pondělí 22. června 2015

Hlavně rychle a jednoduše

Je o mně všeobecně známo, že mám obě ruce levé. Tento můj hendikep není žádným tajemstvím, je to naprosto známý fakt a rozšířená informace. Jelikož jsem se tak už narodila, nikdy mi tato drobnost na mém jinak dokonalém těle nebyla na závadu. Naopak, s přibývajícím počtem neúspěchů v oblasti zručnosti a šikovnosti ode mně přestaly být požadovány vysoké výkony, byly mi zadávány pouze jednoduché úkoly (podrž a neupusť, počkej tady a nikam nechoď, pohlídej to, ale nesahej...) a obecně se čekalo, že to všechno zvržu. Seč mohu, snažím se své okolí nezklamat.

Tentokrát jsem se rozhodla překročit svůj stín a překonat sama sebe. Svého času nám v zadní stěně toalety, jež do té chvíle sestávala z krásného, bíle natřeného sádrokartonu, dělníci vytvořili zející díru velikosti dětské tatrovky nastojato. Dovolili jsme jim to, poněvadž se s tímto zákrokem dopředu počítalo (plánovaná výměna stoupaček) a bylo v plánu (zde je velmi důležitý použitý střední rod), že okamžitě poté, co budou práce ukončeny, na díru nasadíme konc nová, elegantní dřevěná dvířka a svět bude zase krásné místo. To bylo před třemi lety. Dvířka jsou ve zdi zasazena přibližně měsíc, takže je nabíledni, že se s tou hnusnou jámou ve zdi muselo NĚCO udělat. Poté, co SE asi čtvrt roku čekalo, až odpovědná část rodiny učiní kroky, SE došlo k závěru, že nejjednoduší bude prostě to něčím zaplácnout. Šla jsem, koupila jsem kus vkusné tapety, tvářící se jako bílá cihla porostlá břečťanem a pomocí izolepy jsem toto přilípla na sádroš. Čímž jsem záležitost považovala za vyřízenou.

Až do před pár týdny, kdy jsme konečně objendali a ve velice krátké době obdrželi inkriminovaná dvířka. Slavnostně jsme tehdy strhli již značně opotřebovanou tapetu a několik momentů se kochali výkřikem moderního truhlářství. Po několika momentech a slovech chvály jsme konstatovali, že je velice nepěkné a smutné, že lepící páska držící prozatimní řešení s sebou ze sádrokartonu vzala i notný kus bílé barvy, tedy máme stěnu zeleno-bílou, a opět ONO bylo rozhodnuto, že se stěna vymění, popřípadě najatým profesionálem odborně zrekonstruuje.

Nyní se dostávám k okamžiku, kde vysvětlím, jak MY, najatí profesionálové odborně rekonstruujeme poškozený sádrokarton. Když mi konenčně došla trpělivost a nemohla jsem se jít ani vyčůrat, abych se hned nenakrkla, nacpala jsem Šimonka do kočáru a vydala se do nedalekého hobby marketu, kde jsem doufala, že získám vše potřebné (malou plechovku bílé barvy a štěteček) ke zhotovení díla. Nechtělo se mi bloudit mezi regály a zvolila jsem cestu nejmenšího odporu, optala jsem se paní za pultíkem v oddělení barev a laků, kde zboží najdu. Bohužel, narazila jsem na odbornici. Nejprve se dopodrobna vyptala, jaký mám problém a co s ním hodlám páchat, načež mi vysvětlila, že si to představuju jako Hurvínek válku, že toho budu potřebovat mnohem víc než jen barvu a štětec a celý seznam pomůcek pro malého kutila-natěrače-amatéra zakončila dotazem, jak hodně bílou barvu bych chtěla. Tady mi došla fantazie a řekla jsem, že slečně plně důvěřuji, a že vím, že pro mě i odhadem vybere to nejlepší. Měla jsem z pekla kliku, že opravdu vybrala. Při pohledu na 60%, 75%, 86% bílé barvy v plechovkách bílých barev se mně začala malounko zmocňovat panika.

Všechno dobře dopadlo a já z obchodu odcházela vybavena kyblíčkem běloby ("výrobce píše ředit 1:10 s vodou, ale věřte mi, 1:6 vám bude stačit"), štětcem na barvu, válečkem, penetrací, štětečkem na penetraci, smirkovým papírem ("vemte si raději ten jemnější") a páskou k ochraně našich konc nových dvířek. Fólii k překrytí mísy a dlaždiček jsem odmítla, prohlásila jsem, že na bílé keramice nebude bílá vidět a dlaždičky přetřu. Slečna se na můj nápad moc netvářila, ale s evidentním výrazem ve tváři "však ty se pro ten igelit ještě ráda vrátíš" mě propustila k pokladně.

Po návratu domů jsem věci pečlivě uložila do skříňky jim určené a plánovala jsem si, jak zítra odpoledne děti usnou a já se vrhnu do díla.
Kolem osmé večer mě napadlo, že kluci už odpoledne nespí. Přibližně v devět jsem začala vymýšlet alternativní Plán, kdy teda ten sádroš namaluju, když budu mít kolem kolen Šimulku s Máťou. A konečně ve 22:15 jsem se nacházela ve výši jednoho metru nad záchodem, na hlavě prďáckou večrníčkovu čepici a měla jsem velmi napilno. Po dvou skleničkách Sauvignonu a s vidinou měkké postele po dlouhém únavném dni jsem se rozhodla, že není potřeba plnit všechny body programu (osmirkovat okraje děr po lepence, zarovnat tak povrch, vyčistit jej a napenetrovat, počkat 24 hodin až penetrace zaschne, oblepit dvířka ochrannou páskou, naředit potřebné množství bílé barvy a opatrně ji nanášet štětcem na poškozená místa, jemně, v několika vrstvách), že jednodušší bude moje metoda. Napráskat toho tam co nejvíc, bez ředění, rovnou z kyblíku. A jak řekli, tak udělali. O půl jedné ráno jsem neměla co na práci.

Věřte mi nebo ne, sádroš je jako nový. Jevilo se mi to tak už v noci a, naštěstí, mi ráno dalo za pravdu. Když neředěná barva zaschla (překvapivě jen tam, kam byla určena, mísa i dlaždičky zůstaly nedotčeny o dvířkách nemluvě), překryla sádrokartónovu zeleň perfektně, beze zbytku a v přesně požadovaném odstínu bílé. Nemůžu si pomoct, ale má genialita nezná mezí. Projednou jsem opustila své krédo "proč to dělat jednoduše, když to jde tak krásně složitě" a vyplatilo se. Musím se za kvalitně odvedenou práci pochválit, poněvadž, jak je všeobecně známo, nikdo jiný to za mě neudělá.
Tedy: Dobře ty, Prdlá Prvomatko!

2 komentáře:

  1. Ela podnikatelová22. června 2015 9:36

    přeesně :-) dobře ty :-) já stěny zásadně opravuju tubou bílé tempery, je to úplně dostačující :-)

    OdpovědětVymazat
  2. A kterou ruku jsi při tom měla levou?Jsi šikula i ta čepička musela být apartní.

    OdpovědětVymazat

A dál?

      V poslední době mi sdílení Matýskova dalšího osudu moc nejde. Není to proto, že by to byla slova a odstavce nacpaná slzami k prasknutí...