úterý 17. října 2017

I mistr tesař se někdy utne

Přišel nám Dopis. Ne ledajaký. Byl to dopis s pruhem. Nemám pruhy ráda. V drtivé většině případů věští neštěstí a zmar. Kór ty modré. Ale tento už byl ve schránce a nedalo se nic dělat. Předstírat, že nejsme doma bylo v danou chvíli k prdu, stejně tak odmontovat poštovní schránku z vrátek a spálit ji spolu se spadaným listím. Schválně, jak by hořela, kamarádka plechová.

Tedy jsme v ní našli Obálku s pruhem. A co víc, byla adresovaná mně. To nebylo fyzicky možné. Jsem nejopatrnější a nejlepší řidička na okrese. Když někde silničáři napíšou padesát, nastavuju tempomat na 30km/h. Narazím-li na značku Dej přednost v jízdě, zastavím, a jdu autům zprava umetat jejich pruh. Já prostě NEMŮŽU DOSTAT POKUTU!

J. se samozřejmě mohl potrhat smíchy. Jsem profesionální spolujezdecký kibic, kdybych ho během minuty pětkrát neupozornila na chybu v jízdě, myslel by si, že jsem usnula nebo rovnou umřela. Takže ze mě měl pěknou pr...ču. Až do chvíle, než jsem se z pošty vrátila. Poněvadž cestou pro Obálku, na čerstvém povětří, mi došlo, že máme "prohozená auta". Já jezdím v jeho, on v mém. Kdyby zůstal zachován institut osoby blízké, z pravidel silničního provozu bychom my dva udělali trhací kalendář. Takhle nám pokuty chodí, ale zrcadlově.

Doma jsem mu obálku se smíchem plným škodolibosti a zadostiučinění omlátila o hlavu. Pyšný na sebe nebyl, budiž mu ke cti, že jel na padesátce jen o fous rychleji. Později na stanici vyšlo najevo, že kdyby to stáhnul o kiláček, žádná Obálka se nekonala. Ovšem teď už bylo pozdě bycha honit.

Následujícího dne přišel Dopis jemu. Jiného data, jiného místa. A tentokrát bylo jasné, kdo je hříšníkem, potažmo hříšnicí. No bóže, říkala jsem si, jednou on, jednou já. Ovšem zábava nastala až v okamžiku, kdy jsme Obálku otevřeli. Zjistili jsme, že v době, kdy já dřela do úmoru za sedmero horami a sedmero řekami, v údolí tak hlubokém, že se do něj neodváží ani jeskyňáři, a J. seděl poctivě na židli v posluchárně, coural se náš Mazlík ulicemi stověžaté matičky a páchal přestupky. I napsali jsme Organizaci lejstro, že my nic, my muzikanti, naše auto stálo zaparkované, ruční brzdou zajištěné daleko od místa činu a my za něj ručíme vlastními hrdly. Je to sice vůz mladý, ba přímo dětského věku, tedy se od něj nějaká ta lotrovina očekávat dá, ale špatné parkování bez asistence řidiče je i na něj čin hodný Davida Copperfielda.
A čekali jsme.

Po několika dnech opravdu došel dopis, že se Organizace omlouvá, že se vloudila chybička, ale že se jim to stává maximálně jednou, dvakrát, za uherský rok. A prý, ať NIC NEPLATÍME (zopakováno 3x, potřetí zvýrazněno), na žádné naše finanční transakce nebude brán zřetel.

To byla tak asi nejhezčí pokuta, jakou jsem kdy dostala. Někdy mají věci prostě dobré konce.

1 komentář:

A dál?

      V poslední době mi sdílení Matýskova dalšího osudu moc nejde. Není to proto, že by to byla slova a odstavce nacpaná slzami k prasknutí...