Ach ty internety!

Já vím, já vím. Do téhle nemocnice se navážím až nepříjemně často a ve většině případů z ne zcela objektivních důvodů, většinou spíš proto, že mi tam někdo šlápl na kuří oko a tak jsem spravedlivě nasraná, ale tentokrát situace přesáhla únosnou mez. Matýsek místo kuskusu dostal k večeři flák hovězího a to já prostě nemohu přejít bez odezvy.

Toto nebude článek o neschopnosti nemocniční kuchyně roznést správně bratru 4000 obědů. Jde o INTERNETY.

Nikdy jsem s připojením v této nemocnici neměla problém. Prostě jsem řekla zodpovědné osobě o heslo a ona mi ho dala. Vyřešeno. Od jisté doby postup není tak jednoduchý. Hlavně tedy na dětském oddělení. Jste-li hospitalizováni, musíte požádat svou spádovou sestru, aby za vás ztratila slovo u sestry vrchní, jež je pánem všeho času, prostoru a celosvětové sítě a s kapsami naditými hesly vládne vašemu oddělení pevnou rukou. Po několika dnech (máte-li štěstí, tato doba není stejná, ne-li delší, než váš pobyt na lůžku) vám tato vládkyně všehomíra jedno ze svých mnoha hesel propůjčí. Nezapomeňte vrátit!

Není většího blaha na dětském oddělení kterékoliv nemocnice, než usnuvší robě a pár minut klidu pro jinak utahanou matku. Která je v nemocnici matkou na 120%, stovka je prostě MÁLO. Tato žena se od dítěte nesmí vzdálit na vzdálenost větší než 5 metrů nebo na časovou jednotku řádů vteřin. Musí přebalovat, je-li potřeba, krmit, dtto, zabávat, dělat legraci a měnit nudu ve zlato. Je to job 24/7 s minimální možností spánku, o jídle nemluvě. Pobyt v nemocnici je pro matku v mnoha případech mnohem více frustrující a deprimující, než pro dotčeného potomka, který si naopak užívá, že má mámu k dispozici non-stop, nemusí se o ni dělit se čtyřmi bratry a ona na něj ještě dělá opičky, aby ho rozveselila. A proto, když nadejde ten vzácný okamžik, že dítě usne nebo se zabaví na dobu delší než 7 minut u omalovánek, většiná z nás volného času využije k socializaci. Vběhneme na internet, vlítneme na sociální sítě, diskuzní servery, kontrolujeme došlou poštu. Mluvíme s lidmi, kteří nejsou nemocní, nepotřebují pomáhat při oblékání punčocháčů a nehádají se s námi, že ten čajík je pěkně hnusnej. Jsme ONLINE.

Což je evidentně v jasném rozporu se zákony, pravidly a nařízeními nemocnice. Dnes, poté, co sousední dědeček (těžká závist) poprosil sestru o přístup k internetu, že by si jen chtěl zkontrolovat email, dostalo se mu naprosto jasné a srozumitelné odpovědi:

"Lucince ještě nebylo šest, že ne? Tak to nepůjde. Víte, my tady poskytujeme internet zdarma pouze pacientům nad šest let. Jinak by nám tady surfovaly maminky miminek, chápete...."

Ano, chápu. Není většího zla než žena na internetu. Nevadí, že matka patnáctiletého puberťáka mu iPad vytrhává z ruky jednou za hodinu, aby mohla zkontrolovat facebook, je hlavně a především důležité, aby se matka malého dítěte, které prospí 14 hodin denně nedostala na síť. Poněvadž internety, vážení, to je velice vzácná a drahá záležitost. Je potřeba je rozdávat s rozmyslem, maximálně nechat ukapávat nebo drolit jako tabletku acylpirinu. Internet je sám o sobě nedostatkové zboží, kterého se válí po skladech maximálně jedna, dvě bedýnky. A podle toho se k němu musíme chovat. Musíme s ním šetřit.

Naštěstí každému dětskému oddělení velí jeho spolehlivá vrchní sestra pevnou rukou a nedopustí, aby byly internety zneužívány a ke světové síti se mohl připojit kdokoliv. Nedejbože matka dítěte mladšího šesti let. Haleluja, UPC a O2!