pondělí 14. května 2018

Kam se podělo mé miminko?

   I když jsem toho nejspíš schopna a vlastně by mi to bylo i dost podobné, ani jedno dítě jsem nikde nenechala, neztratila, nezapomněla. Jen mi oba někdy nějak vyrostli a já si toho nestačila všimnout.

   Zdá se, že s postižením mých dětí souvisí i jejich vzhled, asi do 6 let věku vypadají jako přerostlá batolata. Neumím to popsat, ale vypadá to, jakoby od roka rostli pouze do délky (o výšce se u mých nestojatých, nechodících robátek nedá moc hovořit) a trochu do šířky.

   U Matěje jsem přerod v chlapce tak trochu prošvihla. Pořád to bylo moje miminko, mimísek, mimiško, ťuťu ňuňu, až jsem ho jednou vezla ke školnímu autobusu a všimla jsem si, že svýma relativně dlouhýma nohama klackovitě klátí pod kočárkem, kšiltovku má svezenu ležérně na stranu a pod slunečními brýlemi se na mě usmívá skoro puberťák. Až se mi srdce sevřelo. Naštěstí, v té době už nám doma v kolébce spinkalo druhé miminko, mimísek, mimiško, ťuťu ňuňu, takže jsem se velice rychle smířila s nově nastalou situací a šla se mazlit do dětského pokoje.

   Před pár týdny jsme si s J. nezávisle na sobě všimli, že i druhý syn s blížícími se šestými narozeninami pomalu odkládá batolecí vzezření, buclaté tvářičky se protahují, rysy nabývají na ostrosti, z velkých modrých očí na nás zpoza lumpáren kouká hotový kluk. Oba jsme si svorně poplakali na rameni, neb toto bylo naše poslední, dál štěstěnu pokoušet nebudeme. Už u nás nezapláče hladové novorozeně, nebudeme hystericky shánět dudlík, když ten první v noci nejspíš odpochodoval z domu a je k nenalezení, nebudeme na internetu kupovat první židličku na krmení z Polska. Na druhou stranu - ono to má i svá pozitiva. V nové vlně mých těhotných kamarádek, které si v pozdním věku mladosti vzpomněly, že by to chtělo ještě stihnout potomka nebo dva, si říkám, jaké mám štěstí, že už nikdy nebudu muset vstávat 5x za noc na kojení, nebudu shánět novou velikost oblečení každé 3 měsíce, nebudu muset řešit prdíky a režim asizuby.

   I když jsme si, pozdě, ale přece, uvědomili, že naše miminko se odstěhovalo a místo něj jsme dostali hotového chlapce, pořád jsme si říkali, že s postižením, které zahrnuje krmení, přebalování a ježdění v kočárku, ta rozluka nebude tak horká. Načež k nám přijela naše laskavá, milá, nejzlatější paní kadeřnice (ano, až domů, heč), já posadila na židli naši řvousenku a psychicky se připravila na řev, jekot, slzy a nudle smíchané s blond vlasy, padajícími do tváře a vůbec, že teď na několik minut zavládne Peklo. Ovšem pozor. Šimonek poprvé v životě (a já pevně doufám, že ne naposledy), seděl pod kadeřnickými nůžkami klidně a tiše jako pět peněz, ani se nehnul a nevydal jediného hlásku. Až jsem si z toho překvapení kecla na zadek. Celých 10 minut opravdu vzorně držel, jako hluchý dveře, a otáčel hlavou jen pod vedením kadeřnice. Pěkně dolů, nahoru, doleva, doprava. A bylo to. Miminko je definitivně pryč.

   Věci ještě neměly svého konce. On Šíma, když se rozjede, neví kde přestat, díky Bohu. Předevčírem jsem krmila Matýska večeří a plně zaměstnána činností, ani jsem si nevšimla, že Šimonek se, vykoupaný, čistý a nacpaný do aviváží vonícího pyžamka, vykradl na terasu a teď si tam tiše hraje. Když tu se začal smát. Co, smát, řehtal se až se zalykal. Kristapána, co zas vymyslel, proběhlo mi hlavou a ohlédla jsem se. Uviděla jsem svého invalidního, postiženého, nechodícího, pětiletého syna, jak stojí opřen o křeslo s kolečky. S KOLEČKY, zdůrazňuji. Tedy o křeslo, které nestojí pevně na místě, ale je-li na něj působeno silou, třeba dítěte, neznajícího rovnováhy, cestuje po terase. Šimon poctivě vyrovnával, sice se u toho klátil, jako špatně poražená osika, ale STÁL. A smál se tomu na celé kolo. Ach....

   A úplně nejvíc mě překvapil včera. Při pohledu do jeho částečně batolecí tváře by člověk řekl, že neumí do tří napočítat. A nejspíš by měl pravdu. Šimonek, který nic řešit nemusí, vše důležité za něj dělá máma nebo táta, v nejhorším starší bratr (několikrát jsme se dobře bavili při Šimonově podávání tabletu Matýskovi s žádostí o puštění pohádky), nemá kam se hnát. Hrubým odhadem bych si tipla, že neví, kde máme doma koupelnu, jak se oblékají kalhoty, když je na to člověk sám nebo k čemu jsou pastelky. Teď už vím, že bych se ošklivě pletla. Šimonek ví, jak nám říct, že má hlad (dříve nás vzal za ruce a odvedl k židli, ve které je krmen, dnes nás dokonce odvede k ledničce a začne se křenit na nejbližší pribiňák), ví, že na čištění zubů potřebuje stoličku, protože malej a ví, že když je branka zamčená na klíč, nedá se otevřít. Ví to, ale pořád ještě ho to sere.
Tedy včera překvapil na celé čáře. Zatímco jsem vařila, půjčil si ovladač na televizi (což vpodstatě ani nemusel, páč je JEHO, to jen my, dospělí, si myslíme, že je náš a dětem do ruky nepatří) a chvíli přepínal. Načež odkvačil likvidovat hračky do svého pokoje. Když mě Óčko na plné pecky začalo po několika minutách štvát, rozhodla jsem se, že je čas to vypnout, ale ovladač byl k nenalezení. Poslední člověk, kterého bych se u nás doma mohla ptát, kam se poděla ta či ona věc, je Šimon. I kdyby to věděl, mlčel by jako hrob. Přesto jsem to zkusila a otázku mu položila. Chvíli se na mě díval stylem "jo, já ti to povím a ty mi ho zabavíš", když však seznal, že budu hledat, dokud nenajdu a zabavím tak jako tak, poposedl a zalovil svou malou ručkou pod svýma složenýma nohama. Chvíli se snažil sám sebe přeprat, ale nakonec se mu to oběma rukama povedlo a on mi vítězoslavně podával jeho oblíbenou černou karabičku s barevnými knoflíky.

   Dítě, které neumí promluvit, nevezme do ruky lžíci ani hrneček, vozí se v kočárku a chová se, jako by mělo místo mozku v hlavě vlašský oříšek, pochopilo a splnilo. Naprosto přesně. Mé miminko je pryč. Teď tady mám kluka. A zdá se, že s ním bude docela sranda. Už se moc těším.














3 komentáře:

  1. To je take krasne! Uzivaj si "noveho" syna.

    OdpovědětVymazat
  2. Moc a moc Vám přejeme ,aby Vás kluci stále prekvapovali novými a novými dovednostmi!!! Není nic lepšího , než pozorovat,jak se krůček po krůčku zlepšují.Krasné léto a spoustu radosti a všechny nemoci , ať Vás míjejí.Jarka a Kubík

    OdpovědětVymazat
  3. To je skvělé. Naděje nikdy neumírá.
    A bude lépe a ne že ne.

    OdpovědětVymazat

A dál?

      V poslední době mi sdílení Matýskova dalšího osudu moc nejde. Není to proto, že by to byla slova a odstavce nacpaná slzami k prasknutí...