čtvrtek 16. července 2015

"To nejde."

Nemám tu větu ráda. Ano, jsem slaboch a zbabělec, používám ji, ale to nemění nic na tom, že ji fakt nemám ráda. Pokaždé, když už to vypadá, že přišel čas na její vypuštění z hu... úst, pořádně, opravdu pořádně si to rozmyslím. Mám jí totiž za ta léta plné zuby. Než mi došlo, že můj, potažmo náš život bude jen tak krásný, jak si jej zařídíme, byla jsem s Tonejde velká kamarádka. A proto se vždy nejprve hluboce zamyslím, úplně zkraje vypouštím preventivní "samozřejmě, není problém", načež přichází "ale počkej...." následováno, není-li bohužel vyhnutí, "to nejde.". Myslím, že mi ke cti slouží fakt, že se jedná většinou o případy typu účastnit se rodinného maratónského běhu, nebo odpolední workshop valašského skanzenu Vyšij si srdéčko s maminkou. Tedy pro nás poněkud neschůdné.

Dnes jsem se setkala s nádherným "To nejde." Byla jsem zcela výjimečně navštívit místní vinotéku, což nedělám často, dalo by se dokonce říci, že jen občas nebo velmi zřídka. Tak šestkrát, osmkrát do týdne maximálně, řekla bych. A dnes jsem tam navíc byla pro dárek sousedce, nikolivěk s cílem likvidace vlastních jaterních buněk. Těsně před zaplacením jsem byla samotným panem majitelem vyzvána k předložení zákaznické kartičky. Ti z vás, kteří očekávali občanský průkaz mají u mně body navíc, ale bohužel smolíka, páč já už dávno nevypadám na někoho, kdo je na jedno točené, přímo od pramene, moc mladej a nezkušenej. Tedy chtěla se po mně ta kartička. Pokaždé ji zapomenu. Opravdu, přísahám vždycky, ještě NIKDY jsem nebyla svědkem toho, jak fasujeme malé zelené razítko do příslušného chlívečku. Až dnes. Už už jsem chtěla panu majiteli dát automatickou odpověď, že "kartička je doma a je jí tam dobře" s jemným, sebeironickým pousmáním, ale na poslední chvíli jsem si vzpomněla, jak jsem doma nedávno našla kartiček asi pět v různém stupni orazítkovanosti. Tehdy jsem si dvě z nich dala do pěněženky, aby až půjdu příště po alkoholický mok, byly po ruce. Tedy jsem dnes nadšeně zahlásila, že kartičku mám! Dokonce DVĚ! A rovnou jsem poprosila, zda by se ze dvou dala přerazítkováním tří hroznů z jedné na druhou udělat jedna. Abychom jich doma neměli toliko.

"To nejde." dostalo se mi.

Překvapeně jsem vzhlédla od prodejního pultu, na kterém ležely obě karty, tři centimetry od nich dlaň pana majitele s pěti funkčními prsty a sedm centimetrů od této razítko se zeleným hroznem.
Ta razantní odpověď mě tak vyšokovala, že jsem v sobě nenašla sílu na svou vlastní. Zaplatila jsem, vzala z pultu peněženku, láhev s vínem i OBĚ zákaznické kartičky a s pořád tím samým překvapeným výrazem ve tváři jsem opustila prodejnu.
Byla jsem s nevidomou ženou v kině. Lezla jsem s vozíčkářem na Sněžku. Udělala jsem zkoušku z aerodynamiky, aniž bych jedinkrát otevřela skripta. Ale dnes jsem objevila úplně nový rozměr věty To nejde. Jsou to dvě hodiny a ještě jsem se nepřestala smát.

3 komentáře:

  1. Jo jo ochota vládne světem.Jinak to nejde.

    OdpovědětVymazat
  2. To nejde často zastupuje: JÁ NECHCI, NEUDĚLÁM TO.

    OdpovědětVymazat
  3. Krása. Ten pán musí mít sakra složitej život.

    OdpovědětVymazat

A dál?

      V poslední době mi sdílení Matýskova dalšího osudu moc nejde. Není to proto, že by to byla slova a odstavce nacpaná slzami k prasknutí...