čtvrtek 18. června 2015

Když se mnou je to těžký

Tak. A je to tady. Stává se ze mně kavárenský povaleč.
Hurá!
Byť je to k neuvěření, už podruhé za tento kvartál jsem byla vyzvána k družení a všobecné socializaci v kavárně. Účast byla hojná, dostavily jsme se obě, každá s ratolestí pod křídlem. Jen ta moje se rozhodla celý pobyt prořvat, ale po mnoha marných pokusech pláč všemožně zastavit, došla jsem k závěru, že zabít jeden krásný den v dětském koutku je jeho soukrommé, osobní rozhodnutí a ať si teda dělá co chce.
Účelem dnešního článku není chlubit se svými úspěchy na poli zábavy a potěšení, ale poreferovat o závěrečném rozhovoru ve vagónu metra.

Já: "Tohle by mi šlo. Chodit na kafe. To bych mohla dělat pořád."
P.: "Tak proč neděláš?"
Vařím.
Nakupuju.
Stelu postele.
Sem tam zajedu do práce.
Sháním klukům léky.
Peču bezlepkový chleba a sušenky.
Vozím kluky po doktorech.
Fasuju úřední dokumenty.
Roznáším úřední dokumenty na příslušná místa.
Vysávám a vytírám podlahu.
Sháním opravnu vysavačů.
Učím Šimonka sedět, abych pod něj jednou mohla vrazit nočník.
Z času na čas se zastavím na onkologii.
Nechávám dětem dělat brýle a ortopedické vložky do bot.
Navštěvuji specialisty, s dětmi i bez.
Peru, suším a žehlím prádlo.
Zkouším, kolik laktózy se dá do Šimonka nacpat.
Vymýšlím, jak se při přípravě guláše vyhnout paprice.
Hledám dětem pečovatelku.
Utírám prach.
Vozím auto do a z opravny. Vcelku pravidelně.
Snažím se naučit Matěje jíst sám.
Píšu stupidní maminkovský blog.
Nahlas jsem přiznala jen ten úklid a žehlení, výčet se mi zdál příliš dlouhý. A abych nevypadala, že se jen vymlouvám, dodala jsem, že nemám s kým chodit po kavárnách. Většina kamarádek už po mateřké pracuje, ty, které zbyly, mají svůj program, jenž většinou nezahrnuje postižené děti a jejich hysterickou matku, která zkazí každou zábavu věčnými stížnostmi na těžkosti jejího vlastního života.
P. na mě upřela své nádherné, studánkově modré oči a chlácholivě pronesla: "Tak já tě třeba někam vezmu, když budeš chtít." Usmála se, načež rychle dodala: "Teda, když ti nebude vadit, že nebudeš moct uklízet a žehlit!"
A myslela to smrtelně vážně.
Až tak špatný to se mnou je.
Ale směju se ještě teď.

1 komentář:

A dál?

      V poslední době mi sdílení Matýskova dalšího osudu moc nejde. Není to proto, že by to byla slova a odstavce nacpaná slzami k prasknutí...