úterý 26. května 2015

Slečna Zdenička se zlobí.

A mně je to líto. Slečnu Zdeničku mám ráda. Znám ji osobně sice jen čtyřicet minut čistého času, ale vždy to byla osoba milá, usměvavá a vůbec, je to taková roztomilá FreeCoolInka. Slečna Zdenička se nám ve škole stará o Matýska. Dle jeho sporadických ANO-NE odpovědí na naše dotazy tak činí s láskou a péčí, jakoby byl její vlastní. Je také možné, že v mém případě se jedná o přání, jež je otcem myšlenky, ale nevadí. Postavila jsem si ji na piedestal mezi ostatní anděly a tam taky zůstane.

Ovšem dnes na mě vystrčila růžky a obrazně řečeno, vymáchala mi tlamu ve vlastním tentononc.

Je tomu několik dnů, co se náš nejstarší vrátil ze školy zraněn a všeobecně zhuntován. Pan učitel mi jej předával u autobusu s mohutnými omluvami, že se dnes stala Nehoda, že je to všem upřímně líto, ale Matýsek byl pokousán spolužačkou Marjánkou. Byť jeho i ji chovají v bavlnce a vatičce a dávají na ně pozor kudy chodí, stalo se, a můj chlapeček má otisk dětských čelistí přes celou tvář a bůhvíkde ještě.

Byla jsem velice chápavá. S úsměvem jsem přebrala synátora do domácí péče, podotkla něco o tom, že "to se stane", usmála se a vyrazila k domovu, kde jsem po svlečení Matýska z trička a kalhot objevila další dvě čelisti v barvě lila-do-filajova a dvě modřiny lehounce do zelena. A škrábanec. Prostě, začala jsem počítat a na jeden útok malé holčičky mi to přišlo dost. Došlo mi, že s velkou pravděpodobností byli ti dva pár vteřin sami v místnosti, přičemž Marjánka svůj čas využila naplno a uštědřila Matymu pěknou nakládačku. Ano, mohu se mýlit. Ale ani školní deníček do případu mnoho světla nevnesl. Pan učitel psal, že je mu to líto, že výprasku nebyl přítomen, poněvadž pečoval o někoho jiného někde jinde a cituji "...nehodě nešlo zabránit." Což mě trošičku vyděsilo. Napadlo mě, jaké příští nehodě se nebude dát zabránit? Přijdou na řadu nehty? Ostré předměty? Marjánka nacpe některé dítě do pračky a spustí ji na vyvářku? A zvedla jsem telefon.

Na mou obranu jsem tak učinila až druhého dne dopoledne, poněvadž jsem povahy výbušné (jak o sobě s láskou říkám "malounko vznětlivá", zatímco mí kamarádi a přátelé dávají přednost výrazu "nesnesitelný samoser") a nemuselo by to dopadnout dobře, kdybych dala průchod svým emocím. Tedy jsem řádně odvzdušněná zavolala do školy, poptala se na detaily incidentu a otázala se, zda je v dohledu nějaké systémové řešení. Bylo mi slíbeno, čestné pionýrské, že ano, něco se s tím udělá. Byla jsem moc ráda, několikrát během telefonátu jsem paní zástupkyni ubezpečila, že toto NENÍ stížnost, že NENÍ třeba vyvozovat pro kohokoliv jakékoliv důsledky a v žádném případě se NEMUSÍ na nikoho řvát. Že jsem se jen lekla a že mi stačilo uklidnění, že se NĚCO udělá, aby už se to nestalo. Bezva.

Tak tedy dnes, s časovým odstupem, který mé malé, blonďaté, sklerotické hlavince bohatě stačil k tomu, abych na celou příhodu zapomněla, vstoupila jsem s úsměvem a hlasitým Dobrý den! do Matýskovy třídy, abych si jej vyzvedla a odvezla. Nejprve jsem si myslela, že můj pozdrav nebyl dost hlasitý. Tedy jsem jej zopakovala. Pořád nic. Až napotřetí mi došlo, že nejsem neslyšitelná, pouze těžce ignorována. Ale strašně. Se mnou se v té učebně nebavily ani dveře. Přisedla jsem k Matymu na zem a tiše jako pěna jsem čekala, kdo první překročí své uražené ego a přinese mi kalhoty a bundu, abych synátora mohla obléct. Po deseti minutách se mně slečně Zdeničce zželelo, odběhla do šatny a pod nohy mi pohodila úhlednou hromádku. Pípla jsem "děkuji" a jala se chlapečka převlékat. Osaměli jsme. Jediný, kdo nám dělal milou společnost byla Alžbětka, autistická dívenka, do které jsem zamilovaná. Vidí mě jen dvakrát do roka, ale ví přesně kdo jsem, jak se jmenuju, čí jsem máma a dožaduje se Šimonka, kterého viděla jen jednou na necelé dvě minuty. Alžbětka je chronický mazel, což mě nabíjí obrovskou hromadou energie a tak jsem kvitovala s velkým povděkem, když v místnosti, kde by se atmosféra dala krájet jen řezačkou na dlaždice, vylezla do mé náruče, objala mě svýma dlouhýma hubenýma rukama a nechala se hladit a vískat ve vlasech. Přísahám, je to takový zdroj síly, že by se Temelínská elektrárna měla propadnout studem.

Pak se vrátila slečna Zdenička, Alžbětku odvedla a Matýskovi obula levou botu. Na mé poděkování utrousila směrem k podlaze tjebrý a zase odkvačila. Je mi to líto. I když je mi jasné, že být nafouknutá do těsně před prasknutím je její rozhodnutí a je to ona, kdo má se mnou problém. S tím já nic nenadělám. Můžu doufat, že se jednou odfoukne. Tak já tedy budu. Ale pořád trvám na tom, že až jednou Marjánka nacpe Máťulku do popelnice a zaklapne víko, budu do školy volat znovu.

4 komentáře:

  1. Uf,až mně zamrazilo pod humorným nádechem z toho vyplývá poučení,že pokud si to necháme líbit a jsme mírumilovní ....tak nás sežerou zaživa ?

    OdpovědětVymazat
  2. Hm, to se teda hodně vysvětlilo :-/

    OdpovědětVymazat
  3. Dobře si udělala,tady jde o dítě.Zdeničce by se taky nelíbylo,kdyby ji někdo masakroval dítě a kousance jsou velice nebezpečné.

    OdpovědětVymazat
  4. A to jako máš čekat, až Ti Matýska někdo zabije? Vždyť oni jsou tam od toho, aby je pohlídali. Dobře jsi udělala, mají dávat pozor. Jsou za to placení, a myslím, že ne zrovna nejhůř.

    OdpovědětVymazat

Poslední

 7. prosince 2021 v 19 hodin a 50 minut narostla našemu Matýskovi křídla.