čtvrtek 7. ledna 2016

Obsedantně-kompulsivní

Všichni to známe. "Vzala jsem si peněženku?" "Nenechal jsem doma klíče od kanceláře?" "Zhasla jsem v koupelně?" Tyto a podobné otázky nás napadají denodenně, ty, kteří trpí větší sklerózou nebo počínajícím Alzheimerem i častěji. Ovšem v některých případech nejde jen o otázku, která se nám prožene hlavou a tak rychle a jednoduše jak vstoupila, stejně neškodně druhým uchem vystupuje. Někdy zní dotaz mnohem závažneji a zajímavěji:

Vypla jsem žehličku?

Situace nabírá na rychlosti a intenzitě ve chvíli, kdy se nacházíme několik kilometrů od bytu a není na světě síla, která by nás přiblížila k domovu rychleji, než za dvacet minut velmi ostré jízdy.

To, že jsem něco zanedbala a nedokončila, mě napadlo prakticky okamžitě poté, co jsem nastartovala Arthura a opustila sídliště. V tu chvíli jsem si ještě byla naprosto, NAPROSTO jistá, že jsem žehličku ze zásuvky vytáhla. Jasně jsem si vybavovala okamžik, kdy procházím kolem kuchyňského stolu, na kterém leží jeden konec prodlužovací šňůry a pět až sedm centimetrů od něj zástrčka žehličky. Ještě jsem si polohlasem zašeptala "Žehličku jsem vypla." Ano, připadala jsem si v tom momentě jako absolutní blázen, hovoříc k sobě polohlasem a připomínajíc si tak právě vykonané činy. Ale pro nás, které skleróza pomaličku, ale jistě sžírá, jako plíseň Nivu, není jiná cesta. Důležité situace si musíme zdůrazňovat a zapisovat centropenem na hřbety rukou, páč kdybychom takto nečinili, mohla by se stát nehoda, možná neštěstí, v mém případě jistojistě katastrofa.

Takže jsem žehličku vytáhla ze zásuvky, řekla jsem si o tom nahlas a opustila byt. Chvíli po tom, kdy jsme s Arthurem zamířili ven z města, směrem k Matýskově škole, se mi to všechno v hlavě rozleželo. Vypla jsem spotřebič DNES? Nebylo to už včera? Nespletla jsem si dny? Opravdu si pamatuju, že jsem před deseti minutami řekla "Vypla jsem žehličku."? Nebylo to minulé úterý? Co se stane, pokud se mýlím? Jak dlouho je ta kovová potvora schopná žhavit na maximum bez vody v zásobníku? Pokud blafne, podpálí i něco jiného, nebo po vlastním shoření požár sám od sebe ustane? Budu mít ještě kam se vrátit?

Znáte případ Schrödingerova kočka? Jedná se o pokus velice váženého vědce, který to podle mě neměl v hlavě tak úplně v pořádku, ale je mi o to sympatičtější. Ten vymysĺel pokus, ve kterém figuruje kočka, krabice, jedovatý plyn a radioaktivní nuklid. Ochránci zvířat z něj museli mít radost. Pan Schrödinger tvrdil, že když dáme všechny předměty do krabice, nuklid se začne rozpadávat a až s tím bude hotový, uvolní se jedovatý plyn, který kočku zabije. Velmi nehumánní. Vtip byl v tom, že nikdy nevíme, kdy přesně se nuklid rozpadl, pokud tak vůbec učinil a zda se plyn uvolnil a kočku usmrtil. Čistě teoreticky je kočka zároveň živá a zároveň mrtvá. Což nezjistíme jinak, než že zvedneme víko a do krabice se podíváme. Dle mého skromného názoru tam nenajdeme nic moc, poněvadž kočka už dávno vzala roha.

Ale zpět k fyzikální teorii. Páně Schrödingerův pokus se vlastně rovnal mé situaci. Žehlička byla stále zapojena do elektrického okruhu a byt už možná shořel do posledního kousku tapety, nebo jsem ji z té prodlužovačky vytáhla a vše bylo v pořádku. Což jsem nemohla zjistit jinak, než dojet zpátky k domu a podívat se.

Jak to dopadlo, nechávám na laskavém čtenáři. Ti, kdo rádi katastrofické konce si mohou představovat spáleniště s doutnajícími troskami a mně s Matýskem v náručí, jak smutně stojím nad torzem toho, co jsem tolik let nazývala svým domovem. Optimisté si mohou myslet, že i přes příšernou sklerózu, která mi spaluje mozkové buňky, jsem žehličku vypla a nic se nestalo, život jde dál.

Kouzlo Schrödingerovy kočky. Moc hezký pokus.

7 komentářů:

  1. Za ty roky, co si sem chodím počíst,  bych vám koupila žehličku s vypínáním po 6 minutách nečinnosti :)

    OdpovědětVymazat
  2. Wow! To existuje? No tak tu musím mít!!!

    OdpovědětVymazat
  3. Míša z Plzně8. ledna 2016 11:40

    To moc dobře znám. Já když zamknu, ještě ramenem se opřu do dveří, abych měla jistotu, že jsem opravdu zavřela a nezamkla naprázdno.

    OdpovědětVymazat
  4. Já, co jsem x-krát šla mezi první až čtvrtou ranní pěšky 2km do práce, abych se přesvědčila, že jsem opravdu zamkla, tomuto článku naprosto rozumím. Taktéž o zamčení bytu nebo zapnutém sporáku bych mohla vyprávět...A vždy bylo vše v pořádku. Ale už mne to s léty postupně přešlo. =o)

    OdpovědětVymazat
  5. zehlicku a podobne spotrebice vypinam a pamatuju si to, u nas doma je jiny problem- dvere do kuchyne...nebot nasi psi jsou popelnice a nechat otevrene kuchynske dvere se rovna katastrofe- vypleni kos, zvladnou i lednicku....jen na pecivo nedosahnou, mame chlebnik vysoko.... takze u nas je klasicky dotaz pri odchodu " neni zadne zvire zavrene na balkone ? ( obcas si tajne preju, aby bylo ) " a "je zavreno do kuchyne? " :-)

    OdpovědětVymazat
  6. Tak tuhle s žehličkou znám a bavila jsem se - můj mozek totiž pracuje úplně stejně! :-) Kolikrát si snažím vybavit ten okamžik, kdy jsem v obchodě platila (čím? a kolik?), kdy jsem si vzala ten prášek (nebo leží někde na zemi? snědlo ho dítě?). Posledně mě dostal revizor, který mě nenápadně ukázáním odznaku vytrhl z hlubokých myšlenek -  v hlavě vakuum, nachápala jsem, co po mně chce a už vůbec jsem si nebyla schopná vybavit ten okamžik, kdy jsem si cvakala jízdenku (naštěstí O.K.! :-)

    OdpovědětVymazat
  7. Ona taková zapomenutá žehlička, celý den, celou pracovní dobu, postupně spínající a vypínající, jak kontrolka usoudí, žádný požár taky nemusí založit.

    OdpovědětVymazat

A dál?

      V poslední době mi sdílení Matýskova dalšího osudu moc nejde. Není to proto, že by to byla slova a odstavce nacpaná slzami k prasknutí...