"Nejde to" trošku jinak

Začal školní rok, z našeho Matýska je hrdý druhák a Šimonek nastoupil školkovou docházku. Nechce se mi uvěřit, že se to opravdu děje, jelikož doma na osmiletého Máťu pořád ještě šišlám a Šimulkovi říkáme mimino.

Není to s námi až tak jednoduché, než začala škola, bylo nutné vytvořit Schéma. Koncem srpna jsem velice pečlivě naplánovala všednodenní itinerář, kdo bude v kolik hodin vstávat, kdo bude koho krmit a oblékat, kdo bude muset koho přeprat na téma čištění zubů, jak se dostaneme k autobusu a pak do školky, a hlavně, jak se tohle všechno bude dělat, až já i J. budeme v zaměstnání. Nakonec se zdá, že systém si sedl, kolečka do sebe zapadla, až na včerejšek se žádná větší potíž neudála.

Samozřejmě, jak jinak, jedná-li se o mou osobu, včerejšek stál opravdu za to. Průšvih jako vrata.

Ve školce se toho rána udály třídní schůzky. 08:15 hodin výkop. 08:07 odjíždí Maty do školy z kilometr vzdálené zastávky. To dám. To určitě dám! Hecovala jsem se. Naplánovala jsem to ráno do posledního detailu. Na komodu jsem dětem nachystala oblečení pro případ tepla, chladu i písečné bouře, před dveře připravila kočárky do pohotovostní startovací polohy, tak, aby se měla naše laskavá paní sousedka o co přerazit, až půjde kolem s tím svým, připravila do chladničky dvě dietně vyvážené dětské snídaně a v klidu si šla lehnout zároveň s dětmi, hned po večerníčku, abych byla ráno čilá a připravená podat odpovídající výkon.

06:10 mi zazvonil budík. Vyskočila jsem jako laňka a začala kmitat. S čímž jsem následně nepřestala do 09:40, ale to je na delší povídání. Vzbudit děti, nakrmit děti, dát jim léky, přebalit děti, převléct děti, znovu přebalit děti, umýt jim zuby, umýt zuby sobě, dostat děti do kočárků a ouha! 07:55 zvedám ze země nevábně vonícího Šimonka. Dietní snídaně se ukázala být ne zcela správně vyváženou a já se na ni dívala podruhé. Kruci! Rychle náhradní oblečení, napít, kočárek, ODCHOD!

Pozdě. Než jsem sjela výtahem s jedním, než jsem se vrátila pro druhého, než jsem sjela výtahem i s ním, než jsme obešli dům a došli na zastávku, autobus, který pro Matýska škola posílá byl nenávratně v tahu. Telefon mi sice ukazoval 08:07, ale evidentně to už bylo s křížkem po funuse (škola žádá, abychom byli připraveni na pozicích o pět minut dříve). Do očí se mi vedraly slzy. Tak STRAŠNĚ moc jsem se snažila! Kmitala jsem jako fretka, abych nakonec prohrála na celé čáře. Ještě jsem udělala pokus, telefonát do školy, jestli se náhodou autobus někde nezdržel, ale bylo mi vysvětleno, že nezdržel, že kdo pozdě chodí, sám sobě škodí a že si mám nějak poradit. Škola na opozdilce nemá čas.

Tak jo, no. Vzchopila jsem se, vysvětlila dětem, že se pojede na výlet autem, doběhla domů pro klíče od Arthura a vyrazili jsme po vlastní ose. Ve školce jsem se omluvila, že třídní schůzky už nestihnu, že je mi to moc líto, ale že mám stejně intenzivní pocit, že to nebyla až tak úplně jen moje vina. Pořád jsem si říkala, že na nás mohli tu chvilku počkat. Tak moc jsme spěchali, čtvrt hodinka sem nebo tam snad nehraje roli, nebo ano? Vsadím boty, že bych tohle dokázala vysvětlit i na ředitelství Pražské Integrované Dopravy.

Cestou do školy se Máťulka výborně bavil, já jsem trošku přidusila tu hysterku ve mně, vzteklé Prdlé Prvomatce jsem taky vysvětlila, že by se měla krotit, že co se stalo, stalo se a teď už jen zbývá se poučit a chybu neopakovat. Došla jsem k rozhodnutí, že nic řešit nebudu, pouze, naskytne-li se příležitost a budu oslovena, poprosím, jestli by na nás svozový autobus nemohl ve výjimečných případech vteřinku, či dvě, možná půl hodinky počkat.

Matyho jsem odevzdala, prokonzultovala se slečnou Zdeničkou co bylo potřeba (loňský průšvih už mi byl evidentně prominut a odpuštěn, jsem tomu velmi ráda) a snažila se protáhnout kolem kanceláře k východu ze školy a do auta. Byla jsem zastavena a k mému nemalému překvapení seřvána na tři doby, že si za vše mohu sama, že autobus nemá instrukce na nikoho čekat, že jede podle přesného jízdního řádu, že městská hromadná by na mě taky nepočkala, že pan řidič jezdí jen z dobroty svého srdce a škola je tomu nesmírně ráda, že tak činí, a se slovy "promiňte, já mám jinou práci!!" mi byla kategoricky ukázána záda. Na mou po cestě pečlivě zformulovanou prosbu o čekání se nedostalo. Vlastně se nedostalo ani na "naschledanou", záda spěchala k přišedším studentům.

Překvapeně jsem kráčela k Arthurovi, cestou jsme si ještě (naprosto v klidu, nikdo na nikoho nekřičel ani nepřidával jeden až dva vykřičníky na konec svých vět) s panem řidičem vysvětlili co se stalo a já dostala prostor pro mou prosbu, načež jsem se vrátila domů a snažila se dobrat Poučení.

Evidentně tohle byla jedna z těch věcí, kterým se říká Životní Lekce. Něco jsem se měla naučit. Jenže co to bylo?

Chodit včas? Ale to já přeci dělám. Až na výjimky, kdy se mi poblinká Šimonek pribiňákem a to se mi stalo celkem jednou.

Nelitovat rozlitého méka? Říct si stalo se, stalo, jedeme dál? Ale mně JE líto, že jsem se snažila, tak hrozně moc, že jsem skoro zlomila Matymu ruku, jak jsem se ho rychle snažila nacpat do bundy, tak strašně jsem se chtěla překonat, že to stihnu, to dám, dostat oba na čas z domu, a nakonec ještě dostanu naštěkáno do tváře, až se mi po ní začnou koulet slzy.

Nebo, ale to snad ani ne, má včerejší Lekce zní NEJDE TO. Prostě se to nedá, přivézt zároveň Máťu ke školnímu autobusu a Šimonka do školky deset minut poté. "Se stim smiř," Prdlá Prvomatko.

Tomu se mi nechce věřit. To přeci Bohyně zlomených klíčů nemůže myslet vážně, aby poučení ze zkaženého dopoledne bylo Nejde to. Vůbec žádná pointa nikdy a nikde by neměla znít Nejde to. Všechno jde, když se chce. Všechno!

Raději budu ještě chvíli přemýšlet. Tímhle směrem by se svět točit neměl. A příště nastavím budíka na půl šestou. Jen tak, pro jistotu.