pondělí 14. září 2015

Běhám, běháš, běháme s invalidním vozíkem

Kozlík se u nás ještě pořádně nezabydlel, zářil novotou a voněl po čerstvě zpracovaném kaučuku, když tu zavolala paní B. z Benecyklu, že pro nás má nabídku, která se neodmítá. Charitativní občanské sdružení rwttc (Running With Those That Can´t tedy Běhání s těmi, kteří sami nemohou) by nám na Kozlíka velice rádo přispělo a to částkou rozhodně nemalou. Tehdy jsem, samozřejmě, netušila, co se za nečitelným shlukem písmen skrývá. Okamžitě a střelhbitě jsem je prohnala strýčkem Huhlou a pak už jsem se nestačila divit. Parta nadšenců objíždí běžecké soutěže a místo, aby trhali a lámali své vlastní rekordy a maxima, tlačí před sebou invalidní děti, které z toho mají povětšinou velkou bžundu a všeobecnou radost. A aby toho málo nebylo, svým běháním a spoustou dalších bohulibých činností shánějí sponzory (ti běžci. Ne ty děti. Ty se usmívají do kamer a užívají si jízdu), aby mohli přispívat na stále více Kozlíků, které by mohli před sebou tlačit na rozličných běžeckých závodech. Takový krásný, začarovaný kruh.

Matýsek byl tedy osloven, zda by si nešel zaběhat. Já se tomuto svému původně nenáviděnému, později oblíbenému a nyní aktivně nevykonávanému sportu již delší dobu nevěnuji (tak jo. Byla jsem si zaběhat zkraje srpna a po pěti kilometrech jsem si posbírala plíce z krajnice a došla domů), tedy nemám ani přehled o všech možných maratonech, půlmaratonech, čtrtmaratonech a mnohokilometrovnících, které se v naší zemi pořádají. Neměla jsem tušení, na jak obrovskou akci nás pánové a dámy z rwttc lákají. Bylo mi řečeno, že se mám i s Máťou v sobotu večer dostavit do Prahy. Budeme představeni sponzorům a bude-li Matýsek v dobrém rozmaru, tito se s ním proběhnou.

Celý pátek jsem byla jako na trní, ale googlit, co že se to ve stověžaté matičce zítra uděje, mě bohužel nenapadlo. V sobotu jsem sbalila baťůžek, Kozlíka, Matýska, foťák a odvahu a vydali jsme se na Cestu. Je jasné, že když jsem se jí účastnila já, nic nemohlo jít hladce a poklidně. První příkoří, které se nám událo, byla srážka s Blbcem. Ty jsou vždycky nejhorší. Snažila jsem se na parkovišti, kde jsem měla u auta zaparkovaný již sestavený cyklovozík a v něm usazeného Matěje, posbírat z auta propriety, když tu slyším, jak někdo za mými zády tůruje motor. Otočila jsem se a krve by se ve mně nedořezal. Starší pán s bradkou ve svém luxusním SUV se snažil vytočit zatáčku a vůbec mu nevadilo, že před sebou tlačí zabržděný kočárek. Hytericky jsem zařvala ať okamžitě zastaví, přidala několik opravdu peprných vulgarismů a radu, že si nemá kupovat auto, ze kterého nevidí a ještě vzteky fučíc a klepajíc se, vyrazila jsem na metro. Kde jsem zjistila, že nás výtah nepojme. Nevadí, nevadí. Už se nic špatného stát nemůže. Poprosila jsem mladíka zahleděného do informační cedule, aby nám pomohl dolů a pak jsem se jen dívala jak nám ujíždí vlak před nosem. Sakra.

Prozřetelnost nám nepřála, ale nedali jsme se zlomit. Další soupravou jsme se dostali na místo činu. Věci neznalá, představovala jsem si komorní akcičku o padesáti až sto lidech, z nichž někteří se symbolicky proběhnou po náměstí tam a zpátky, jsem se ocitla uprostřed Birell Grand Prix 2015, běhu na 10km, závodu světové úrovně. 5000 lidí, připravených se strhat na trati pražskými ulicemi a silnicemi. Z prvotního šoku jsem se rychle vzpamatovala a snažila se najít místo srazu. Což se mi nakonec podařilo jen díky tomu, že jsem narazila na spřátelenou benecyklovou smečku, kolegy, kteří mi poradili, že doprava, doleva a rovně, tam se všichni dáme do kupy.

Na místě čekal jeden z organizátorů a dva účastníci, se kterými jsme se pozdravili a já se jala nervózně přešlapovat a čekat. Během hodiny se náš počet zněkolikanásobil, ve vzduchu bylo cítit očekávání, tréma, nadšení. Byla jsem opět dotázána, zda Matěj poběží. Jelikož jsem původně vůbec netušila, že se jedná o takhle obrovskou akci, že se poběží 10 kilometrů a že to trvá hodinu (považte! I když já bych běžela nejmíň dvě.), upozornila jsem pana O., že nemám tušení, co na to Matýsek řekne. Zdál se lehce zklamaný, ale nedal se. Vozík jsme společnými silami upravili do běhacího tvaru a vrazili jej do ruky panu běžci, zástupci sponzora, který nám na Kozlíka přispěl, aby si to chlapec, tedy oba chlapci zkusili. Stalo se a k mému nemalému překvapení se to oběma líbilo. Matýska jsem navlékla do všeho, co jsem měla po ruce, obalila dekou, vysvětlila mu po tisícíprvé, co se bude dít (a ignorovala jeho chápavý pohled Ježiš-mami-já-přeci-vím-že-jdeme-běhat-těším-se-na-to-nejmíň-hodinu) a podala průvodcům podrobný návod. Že nevím, jak bude junior reagovat, že je dost dobře možné, že se rozpláče, že jim z kočárku nevypadne, poněvadž připoutanej, ale že se docela dobře může stát, že omdlí. Běžci zbledli, ale nedali se, bylo rozhodnuto, že to všichni zvládnou. Samozřejmě, že Matýsek nebyl jediný invalida, který se běhu účastnil, kočárků jelo celkem osm a byla to krása a hrála Vltava a mně tekly slzy jako hrachy a byl to zážitek, ze kterého budu dýchat minimálně do příštích Vánoc. Komentátor měl na startu krásný proslov, kterým celou skupinu s vozíčkáři představil, uvedl a pochválil a všichni tleskali a já byla ta nejpyšnější máma v Praze, možná ve střední Evropě.

Matěj přežil ve zdraví, byl se sebou velice spokojený a akcí nadšený. Celou cestu domů mi vykládal, jak se mu běhání líbilo. Jeho žvatlání nebylo rozumět jediné slovo, ale pusinku až do usnutí nezavřel. Svou medaili (ano, i tyhle děti medaile dostaly, byla to nádhera) si přivezl na krku až před byt a nadšeně ji ukazoval tatínkovi. Já několikrát poděkovala zástupcům rwttc, zástupcům sponzora, paní B., která nám vlastně celou akci zprostředkovala a pořád mám pocit, že to bylo málo. Že tohle bylo kouzlo tak na úrovni Arabely nebo Harryho Pottera a dokud nevyčaruju ze svého kouzelného klobouku pro všechny zlaté cihly, pořád bude mé "děkuji" jen slabým odvarem toho, co cítím uvnitř. Tam mi totiž, samou radostí, může srdéčko puknout.
Příště poběžím s nimi.
Promiňte, jdu trénovat.

Žádné komentáře:

Okomentovat

A dál?

      V poslední době mi sdílení Matýskova dalšího osudu moc nejde. Není to proto, že by to byla slova a odstavce nacpaná slzami k prasknutí...