neděle 31. května 2015

A to je taky fakt.

Stal se mi Den. Nádherný Den s Déčkem přes půlku stránky. Byl neplánovaný, impulzivní a naprosto výjimečný.
Seběhlo se to asi takhle: S mou kamarádkou Antonií jsme se loňského června domluvily, že půjdeme na kafe. Ano, hádáte správně, poté, co jsme kafe pětkrát posunuly a dvakrát úplně zrušily, zůstalo v našich občasných telefonátech pouze u slibů. Stalo se zvykem, že jsme každý hovor zakončovaly dialogem: "Jo, vidíš, musíme zajít na to kafe!" "No, to opravdu musíme."
Teď to vypadá, že má kamarádka Antonie žije celoročně v Melbourne a sem se vrací sporadicky jednou až dvakrát za uherskou pětiletku. Není tomu tak. Bydlí ode mně co by kamenem dohodil a zbytek dojel na kole. Jenže je zaneprázdněná. Já jsem zaneprázdněná. Do kafe nám pořád něco leze a nutí nás to rušit a přesouvat schůzky. Až to chytím, roztrhnu to jako hada.

Ale tentokrát to vyšlo. Toničce se zrušily plány, já si sama pro sebe vynutila prázdniny (vysloveně jsem si zakázala povinnosti. Žádný lékař, žádný úřad, žádná práce, žádný úklid. Celý den se bude sedět na zemi, stavět komíny z kostek, popřípadě krmit a přebalovat každého, kdo si o to řekne.), tedy jsem na její pozvání zareagovala okamžitě, hlasitě a s patřičnou dávkou nadšení. Domluvily jsme si Procházku starou Prahou. Nebyla jsem tam ani nepamatuju, s radostí jsem pozvání k okružní cestě i s průvodcem (Antonie je rodilá mluvčí a město má vetknuto do podrážek) přijala a začala se pečlivě připravovat. Nachystala jsem pro Šimulku jídlo na půl dne (první taška), plenky (druhá taška), vodu a peněženku (třetí taška) a pomalu jsem nemohla dospat.

Bylo proč. Výlet se povedl na jedničku s deseti hvězdičkami. Byly jsme úplně všude, přestože mám pocit, že jsem nachodila maximálně kilometr, kilometr a půl. Šly jsme Starým městem tam a zase zpátky, úplně náhodou jsme stihly poledne na Orloji (to se mi ještě NIKDY nepodařilo), navštívily jsme Ungelt, poseděly jsme ve Slávii (můj dávný nesplněný pidisen) a užívaly jsme si naše nově nabyté baťůžkářské mimikry. Několikrát jsme byly anglicky pozvány na plavbu lodí, pravý český oběd a divadelní představení. Když nás rozbolely nohy, zapadly jsme do kavárny, ve které si, bohužel, vyrábí svou vlastní, fantastickou, domácí čokoládu a pečou ty nejlepší makronky na světě. Seděly jsme v pohodlných seslích bazarového typu (každý pes jiná ves), cpaly se sladkostmi a popíjely pivo a kofolu ze stylových retro lahví. Najezený a spokojený Šimonek si užíval dětského koutku, mou asistenci vyžadoval jen v extrémních situacích, jako když si nemohl poradit s výměnou vlastní mokré plenky nebo když se mu kšandy od kalhot zasekly za košík s panenkami. Jinak byl roztmilý, zlaťoučký a vůbec ne protivný, za což mu budu vděčná minimálně do příštích Vánoc.

Bylo mi krásně a nádherně a dochází mi superlativy. Podělila jsem se o své pocity s Toničkou a ostužkovala jsem holou větu tisícero díky za to, že pro mě tuhle kratochvíli zosnovala. Přiložila jsem otázku "Proč jsem tak pitomá a nedělám to častěji? Odteď budu chodit po městech českých a vysedávat s kamarádkami po hospodách každou sudou středu." Antonie se spokojeně usmívala a svou moudrostí ženy v nejlepších letech mě uzemnila, že /sic/ "To by ti zevšednělo."
Což je, jak jsem musela se svěšenou hlavou přiznat, bolestná a krutá pravda. Den s velkým Dé byl krásný a příjemný právě proto, jak byl vzácný. Musím si je dávkovat jako Matýsek kapky. Abych se nepřejedla a neudělala si z nich nudnou každosudostředovou rutinu. Naopak, jak tak nad tím přemýšlím, mám další místo v životě k těšení. Bezva.

Věděli jste, že v Praze mají tohle?

Nebo toto?

4 komentáře:

  1. Míša z Plzně1. června 2015 11:19

    Tak to byl nádherný den.

    OdpovědětVymazat
  2. Úplně jsem se zasnila, při tom popisu Prahy. U uličky se semaforem bych se asi bála, že se v prostředku zašprajcnu, jak se mi zdá úzká. =o)) S kašnou mám problém. Už jsem to viděla na několika fotografiích a ty močící postavy na republiku mne uráží. Ale já mám celkově problém s díly Černého. Snad jen ty jeho mimina na věži se mi líbí.

    OdpovědětVymazat
  3. Zeptej se Myši, jak to dělá, že ji to nezevšení a můžeš se rozšoupnout!

    OdpovědětVymazat

A dál?

      V poslední době mi sdílení Matýskova dalšího osudu moc nejde. Není to proto, že by to byla slova a odstavce nacpaná slzami k prasknutí...