středa 22. dubna 2015

Jedno malé přehlédnutí

Stal se mi Omyl. To se mi děje poměrně často, jsem zvyklá, leč většinou (ťuk ťuk) jde o Omyly malé, nenápadné, snadno řešitelné, či zakamuflovatelné. Tenhle stál za to.

Vymyslela jsem si dvojku. Vysnila jsem si maličkou, ručně krasopisně vyvedenou číslici za jedničkou v datu spotřeby na Matýskově průkazce ZTP, čímž jsem bravurně z ledna udělala prosinec. A trvala jsem na něm celé čtvrtletí, až do okamžiku, kdy jsem v panickém záchvatu pořádku a čistoty čistila interiér vozu (rozuměj vlhčenými ubrousky stírala vrstvu prachu z palubní desky), kde jsem narazila na inkriminovaný předmět. Omyl mě okamžitě praštil do oka, ale to už bylo na všechno pozdě.

Což jsem v danou chvíli ještě nemohla vědět. Jelikož na Matýskově stavu se (bohužel i bohudík) toho moc nemění, invalidou stále zůstává navzdory pravidelným lékařským kontrolám a prohlídkám. Naivně jsem se domnívala, že logicky stačí odebrat se s průkazkou a aktuální fotografií na Úřad, kde udělají kouzlo a já v mžiku odejdu s úplně fungl novým kusem. Chyba lávky. Hned úvodní telefonát, kterým jsem se snažila situaci vyřešit mě vyvedl z omylu. Bylo mi řečeno, sice ne doslova, ale všichni umíme číst mezi řádky i to, co tam není, že jsem-li matka líná a neschopná, nepečlivá a nedůsledná, nezasloužím si nic jiného, než Trest v podobě shánění a vyplňování formulářů, jejich odesílání a osobní odevzdání na patřičném Úřadě a následné čekání od 0 do 100 let na nový dokument. Tečka. Nepomohou prosby, omlouvy, vrstva másla na hlavě, prostě NE. Průkazku jsem z lajdáctví nechala propadnout, musí se komplet zažádat znovu. A aby toho nebylo málo, je zrovna období, kdy novou průkazku chce každý, tedy nechť se připravím, že tato procedúra mi zabere opravdu hodně, hodně mého drahocenného času, páč fronty, mladá paní, fronty se nám tu táhnou pomalu přes půl patra. Tak, holka. Za chyby se platí a ty nejsi žádná výjimka.

Po pravdě jsem si trošičku zapřeháněla, abych dodala příběhu napětí. Paní byla velice milá, sice skálopevně trvala na výše uvedeném, ale prý je schopna oželet oběd nebo přijet do práce dřív kvůli mé malé nedůležité osůbce, která jí tak pěkně fňuká do telefonu a mohla by si se mnou dohodnout osobní schůzku. Abych nemusela i s miminem stát frontu. Prý by se hodil čas, kdy s dítětem rehabilitujeme. No, nehodil. Možná by to šlo v době, kdy vyzvedávám Matýska ze školy. No, nešlo. Co příští prosinec? To budeme zdobit stromeček. Slušně jsem za její nabídky poděkovala a se sklopenou hlavou, kterou musela na druhém konci drátu i slyšet, jsem prohlásila, že když potrestat, tak potrestat, a že si tedy sáhodlouhou frontu přijdeme i s juniorem vystát.

A tady zasáhla Bohyně zaseknutých šuplíků, Víla ztracených klíčů nebo Prozřetelnost, to je jedno, prostě některá z Vyšších mocí. To byl přesně ten okamžik, kdy jsem pokorně svěsila šišku a dala se i s věcmi do pohybu. Ne proti nim. S nimi. Přijala jsem rozsudek, sbalila nám pití a svačinu na půl dne, teplé oblečení a zásobu hraček a vypravili jsme se se Šimonkem na Úřad. Ono to nějak dopadne.

K mému obrovskému údivu před námi v řadě vychovaně sedělo jen asi osm spoluobčanů (nedovolím si ani zmínit barvu pleti, abych nebyla za rasistu) a jedna paní v kostýmu od Prady, která ve vykachlíkované chodbě vyčnívala jako, promiňte mi ten výraz, růže z nočníku. Což mě naplnilo nadějí, že tady opravdu nestrávím podzim svého života a Šimůnek sladké dětství. Po nějaké době jsme nadšeně zjistili, že spoluobčané v drtivé většině tvoří jeden, dva, maximálně tři klany, tedy fronta bude o to kratší. Bezva! Úplná třešnička na dortu nastala, když jedna skupina opustila dřevěnou lavici se slovy "dém se nekam nájist, né?" a ke druhé přistoupila paní z kanceláře, předala jim lejstra a řekla "To je všechno, naschledanou." Rázem jsme byli první po krásné dámě, která okamžitě zaplula do otevřených dveří. Celkem jsme na Úřadě strávili příjemných 18 minut a to včetně krátké svačiny.

I přes mou počáteční pravou a nefalšovanou hysterii (strašlivě nerada lítám v průšvihu, byť jsem si mohla za ta léta zvyknout), celá akce dopadla ke všeobecné spokojenosti a radosti. Máme úspěšně zažádáno a čekáme. Příští dokument, který nám doma propadá, je moje občanka, srpen 2028. Přemýšlím, do kterého kalendáře si datum zapíšu, abych tentokrát opravdu nezapomněla.

4 komentáře:

  1. Hezký článek.:-)

    OdpovědětVymazat
  2. Hned teraz by som skontrolovala prukazku ZTP našeho Mathiska, nebyt toho že šikovny tatka si ju vzal do nemecka a teraz je niekde na pošte, ale len čo dorazí slubujem že aj ja skontrolujem kedy mi prepada. Uf

    OdpovědětVymazat
  3. Jooo doklady...Otec si měnil před půl rokem občanku, protože ji měl čtvrt roku propadlou. Já se mu smála, jaký je bordelář, než jsem zjistila, že já ji mám propadlou jeden měsíc...Táta říkal, že paní úřednice byla milá a ještě ho chválila, že si toho všimnul celkem brzo. Uchlácholena jsem ke stejnému okénku přistoupila přesně za týden a vyslechla jsem si něco o nezodpovědných občanech a tom jak chodím bez platného průkazu totožnosti, až jsem se bála, že mne z úřadu snad vyvede policie v poutech. Nakonec paní zdůraznila, že mi můj prohřešek píše do papírů a jestli to za deset let prošvihnu, tak že pokuta je minimálně 10000,- Kč. Holt asi  nedisponuji šarmem jako můj 75letý otec. =o))) A kam si ten termín mám zapsat, to přemýšlím taky. =o)

    OdpovědětVymazat
  4. [1]: Asi ne všude. U nás jsem musela do bývalého okresního města, kde se to dělá jako na jediném místě v okrese. Ani přeposlat k vyzvednutí na mém městském úřadu to nešlo. =o(

    OdpovědětVymazat

A dál?

      V poslední době mi sdílení Matýskova dalšího osudu moc nejde. Není to proto, že by to byla slova a odstavce nacpaná slzami k prasknutí...