středa 28. listopadu 2018

No tak jak?!

     Já vím, že všichni čekáte. Že několik z vás je napjatých jako struna. Já byla taky. Ale je mi moc líto, já vám nemůžu říct, jestli Motolicin zabral. Mrzí mě to.

     Ono totiž, ve chvíli, kdy to sem napíšu, přestane to být pravda. Jsem si tím naprosto jistá, mám to tady na blogu za mnohá léta své nekvalitní tvorby vyzkoušené. Tady se věci nedají zakřiknout, tady (se) rovnou zařvou.

     Takže není v žádném případě možné napsat, že počet Matyho záchvatů se snižuje. Že po těch, které ho skolí už nepláče, někdy se dokonce směje.
      Nejde sdělit, že po půl roce, který můj jedenáctiletý syn strávil takřka v bezvědomí, otevřel oči, posadil se a začal se smát, až se mu prsty u nohou kroutily.
     Není pravda, že teď je většinu času vzhůru.
     Nenapíšu, že bere do rukou předměty. Ostatně, to nedělal nikdy. Takže ani nelžu.
     Nemůžu se pochlubit, že jsem poprvé v životě viděla kluky poprat se o hračku. Že jsem si to natočila a mám to pečlivě uložené v mobilu na až mi bude smutno. A že Matěj bitvu vyhrál.

     V žádném případě nemůžu říct nahlas, pošeptat ani vyvěsit na internet, že Motolicin funguje. V tu chvíli, kdy něco takového vyslovím, mi vesmír střihne jednu takovou, že vezmu druhou o zeď. Já už to znám.

      Ale kdybychom se, čistě hypoteticky, nebavili o Matýskovi, ani o Motolicinu, ...
Mohla bych vám říct, jaké to je. Když se s někým začnete loučit a myslíte si, že den, kdy on nebude, je v dohledu. Když se bojíte tolik, že každý večer usínáte s myšlenkou že by ..... a ráno se budíte s co když.... Když se vám několikrát denně zastaví srdce při pohledu na dítě, které není schopno otevřít oči, polknout sousto, natáhnout ruku a padá z jednoho epileptického záchvatu do dalšího. A ono se jednoho dne probere. Jaké to je, když vás váš syn poprvé po letech obejme. Když vás vezme za ruku, podívá se vám do očí, jakoby v nich hledal souhlas, nebo odpověď na otázku, kterou není schopný vyslovit, a usměje se úsměvem tak širokým, že nebýt uší, upadne mu čelist. Jak zvláštní je pocit, když člověk najednou přestane mít strach. Když ráno přijde k dětské posteli a jak je zvyklý, deset vteřin po prvním chlapeckém úsměvu očekává křeč v celém jedenáctiletém tělíčku, oči v sloup a boj o každý nádech a ono to nepřijde. Věřte mi nebo ne, ale člověk v takové situaci začne normálně dýchat.

      Kdybychom, čistě hypoteticky, nemluvili o mém dítěti, řekla bych vám, že teď jsem absolutně šťastná.

11 komentářů:

  1. To s tim zakriknutim funguje stoprocentne, protoze jinak bych nemela zanet stredniho ucha a miminu se nerozbilo uspavani a nocni spani neb na vikend mame program na ktery se tesim uz pul roku. Za vas vsechny jsem stastna;)

    OdpovědětVymazat
  2. Bulím
    Olga (s Vojtou)

    OdpovědětVymazat
  3. A protože se to neděje, nebudu ani psát, že strašlivě držím palce, ať je to jen lepší a lepší. Nebudu tedy ani psát, že strašně doufám, že se jednou dočtu, že se stal ten zázrak největší a že je už jen a jen dobře a doženete všechen čas, který vám epilepsie vzala. Nebudu psát, že strašně doufám, že Matýsek jednou bude pokračovat v chůzi tam, kde přestal. A už vůbec nebudu psát, že byste se třeba jednou dokázali spolu domluvit. Prostě se nic neděje, pěkně v klidu jen tak žijme a nechme se překvapit. Vyšší mocnosti prosím pohov, tady dole se nic zajímavého neděje :)

    OdpovědětVymazat
  4. Tak jsem si až slzu ukapla. Že se to neděje...

    OdpovědětVymazat
  5. Kdybychom, čistě hypoteticky, nemluvili o vašem dítěti, řekla bych vám, že vám oběma to štěstí moc, moc přeju.
    Lenka Adr.

    OdpovědětVymazat
  6. ...je sice 23.02, ale z nějakého důvodu se zobrazil čas publikování 14.00. Beru to jako znamení ;)

    OdpovědětVymazat
  7. Díky Bohu,že se u Vás nic mimořádného nedeje,a to Vám strašně moc přejeme.Jarka a Kuba

    OdpovědětVymazat
  8. Mám radost!!!! Míša z hor

    OdpovědětVymazat
  9. Nic se neděje, a tak nejsem šťastná za Vás.
    A ke knize, můj názor, že byty jsou malé a knih je moc, a to i těch dobrých (což by BYL Váš případ)... Myslím si, že příjem, který určitě potřebujete a který si zasloužíte! spíš přinese reklama na stránkách. Obecně jsem proti reklamě, v odůvodněných případech jsem ale moc ráda PRO. A to platí u Vás. DĚKUJU VÁM.

    OdpovědětVymazat
  10. Ještě by mě zajímalo, co by na to řekli doktoři, kdyby to teda byla pravda :-)
    Olga s Vojtou

    OdpovědětVymazat

A dál?

      V poslední době mi sdílení Matýskova dalšího osudu moc nejde. Není to proto, že by to byla slova a odstavce nacpaná slzami k prasknutí...