neděle 9. listopadu 2014

Vycházky.

Po týdenní absenci lásky mého života, kdy dal přednost svému šéfovi přede mnou, což si sice beru osobně, ale to je tak všechno, co s tím mohu dělat, jsem včera prohlásila, že si "beru vycházky", tedy odcházím z domu. J. se optal, zda se ještě někdy míním vrátit a pronesl něco o vynesení odpadkového koše, pokud můj útěk od rodiny povede kolem popelnic.

Původně jsem měla v plánu zdržet se jen pár hodin, tj. maximálně dvě, ale jak známo, člověk míní a dobrá zábava ve vybrané společnosti jeho plány mění v prach. Bylo mi prostě báječně. Už proto, že jsem popustila uzdu své lenosti, kecla si do kouta na pěnové puzzle mezi spoustu malých, roztomilých mimin, jež po mně absolutně nic nechtěla, neboť jejich matky byly v dosahu a má jediná činnost spočívala v chrastění chrastítky a dělání ksichtů, což by mi šlo. Povídalo se o všem a o ničem, všichni měli dobrou náladu a to včetně dětí všech věkových kategorií, které pobíhaly mezi betlémy v různém stupni rozestavěnosti a stolem se zákusky. Sledovala jsem šrumec kolem sebe, sem tam se zapojila do hovoru a užívala jsem si každou jednu minutu.

Jako tuto:
Vedle mě seděla na zemi kamarádka P. se svou tříletou dcerou. Holčička se mámě tulila v náručí, ukusovala buchtu a drobila si čokoládu s kokosem na plyšového medvěda. Rozhazovala úsměvy a svou roztomilost na všechny strany, a spolu s objímající matkou působily jako reklama na časopis Maminka. Nemohla jsem se na tu dvojici vynadívat. Láska mezi nimi by se dala krájet jako Rákosníčkova mlha.
V jednu chvíli se ta malá otočila tváří k mámě: "Máš mě ráda?"
"Mám."
"A jak moc?"
"Takhle! Takhle! Takhle!" objala P. holčičku tak silně, až jsem zaslechla zapraskání malých žebírek. Dítě se řehtalo a nadšeně výskalo. Teď byla řada na matce: "A ty mě ráda máš?"
"Mám."
"A jak moc?"
Maličký palec se spojil s maličkým ukazováčkem, že by se mezi ně mravenec nevešel. Tento symbol byl P. kategoricky vsunut před obličej.
Takhle málo? napadlo mě. Bylo mi to líto. Dvě hodiny sleduju mazlení, lechtání a hlazení, abych se na konci dozvěděla, že máma je důležitá jako zrnko písku. Ach jo.
Holčička se zadívala do matčiných očí a skrz své spojené prstíky prohlásila: "Všude okolo."

4 komentáře:

A dál?

      V poslední době mi sdílení Matýskova dalšího osudu moc nejde. Není to proto, že by to byla slova a odstavce nacpaná slzami k prasknutí...