pátek 18. prosince 2015

Věčně mladá

Ukradli mi rok. Stalo se to nečekaně, náhle, zrovna, když jsem se nekoukala. Ale nakonec se stejně ukázalo, že to nevadí, tak jsem se rozhodla nedělat si z toho hlavu.

Nepamatuju si kolik mi je. Klidně to berte jako známku počínající demence, ale já se prostě zastavila někde u třicítky a dál musím počítat na prstech a ne vždy se tímto způsobem dopracovávám ke zdárnému výsledku. Když tady píšu třeskutě vtipně, že je mi "třicetmnoho", myslím to smrtelně vážně. Nemám ponětí, kolik mnoho to je.

Když dojde na lámání chleba, buď se opravdu přinutím zapnout mozkové závity a dokalkulovat si správné číslo, nebo jdu jednodušší cestou - zeptám se lásky mého života. Kterýžto postup se právě ukázal poněkud nešťastným, páč se zjistilo, že zřítelnice oka mého také dopočítává a to tak, že mylně. Letos mi ukradl celý jeden rok. Nebudu psát který, protože jen při pomyšlení na tak vysoké číslo mi vstávají chlupy hrůzou, ale je mi ho líto a už navždy mi bude chybět.

Což velice pěkným způsobem vyžehlilo minulé úterý. Vyrazila jsem do super-hyper nakoupit povinnou výbavu na vánoční večírek. Kdo by očekával litry tvrdého alkoholu a hromady vysokokalorických chipsů, moc by se ve mně nezmýlil, leč tentokrát jsem jela vozem a tak jsem se uchýlila k sáčku čaje, dárku pro náhodně vybraného spoluúčastníka a abych učinila tradici alespoň malounko zadost, přibalila jsem láhev nealkoholického vína. Ano, stydím se do morku svých starých, vetchých kostí a přiznávám, že je to ta nejhorší a nejdražší limonáda na světě, ale účel splnila. Popíjela jsem a směla jsem řídit.

Vtip přišel ve chvíli, kdy jsem se snažila inkriminovanou flašku zaplatit. Hledala jsem peněženku na dně kabelky, pomaličku mě ovládala panika, že ji nemám (ostatně jako vždycky), když tu mě vyrušil hlas paní pokladní: "Občanský průkaz, prosím." Má panika dostoupila vrcholu. Zvedla jsem své překvapené oko od bordelu v tašce a vytáhla obočí vysoko nad začátek ofiny: "Prosím?" Bylo mi jasné, že až paní uvidí do mého věkem strhaného a únavou schváceného vrásčitého obličeje, vezme svou výzvu zpět. Nevzala. "Promiňte, slečno, ale koupila jste si víno a vypadáte opravdu velice mladě. Raději bych ten doklad viděla."
Začala jsem se řehtat a horečnatě lovit dokladovku, než si to paní rozmyslí. O tuhle radost se fakt připravit nenechám. Podala jsem jí platný doklad s úsměvem cirkusového klauna na líci a dodala, že mi udělala obrovkou radost, neb je mi třicetmnoho, vlastně čtyřicítka se kvapem blíží a už dobře deset let jsem něco podobného neslyšela.
Obě jsme se hodně nasmály, paní tedy dost úlevně, že se nehodlám vztekat.
Dorazila jsem ji informací, že to víno je stejně nealkoholické, ale že pořád trvám na tom, že mi projasnila den, možná měsíc, nejspíš následující pětiletku.

J. mi ukradl rok. Vyšlo to najevo pár dnů předtím, než se jeho neúmyslná lež stala pravdou. Ale nevadí. V tom ukradeném roce jsem musela nejspíš naposledy ve svém životě dokazovat, že osmnáct už mi bylo. Díky čemuž si jej budu už navždycky pamatovat.

4 komentáře:

  1. Všechno nejlepšíííííííííí !

    OdpovědětVymazat
  2. Tak kdy ti bude těch osmnáct?Tak do té doby jen nealko, jasný!!!

    OdpovědětVymazat
  3. Něco podobného se stalo mají kamarádce, pětatřicetileté matce 4 dětí: když po ní chtěla pokladní v Kauflandu občanku, dostala takový záchvat smíchu, že vypadala na odvoz do blázince! Byla tam samozřejmě bez těch dětí! :-)

    OdpovědětVymazat

A dál?

      V poslední době mi sdílení Matýskova dalšího osudu moc nejde. Není to proto, že by to byla slova a odstavce nacpaná slzami k prasknutí...