pátek 29. května 2015

Těším se

Strašně ráda se těším. Na cokoliv. Na Ježíška, na prázdniny, na novou edici kinder vajíčka. Těšení se, je totiž, dámy a pane, dle staronových teorií úspěšného žití, základ. Je hrozně důležité vidět světýlko v dálce. Něco, k čemu se dá upnout pozitivní mysl, kam se dá přišpendlit konec strastiplné cesty, vystlané vařením, praním a luxováním, něco, co dobře vypadá, chutná a po čem se tloustne nebo na čem vzniká závislost.

Já se dnes těšila celý den. Činila jsem tak s láskou a nadšením sobě vlastním. Brzy ráno jsem balila Matymu svačinu do fungl nového ubrousku, který když jsem rozprostřela na kuchyňské lince, vypadal, že upraven tou správnou technikou, sedl by přesně na pixlu od kafe. Měla jsem pixlu, měla jsem ubrousek, někde v bytě, určitě brzy přijdu na to kde, je krabice se silnou vrstvou prachu na víku, pod kterým se skrývá umně vyvedený nápis fixkou DECOUPAGE. Omluvte mou franštinu, mluvíme tu o "ubrouskové metodě", kterou jsem kdysi milovala a která mi dodnes zdobí půlku kuchyně. Pak přišly děti, načež se laky, barvy, lepidla a štětce odstěhovaly někam, kde nebudou překážet plenkám, sunaru a dušené mrkvi.

Dnes, v přibližně sedm hodin středoevropského času jsem vymyslslela Plán. Jak budu celý den pracovat, abych to do večera všechno stihla, a okamžitě poté, co uspím cipísky, zasednu ke stolu, kde si rozložím propriety a budu malovat, lepit a lakovat, až do zblbnutí. Už jen ta představa mi způsobovala bušení srdce a husí kůži.

Celý boží den jsem makala jako šroubek. Naplnila a pověsila jsem dvě a čtvrt pračky, ta čtvrtka je poblinkané pyžamko, které se pralo dvě minuty před PADLA, tedy si nezaslouží plnou pozornost. Vyžehlila jsem tři, slovy TŘI koše prádla. Několikrát jsem přebalila a nakrmila počůrané a hladové mimino. Nakoupila jsem na tři dny dopředu a všechno jsem to donesla domů. Uvařila jsem oběd i večeři a naložila maso na zíra. Uklidila jsem koupelnu, WC a předsíň, a to tak, že z podlahy, botníku i přihrádky na klíče by se dalo snídat. Vytřídila jsem příchozí poštu za minulý měsíc. Zaplatila jsem popelnice a Šimonkovo plavání kojenců. Zašila jsem si díru v kabelce a vyhodila jsem J. troje ponožky, na kterých byla díra v levé patě. Vynesla jsem koš na smetí a vrátila lahve. Obě dvě.

Celý den jsem pracovala, abych si svou večerní odměnu zasloužila a s čistým svědomím jsem mohla zasednout ke svému koníčku. Celý den jsem se těšila jako Goro na Tokio.

Až doteď. Je skoro půlnoc, dožehlila jsem před půl hodinou a seznala jsem, že v takhle pokročilém čase vytahovat věci, které se dlouho natírají a ještě déle schnou, je čirý nerozum, lapidárně řečeno, nebetyčná kosočtvercovina. Jsem smutná a zklamaná, ale nehážu štětec do ředidla, zítra je taky den. A co víc, celý zítřek se můžu těšit, až večer vytáhnu pixlu od kafe, ubrousek, lepidlo a barvu a budu si hrát.

8 komentářů:

  1. Tak ať Vám těšení vydrží co nejdéle a není jen u něj a najdete čas na svůj koníček.

    OdpovědětVymazat
  2. Goro na Tokio, to je dobrý:-) Ale zase - dneska je uklizeno, hotovo, to se to bude lepit:-)

    OdpovědětVymazat
  3. Tak Gora jsem úplně zazdila, normálně se mi vykouřil z hlavy, možná se schoval za Skippyho :-).

    OdpovědětVymazat
  4. To je fajn,aspoň si to těšení déle vychutnáš.

    OdpovědětVymazat
  5. Snad to aspoň klaplo ten druhý den. =o)

    OdpovědětVymazat
  6. Proces tvoření je fajn. To, že něco děláš, vytváříš... to, že je za tebou vidět po relativně krátké době výsledek... Ano, je to skutečně účinný způsob relaxace a já až nyní zjišťuji, že nemám obě ruce levé a že mne to, navzdory mé dřívější nechuti způsobené pracovkama na ZŠ, opravdu baví. V mém případě jde sice o pletení z pedigu, ale to je jedno. Tvoření jako tvoření...

    OdpovědětVymazat

A dál?

      V poslední době mi sdílení Matýskova dalšího osudu moc nejde. Není to proto, že by to byla slova a odstavce nacpaná slzami k prasknutí...