středa 8. dubna 2015

Zpátky na nohy

Tak jsem zase jednou upadla. Intervaly se nějak zkracují. Přepadl mě smutek, já zakopla o neštěstí a už jsem se válela v louži sebelítosti. Vlastně tam pořád ještě ležím a nejsem schopná vstát. Pomaličku se brchám, svědčí o tom i fakt, že můžu psát, ale pořád to jde dost blbě. To vstávání. Hodně ztěžka.

Nevím, co se stalo tentokrát. Jestli mě srazila přítomnost, dohnala minulost nebo na mě zpoza rohu bafla budoucnost. Jsou to věci, o kterých se nemůžu zmínit ani tady. Užírám se závistí a žárlivostí vůči těm, kteří "se maj líp". Kterým se nic z toho nestalo. Logická část mého mozku, krčící se pod tou emo-hromadou na mě křičí, že jednak nejsem na světě samojediná, za druhé KAŽDÝ má své trápení. Vím to. A moc dobře vím, že by to mohlo být ještě horší. Jenže taky jsem si vědoma toho, že to BUDE horší. A že mi v tom NIKDO nepomůže. Že mě žádná růžová budoucnost nečeká. Vlastně i tu minulost jsem natřela hodně silnou vrstvou v barvě duhy.

Na dně mě to nebaví. Je tady tma a nuda. Člověk nic nechce, nic se mu nechce, existence se smrskla na pouhé plnění povnností, jako je respirace a vaření bezlepkových těstovin. J. neví, co se děje, sleduje mě ostřížím zrakem očekávaje cokoliv od slzavého údolí po výbuch Eyjafjallajökullu a kudy chodí, přemýšlí, co udělal špatně. Děti neví, co se děje, ale ty mě nesledují, jsem jim vcelku fuk, dokud disponuju suchýma plínkama a čokoládovým pudingem. Nikdy jim na mě nebude záležet jinak. Nikdy se mě nezeptají, proč jsem smutná a nikdy mi neřeknou, že jsou kvůli tomu smutní taky. Nikdy mi nepřinesou karafiáty k MDŽ a nikdy neuvidím jejich děti. Já i oni máme před sebou ještě strašně dlouhou řadu NIKDY.

Na Matýska přišla nějaká raná fáze puberty. Zlobí, kudy chodí. A chechtá se tomu. Je to dítě, které není jak potrestat. A tak řvu a vztekám se a on se mi směje a já pak brečím a .....

Při poslední návštěvě neurologa jsme se dozvěděli, že Šimonek nejspíš nemá epilepsii. Dobrá zpráva. Co tedy znamená jeho cukání? Jak to, že monitorované EEG ji před rokem prokázalo? To, co vidíme záchvaty nejsou, ale v noci, ve spánku je má??? Jak to? Nějaká speciální bubáková epi? Máme mu tedy dávat léky? Nemáme přestat, naopak máme zkusit nějaké jiné, další?
Pan doktor je v oboru vážená kapacita a já se s ním rozhodně nehodlám přít. Ale co tedy mám dělat? Podávat antiepileptika zdravému děcku?

Na dně mě to nebaví. Potřebuju se postavit a jít dál. Udělat NĚCO. Ještě nevím, přesně co, ale musím to udělat. Říkají, že pokud je na mě svět zlý, mám se obrátit dovnitř. Do sebe. Tam, kde bydlí duše. Mám se tam zeptat, co se děje, proč mi okolí nastavuje tak kruté a ošklivé zrcadlo. A až se dozvím odpověď, vše se v dobré obrátí. Bojím se jít zeptat. Mám strach, že tam na dně, někde mezi žaludkem a páteří leží pytel s depresí nebo žiletka. A tak zkouším staré dobré Jak ty na mně, tak já na tebe. Usmívám se na svět a pořád se ubezpečuju, že mě to baví. Umývat nádobí. Přebalovat zadky. Vískat ve vlasech. Ne, to mám opravdu ráda. Přitulené teplé malé tělíčko, které si užívá mou ruku na temeni a já cítím přes několik vrstev oblečení rychlý rytmus drobného srdíčka i jeho téměř zatajený dech, jakoby se bál, že hlubokým nádechem tu chvíli rozbije na tisíc kousků jako skleničku s Krtečkem. Pomáhá to.

Já vím, že bude líp. Nejsem pitomá. Jen bych ráda, aby to bylo nejpozději včera.

25 komentářů:

  1. PP, z BC tě mám zafixovanou jako tu, která umí dát dobrou radu a povzbudit ostatní, když mají nějaké trápení. Moc bych si přála mít ten dar a napsat Ti teď něco, co by bylo jako jeřáb, který Tě z té louže vytáhne a postaví o kus vedle, na pevnou zem, kam svítí sluníčko, aby zbytky bláta rychle oschly a opadaly. Ať je co nejdřív líp!

    OdpovědětVymazat
  2. Kéž bych uměla pomoct, kéž bych aspoň uměla napsat něco jako výše "Nurita" Píše mi ale z duše... Ať je líp! Ať je líp! Ať je líp! Aspoň trochu... :-(

    OdpovědětVymazat
  3. chtěla jsem napsat něco povzbudivýho, ale fakt, fakt mě nic nenapadlo, což je děsný:((

    OdpovědětVymazat
  4. Koc, jsi silná. Je mi to tak líto...

    OdpovědětVymazat
  5. Nepřemýšlej o tom co bylo,kdyby bylo a co bude až bude a prožívej den ode dne.Postav se pevně na nohy a nikam nepadej a žij.

    OdpovědětVymazat
  6. Držte se, bude líp!!!

    OdpovědětVymazat
  7. Koc, kam jsi to spadla? Koukej zas vylézt na sluníčko. Maty toho sice mnoho nenakecá, ale rozhodně jsi pro něj víc než čokoládový pudink, to ti garantuju.

    OdpovědětVymazat
  8. [Smazaný komentář]To snad nemyslíte vážně? Tohle je už dost za hranou! Takovéto komentáře jen vypovídají o absenci empatie a prachbídné (či spíše nijaké) sociální inteligenci. Spíš urážíte sám sebe - křičíte do světa "podívejte, jak jsem hloupý, mám potřebu kopat do na zemi ležících lidí". Nechápu.

    OdpovědětVymazat
  9. Milá prvomatko, tenhle blog čtu už nějakou dobu a normálně nekomentuji, ale teď mi to nedá. Už dlouho obdivuji vaši sílu, ale je jasné že sluníčková nálada nemůže být vždycky a sem tam přijdou facky od reality. Ani nevím, co sem psát, nejraději bych sem vypsala hotový román, jak myslím na vaši rodinku a věřím, že bude líp a že  přijde spousta nových radostí a důvodů ke štěstí, ale je mi jasné, že to v tak malém okénku nemá cenu a dávalo by to ještě menší smysl, než to, co píšu teď. Navíc, co o vás může vědět random čtenářka. Tak jen - držte se! Moc na vás myslím.

    OdpovědětVymazat
  10. [Smazaný komentář] Jej, jak vám musí být líto, že jste se nenarodila ve Spartě, že? Mně je zase líto, že v naší společnosti žije tolik duševních mrzáků, sobců a egoistů, jako jste (vycházeje ze dvou výše uvedených příspěvků) vy. Nedokážete napsat ani jeden příspěvek bez urážek a hrubých slov. Nikdy nepochopím, proč si někdo musí honit ego tím, že uráží druhé.

    OdpovědětVymazat
  11. Dobrý den. Jenom krátce. Moc jste mi za ty roky, co čtu Váš blog, pomohla. Jenom o nás všech nevíte. Nepíšeme. Držte se. A pište!!!!

    OdpovědětVymazat
  12. 1) Až bude Morty dementní stařec/stařenka/hermafrodit, vezmeme ji/ho k Macoše a bude vymalováno. Možná bychom nemuseli tak dlouho čekat, co říkáte, otravuje vzduch odporným puchem a smraďoši nemají právo na existenci.

    OdpovědětVymazat
  13. [Smazaný komentář]

    OdpovědětVymazat
  14. Milá prvomatko,čtu Vás pravidelně,nekomentuji téměř nikdy,ale dnes musím alespoň krátce.V době,kdy jsme zjistili,že náš syn má dětský autismus,hledali jsme na internetu různé informace.Nejvíc mě tenkrát pomohly blogy jiných maminek,které popisovali své každodenní zápasy o alespoň maličké pokroky svých dětí.Jsem přesvědčená,že těmto anonymním maminkám vděčím za to,že jsem tenkrát to období nějak přežila ,ale smířená s danou situací nebudu nikdy.Dnes se snažím aby měl syn pohodové dětství,snažím se neřešit,co nás jednou čeká.Přála bych Vám,aby jste mohla od ostatních maminek načerpat zpátky ztracenou energii a vrátilo se Vám tak to,co vy děláte/psaním blogu/ pro mnoho dalších mamin.Držím všechny palce,ať je brzy lépe,myslím na Vás.Jarka a Kuba

    OdpovědětVymazat
  15. Milá PP, patřím taky k těm anonymním čtenářům,který každý tvůj příspěvek na blogu hltá jedním dechem a vyhlíží kdy už bude nový. Když jsem četla tento tvůj článek, myslela jsem že čtu o sobě a svých pocitech. Mám sice jenom jedno dítko, ale narozené extrémně předčasně a bohužel nepatříme k těm co to zvládly bez zdravotních diagnos a ZTP. Momentálně mám podobné období co ty a pevně věřím že zas přejde a bude líp...i když vlastně to líp nikdy nebude ok...myslím na vás a těch hnusných odporných komentářů si nevšímejte lidi jsou a budou zlý a já pevně věřím na karmu

    OdpovědětVymazat
  16. Přeji co nejrychlejší odražení ode dna. Jste silná, o tom, že hrdě vstanete a černým myšlenkám ukážete prostředníček, vůbec nepochybuji.

    OdpovědětVymazat
  17. Zase bude líp,MUSÍ být!!!

    OdpovědětVymazat
  18. Dobry den, take jsem jedna z tech, co vetsinou nekomentuje. Nicmene dnes musim, protoze Vas chci aspon virtualne podporit. Mozna nebudu mit spravna slova, ale verte, ze skrz tuhle komunitu, kterou jste vytvorila, jsem s Vami. Predstavuji si, ze kdyz jedna z nas padne a nemuze, my ostatni jsme tady proto, abychom (aspon virtualne) kus jejiho bremene chvili nesly (pokud je tu nejaky muz "nesli":) Presne jak psala maminka v jednom komentari o tom jak ji ostatni blogy pomohly si zachovat zdravy rozum.

    OdpovědětVymazat
  19. PP.... přijeď.... vožerem se....

    OdpovědětVymazat
  20. Drzte se - neni cas na Jaro a dalsi mimco? :)

    OdpovědětVymazat
  21. Je to těžké, někdy už není kde brát. Moc ráda bych Vám nějak pomohla, podpořila.... Napadl mě jediný způsob :) Už jste slyšela o Dekách z lásky? http://www.dekyzlasky.cz/ Vaši chlapečci, Vy i zřítelnice oka Vašeho by jste si určitě takové deky zasloužili. A protože i já se občas podílím, moc ráda bych přiložila ruku k dílu na těch Vašich.

    OdpovědětVymazat
  22. Dobrý večer, nedá mi to, abych také nepřispěla. Víte, dobře tuším, jak se nyní cítíte. Mám nejstaršího synka (11 let) těžce postiženého (na úrovni 3/4ročního dítěte a bude tak stále), k tomu dvě mladší zdravé děti. Normálně také bývám v "pohodě", ale zhruba jednou dvakrát do roka si dovolím sesypat se - soukromě, večer, když už všichni spí, popláču si až do úplného vysílení, nakonec mi dojde, že to nemá smysl, vynadám si a jdu si lehnout. :-) Nicméně Vaše pocity sdílím a plně chápu. Někdy je asi nutné si sáhnout na dno, abychom si uvědomily, že jsme z masa a kostí a i když nás jiní berou jako super matky, máme také srdce, které si občas tu bolavou realitu uvědomí. Naštěstí jste jinak veselého ražení, a tak splín nepotrvá dlouho. Moc na vás myslím, v duchu objímám a přeji, ať se brzo zase zvednete.

    OdpovědětVymazat
  23. Děkuji, dámy a pánové, děkuji. Už je mi líp a podíl na tom mají samozřejmě i vaše krásné komentáře. Čtu si je místo večerníčku a pomáhají kudy chodí. I poslaná síla, i deky, i nezávazná nabídka kolektivního zpumprdlíkováníse. Jsem moc ráda, že má depka vyhnala ze skrytu i tiché čtenářky, je moc krásné číst a cítit vaše pohlazení. Já se zase seberu a od příště už vesele. Slibuju :)

    OdpovědětVymazat
  24. Jak já Vám rozumím a tak se zvednem a jdem dál...

    OdpovědětVymazat

Poslední

 7. prosince 2021 v 19 hodin a 50 minut narostla našemu Matýskovi křídla.