neděle 2. listopadu 2014

Tak teď.

Jsem vášnivý čtenář. Mluvím-li v tomto případě o vášni, mám na mysli dvě až tři přečtené knihy za týden. V ideálním světě. Ve kterém se nacházejí ony knihy, ale už ne má maličkost. Já tvrdnu tady, v realitě plné práce, vaření, přebalování, prokrastinace a vůbec žádného volného času. Já se nyní pohybuji v průměru dvou až tří přečtených stránek měsíčně a fakt mě to dost mrzí.

Svého času jsem se onomu ideálu blížila, bylo to na střední škole, kdy jsem se svému koníčku věnovala prakticky pořád, vyjma případů, kdy jsem spala nebo balila kluky. A i tam bychom mohli najít pár náhodných očních kontaktů v knihkupectví a několik letmých dotyků v knihovně, v oddělení zeměpisné literatury a cestopisů. Četla jsem pořád a všude, nejraději během výuky, což velice nelibě nesli pedagogové, ale když zjistili, že jsem schopna s očima zabořenýma do knihy zareagovat na právě vyřčenou otázku, nechali mě být.

Chybí mi to. Stejská se mi a navzdory všemu a všem, obklopuji se v našem malém bytě komínky knih, které "čtu", budu číst (jednou), nebo bych si chtěla přečíst (pochybuju, že se k nim kdy dostanu). J. mě v mé snaze všemožně podporuje a několikrát za kvartál se zeptá, zda jsem už přečetla jím doporučované Hladové hry (bichli o snad tisíci stranách), které jsou zastrčené v komínku na nočním stolku a trpělivě čekají, až dostanu střevní chřipku a sáhnu po nich.

Nedávno jsem došla k závěru, že řešením mé situace by mohla být kniha o hodně málo stranách. Časopis. Přibližně ve stejné chvíli mi kamarádka v práci podstrčila zajímavý článek v renomovaném měsíčníku, který jsem hladově zhltla a nadšeně se vrhla na zbylé stránky. Když tady teď napíšu, že si pravidelně kupuju Květy, polovina z čtenářů můj blog zavře a už sem nikdy nevstoupí a druhá polovina z oněch šesti se mi vysměje. Budu svému oblíbenému časopisu tedy pracovně říkat Hustler.

Začala jsem si tedy přibližně před půl rokem kupovat Hustler. První číslo jsem zhltla během několika minut, které jsem trávila v koloně na některé dálnici nebo obchvatu města (dneska je to vlastně jedno, stojí se všude) a nadšeně očekávala příchod příštího měsíce a tedy i nového čtení. Můj problém byl vyřešen. Mé nové knihy nemají víc než sto stran, obsahují obrázky a když je dočtu nemusí se mi povalovat v komínkách po bytě, ale dají se použít jako hračka pro děti, k vypodložení dna koše na odpadky nebo na šlupky od brambor. Jsou perfektní.

Druhé číslo jsem si už šetřila, první měsíc se mi zdál neúnosně dlouhý, takže jsem v koloně přečetla jen polovinu a zbytek si nechala na doma. A to byla malá chyba v mém jinak dokonalém novém systému. Po čtrnácti dnech jsem z časopisu sfoukla vrstvičku prachu, přečetla dva články a odvolána k důležitější činnosti, dorážela jsem dubnové číslo v půli května. Kdy už se mi na nočním stolku povaloval květnový Hustler.

Nebudu to protahovat, u postele mám komínek pěti knih s Hladovými hrami na dně a hned vedle, za dětskou chůvičkou, leží nová hromádka, obsahující zářijový, říjnový a listopadový Hustler. Jak já to vidím, buď si budu muset pořídit tu střevní chřipku, nebo se teď hned zvednu, přestanu si hrát s počítačem a půjdu si číst.

3 komentáře:

  1. Aj ja mam doma na stolku preHustlerováno. Ale včera mal moj zlatý synáčik nejaký vyčerpávajúci den a zaspal po obede, a za chvilku ho následoval aj ten druhý. Moje Hustlery sú už prečítané a stihla som aj ušiť synovy vlnené kamaše. Určite raz dojde aj na vaše Hustlery.

    OdpovědětVymazat
  2. Hurá! Nejsem sama, kdo má (trapné) hromádky! Už nejsou trapné (nebo na tu trapnost nejsem sama) :-)

    OdpovědětVymazat

A dál?

      V poslední době mi sdílení Matýskova dalšího osudu moc nejde. Není to proto, že by to byla slova a odstavce nacpaná slzami k prasknutí...