Nejdřív a pak

Nejdřív si člověk říká, že je to obyčejná rýma.

Pak ho napadne, že to bude chřipka nebo virózka.

To se stává. Hlavně v zimě. Hlavně dětem, které chodí do školy.

Že chytí virózku.

A splacatí.

Prostě si lehnou a už nevstanou.

Leží, když spí, leží, když se dívají na pohádku, leží, když jí.

Jenže pak to začne trvat příliš dlouho.

Člověka napadne, že to asi nebyla jen tak nějaká viróza, ale pořád si ještě věří, že to zvládne.

Není nad čaj s medem a citrónem.

A homeopatika.

A paracetamol.

To přejde.

To zvládneme.

A pak se člověk dívá, jak jeho dítě leží v nemocniční posteli, čouhají z něj všemožné hadičky a snaží se nadechnout.

Což mu tedy moc nejde.

Dotyčný, vlastně TA máma se lekne a zavolá doktora, aby něco udělal.

Že její dítě, její chlapeček, její nejstarší prvorozený jde z epileptického záchvatu do epileptického záchvatu a ona má strach.

Bojí se, že přijde chvíle, kdy už se její nejstarší prvorozený nenadechne.

To ona odmítá dopustit.

Tedy prosí lékaře, aby NĚCO udělali.

Cokoliv.

Aby mu dali injekci, infuzi, kyslíkovou masku, léky, šamanskou mast na plíce, cokoliv, hlavně, aby se mu ulevilo.

Doktoři kývají hlavou a slibují, že se budou snažit.

Snaží se, seč jim síly stačí.

Zatímco Máma se dívá, jak se její chlapeček dusí hovězím ve vlastní šťávě.

"Krmte ho velmi, velmi, velmi opatrně," říkají lékaři. "Kdyby vdechl sousto, byl by to velký problém. Mohl by umřít."

"Ale když nebude chtít jíst, může umřít taky. Tedy ho krmte. Ale velmi opatrně."

Doktoři dělají, co mohou.

Máma dělá, co může.

Nejstarší Prvorozený (asi) dělá, co může.

A ono je to pořád málo.

Z obyčejné postele se přesouvá na JIP.

Jednotka Intenzivní péče. Místo, kde se o člověka Intenzivně pečuje. Pořád a hodně.

Jenže pořád to není dost.

Kluk má záchvaty, dusí se jídlem, bojuje o každý nádech.

Mámu pak napadají všelijaké myšlenky.

Co když.

"Co když" je v některých případech ta úplně nejhorší věta na celém světě.

Po "Co když" už nic není. Tam je tma a vzduchoprázdno.

Máma s "Co když" žije.

Každý den, každou noc, každou minutu, každou hodinu, pokaždé, když se ona nadechne, je u ní "Co když".

Některé mámy říkají: "Přines na vysvědčení jedničky." Jiné: "Nezlob." Další: "Ukliď si ty hračky."

A jsou mámy, jejichž oblíbená věta je: "Dýchej!"

Jsem jedna z nich.