úterý 14. července 2015

Tak poslouchej, holka.

Tak mi to vysvětlili. Jak se věci mají. Konečně jsem to pochopila, konečně mám jasno, konečně mi, lidově řečeno, docvaklo. Na všechno se dá dívat z více úhlů a z různé perspektivy. Někdy je potřeba mikroskop, někdy by člověku nestačil meteorologický balón. Pokud jde o mně, chtělo by to pár facek.

Je o mně obecně známo, že jsem povahy jemné, introvertní a velice zasmušilé, "smutná, jako šafářův dvoreček", dalo by se říct. Jsem trošičku sebestředná, pořád mám pocit, že ta zeměkoule by se měla otáčet kolem úplně jiného těžiště, nejlépe toho mého, jež zove velikosti pozadí štýrského valacha. A s tímto pohledem na sebe, na svět a na věc já kráčím po Zemi. Nejraději bych probrečela své pomalu odkvétající mládí a s radostí bych se schoulila do tepla svěrací kazajky bohnické léčebny, nadopovaná antidepresivy až po okraj. Jenže to nejde. Je potřeba, abych fungovala relativně normálním způsobem, starala se o děti, o zřítelnici oka mého, chodila do práce a po kavárnách s přáteli. Proto mám je a tento blog, abych měla kam vypisovat své nekonečné smutky.

Až těm kamarádům jednou došla trpělivost. Jen počkej, laskavý čtenáři, Tebe to taky čeká.
Zase jednou poslouchali, jak to mám těžký a jak se to nedá vydržet a jak jsem proto unavená a smutná, poněvadž vláčím na svých útlých bedrech tíhu celé této nepovedené smečky a už nemůžu. Můj muž nemůže taky, ale je to chlap hodnej a šikovnej, na rozdíl ode mně, nemá potřebu tohle někomu cpát pod nos. Je to můj hrdina. A proto si musíme odpočinout, lehnout a spát a neprobudit se týden, ale nemůžeme, páč nemáme ani babičky, ani tetičky, prostě žádné příbuzenstvo, které by nás našeho jha aspoň na chvíli zbavilo a děti místo nás chvíli opečovávalo. A strašně nás to štve.
Na což mi kamarádi řekli:
"Tak poslouchej, holka. My tě sice máme rádi, míváš i světlé dny, kdy je s tebou sranda, třeba na prvního apríla nebo tuhle, jak se volil Havel prezidentem. Jenže to jde s tebou z kopce. Nadáváš a brečíš a když ti člověk řekne, abys nebrečela, že to bude dobrý, že on už něco vymyslí, to aby se utekl někam za roh, než mu jednu ubalíš. Pošleš ho do prdele, že nic nechceš a nepotřebuješ, že máš všeho dost a začneš s těma slzama nanovo. A nás to nebaví. Buď si teď utřeš soplíky, řekneš kde to bolí a co pro tebe můžeme udělat, nebo si běž otravovat někoho jiného."
Uf.
No, co vám budu vyprávět, zabolelo to.
Měla jsem potřebu se obhájit, že přeci pláču oprávněně, že to tady vážně stojí za dvě věci (tedy za fekální hmotu a za nic), ale neposlouchali. Trvali na tom, že se mám postavit do latě.

Dobrá tedy. Jsou-li v přesile, asi budou mít pravdu. Přestanu nadávat a něco udělám. Zvedla jsem telefon, zavolala jsem kamarádce K., kterou budou příští úterý vsazovat do zlatého náhrdelníku, a ta mi nadšeně odkývala celý (počkejte si, stojí to za to) víkend hlídání. Ne, že by to bylo poprvé, jejích služeb si ceníme a už jsme je párkrát využili, ale pokaždé je to skvělé a nádherné a fakt je potřeba si její ano, samozřejmě, není problém, užít, prožít a prodýchat.

Načež přijela jedna z kamarádů na kafe. Když jsem jí povyprávěla, jak mě mrzelo, že na mě byli oškliví a chtěli mi pomáhat a jak jsem se toho chopila sama a jejich slova jsem si vyložila tím jediným správným a povzbuzujícím způsobem, dostala jsem od ní další "Tak poslouchej, holka."
"Tak poslouchej, holka. Je hrozně těžký bavit se s někým, kdo si myslí, že má trabl, kterej si zavinil sám a tudíž nemá nárok, aby ho z něj kdokoliv jiný tahal. Víš, co my slyšíme, když mluvíš?
- já jsem Prdlá Prvomatka, která má fakt hodně nemocný děti, ale může si za to sama.
- od nikoho nic nechci, poněvadž by mu to mohlo způsobit starosti a mohlo by to uvrhnout v trabl jeho.
- zvládnu všechno na světě, rukou mám víc než chobotnice.
- mělo to tak být, tedy si svou hořkou kaši vyžeru až do dna. sama.
- určitě to má nějakej hlubší smysl, že trpím, počkejte, až na něj přijdu, neva, když se do tý doby sesypu.
- a vůbec. Nechte mě být, zalezu si pod topení a umřu, jen, co se postarám o kluky."

To, co mé uši slyšely, odmítl mozek zpracovávat. Takhle přece nemluví normální, příčetná ženská. Kdyby mi tohle o sobě vyprávěl kdokoliv jiný, nechám mu na místě udělat test na alkohol a tvrdé drogy.
Dobrá.
Netřeba si hrát na hrdinku.
Prosím, pomozte, kamarádi, přátelé, známí, i vy, cizí lidé, kteří tohle čtete.
Buďte tu pro mně.
Poslouchejte, čtěte, když budete mít pocit, že potřebuju pohladit, pohlaďte. Když se vám bude zdát, že bych si zasloužila novinama po čumáku, zabalte je do měkkého froté ručníku a buďte opatrní. Já už mám svých bolístek dost.
Sem tam mě můžete obejmout. Když se nebudete bát.
Buďte tady se mnou a nenechávejte mě tu samotnou.
Nenechte mě upadnout, protože se může stát, že bych se sama, bez Vás, už nezvedla.
Nekřičte na mě.
Jen buďte.
Děkuju.
Vaše Prdlá Prvomatka

10 komentářů:

  1. Jo. můžete se opřít (pomyslně )o mne, já už jsem toho také dost vydržela,jsem s Vámi denně, hladím Vás a foukám na bolístky malé i větší.Přeju dětem I Vám,aby se situace zlepšila a stabilizovala.

    OdpovědětVymazat
  2. Chtěla jsem toho tady původně napsat víc, ale tento AHA efekt mi trošku vyrazil dech... Takže alespoň stručně: Jsi báječná a statečná ženská, ale přece jen jsi jenom člověk.

    OdpovědětVymazat
  3. Já objímám a hladím.Nepropadej v zoufalství,jsou na tom jiní hůř jsi skvělá baba.

    OdpovědětVymazat
  4. Děkuju. Jste zlaté. Já nejsem nešťastná a zoufalá. To neměl být smutný článek. Jsem spokojená, že mám, co mám a ano, Marie, mohlo by to být horší. Chtěla jsem říct, že mi stačí, že vím, že mám kolem sebe skvělé lidi, všechno ostatní je "redundantní luxus" (děkuju, lásko, hezký :)))

    OdpovědětVymazat
  5. Moje milá-milovaná.Bez hloubek není výšin.Já vím,že jsi tech hloubek zažila více než dost ale je to prostě kosmický zákon,že opravdu bude lííííp.A jak Tě znám,to si opravdu vychutnáš a užiješ.:)Když se tak kolem sebe podívám,říkám si občas také proč zrovna já? Nebo,proč můj syn?A závidím těm spokojeným tkzv.zdravým rodinám ale když se podíváš na druhý pohled dost často není co závidět.často je tam situace o hodně horší a první zdání klame....Moje životní heslo ,,moudrého stáří,, je:Zjednoduš si život jak jen to jde.Na dálku Tě objímám.

    OdpovědětVymazat
  6. Hele holka, teď napíšu něco, co jsem sama nerada poslouchala.

    OdpovědětVymazat
  7. Po přečtení článku jsem zjistila, že se chovám úplně stejně. Jen ty otázky, které světu křičím, jsou trochu jiné...

    OdpovědětVymazat
  8. Jsem... a jsem tu ráda... s tebou.:-)

    OdpovědětVymazat

A dál?

      V poslední době mi sdílení Matýskova dalšího osudu moc nejde. Není to proto, že by to byla slova a odstavce nacpaná slzami k prasknutí...