nebude hned a nebude to lehké, ale s tím se MUSÍ počítat. Při tréninku a výuce je prý NUTNÉ s mentálně retardovaným dítětem činnost tak dlouho nacvičovat, než se ji naučí. I léta. NEVZDAT SE. Oni se nevzdali. Malá se dnes umí obléci od hlavičky po patičky. Předpokládám, že touhle dobou už chodí na gymnázium a nejspíš tam nepotřebuje ani asistenta. Čímž umění té rodiny nezlehčuji, naopak, velmi jim jejich um a šikovnost závidím. Já taková nejsem. Vytrvalá a trpělivá. A to je nejspíš velký hendikep našich dětí. Vyrůstají jako třísky v lese. Bez disciplíny, s minimálně dodržovaným stanoveným režimem, v podstatě jen uspokojujeme jejich přání a potřeby. Takoví my jsme. Ano, je tady pravidelná rehabilitace a snaha o nácvik základních činností. Ale když mu ty ponožky podávám potisícíosmé a on je stejně čapne a šmahem hodí dolů pod přebalovací pult a ještě se tomu směje, pacholek jeden, prostě se na to vykašlu. Já mám jen jedny nervy a den má jen čtyřiadvacet hodin. Znám smysluplnější činnost jak zabít čas.

   A přesto, nebo možná právě proto, jak jsme líní a neschopní, nám unikají malé, ale zásadní krůčky, kterými naši retardovaní synové kráčejí pomaličku, ale nepřetržitě vpřed. Šimonek miluje, ba přímo zbožňuje veškerou elektroniku. Ovladače, telefony, tablety, monitory, obrazovky. Nic z výše zmíněného v jakékoliv místnosti před ním není v bezpečí. Bere a hraje si. Rozuměj, otáčí s věcí ve svých malých, nešikovných ručkách kolem dokola a horem dolů a rubem na líc, dokud se nestane NĚCO, je jedno co. Věc něco zapne, rozsvítí nebo pustí, nebo začne sama hrát nebo přestane mluvit, je-li na druhé straně drátu mobilního telefonu jiná osoba, vypne se nebo zapne, nebo něco přepne na jiný kanál. Co živi jsme, mysleli jsme si, že volba jednotlivých změn je čistě náhodná, kam prst padne, tam mačká.

   Nejoblíbenější hračkou je tablet. Jenže když ten přestane pod vlivem náhodného, ale intenzivního mačkání dotykové obrazovky fungovat, je potřeba najít rodiče, který situaci uvede na pravou míru. Šimonek, tváříc se, že jemnou motoriku ztratil někde mezi porodnicí a prvním přebalováním doma, vždy náhodně tabletem pohazoval a šoupal směrem k nejbližšímu dospělému, ve snaze zajistit si nápravu. Když tu se J. jednoho slunečného rána, tuším, že to byl čtvrtek, rozhodl, že mladého pána vyškolí.
"Když chceš, tak podej. Hezky do ruky. Podej!" a nastavil dlaň.
Šimonek se na nataženou ruku nechápavě podíval a praštil tabletem o zem.
3 dny jsem instrukce mého muže poslouchala a myslela jsem si své o retardovaných dětech a ještě retardovanějších otcích, kterým nedochází, že syn s IQ sněhové vločky se nemůže naučit ani tak základní povel jako je "podej!".
Čtvrtého dne mě vyškolili oba.
Dnes Šíma dokáže s elektronikou v ruce i lézt po čtyřech, aby mohl "podat" a tím se věc rozchodila a pustila pohádku.

   Načež. Opožděný Ježíšek nám přinesl slevněnou televizi. S novým ovladačem. Ovšem tentokrát jsme se jako zodpovědní rodiče rozhodli, že malého likvidátora nenecháme nový ovladač, a s ním i novou televizi, zničit. Ten starý, ožužlaný, okousaný a udřený ze všeho toho random vypínání, zapínání a zesilování zvuku k hranici snesitelnosti, jsme nechali chlapečkovi jako šidítko. Ovšem záhy se ukázalo, že Šíma není žádné béčko, co se fištróna týče. Když si se starým přístrojem točil, pohazoval a brousil rostoucí stoličky dost dlouho, aniž by bedna nějak zareagovala, došlo mu, že to bude nějaká číhošť. Podal nám věc s jasným výrazem "Sprav!" A tak J. ve své nekonečné vynalézavosti spravil. Vzal do ruky nový ovladač a náhodně přepínal, vypínal a zesiloval, zatímco synáček "ovládal" nefunkční náhražkou. Jenže dle Šimonova výrazu "to nebylo ono". Evidentně se neděly ty správné věci. Když jsem mu ovladač chtěla z pevného sevření prstíků vzít, letmo jsem si všimla malého malíčku, přesně a cíleně umístěného na tlačítku ovládání hlasitosti. A my blbci jsme si celou tu dobu mysleli, že to je náhoda.

   Na základě těchto událostí jsem se ho snažila naučit obléknout tričko. Jak jinak, bezvýsledně. Ale předevčírem jsem ho načapala, jak se snaží obejít na tabletu rodičovský zámek napodobováním nastaveného gesta. A to byl ten moment, kdy jsem se vzdala. Kdy jsem pochopila, že dokud lžíce nebude vypadat jako mobil a na tričku nebude funkční displej, nenaučím našeho Šimona nikdy nic. Dobře tak. O problém míň.

1 komentář:

  1. Jak kdybyste psala o našem šestiletém postiženém chlapečkovi, nemluví, má pleny, nechce obrázky... Jsem zoufalá a neschopná matka, jsme neschopní rodiče. A přesto je šťastný. A děkuji Vám za Váš blog, díky Vašemu sdílení jsme vyhledali a nechali syna ošetřit na zubní klinice ( trhání zubů v narkoze). Zažili jsme, že někde " je svět ještě v pořádku" a nelitujeme... S pozdravem Zdenka

    OdpovědětVymazat

A dál?

      V poslední době mi sdílení Matýskova dalšího osudu moc nejde. Není to proto, že by to byla slova a odstavce nacpaná slzami k prasknutí...