čtvrtek 27. listopadu 2014

Všechno, co děláš, dělej rád

Ráda čtu. Ráda se mazlím se svými dětmi. Ráda hraju Člověče, nezlob se se svým mužem. Když na to přijde, ráda chodím do práce. Většinu zbylých věcí ve svém životě tak nějak trpím. Úklid. Vaření. Večerní sběr použitých i nepoužitých, pouze rozbordelených hraček. Trpím je možná silné slovo. Obecně člověk trpí bolestí hlavy nebo nedostatkem nikotinu, je-li kuřák (my ostatní můžeme slovo nikotin nahradit pojmy "čokoláda", "věnečky", "káva","všechno dobré a zakázané"...), vysávání, žehlení a drbání záchodové mísy patří jen k méně oblíbeným činnostem, než stavění vláčkodráhy a kreslení na hedvábí. Přesto je potřeba, nevlastníme-li luxus zvaný paní na úklid, hospodyni, děti toužící odčinit třídní důtku, se domácích prací chopit a dělat je nejlépe jak jsme schopni.

Což se snadno řekne, ale hůř udělá. Kupříkladu naše podlaha. Chudinka moje flekatá, neviděla mop a horkou vodu dobře čtrnáct dní, v mezičase si několikrát pokecala s vysavačem, ve chvílích největší nouze s vlhčenými ubrousky značky Pampers. Samozřejmě, že se jejímu vytření nebráním z pouhopouhé lenosti, či nelibosti. Prostě není KDY. Buď nejsem doma, nebo tam jsem a na podlaze jsou dvě nechodící děti, nebo jsem doma, děti spí v postelích a já nemám to srdce, vtáhnout jim do snů vysavač a třískání o zdi mopem s utrženým závitem, tedy špatně ovladatelným. Budiž mi ke cti, že každý večer, kdy z ní zametám kousky piškotů a vycpávky z medvídka bez ouška, šeptám jí jako kouzelné zaříkávadlo slovo ZÍTRA a stysím se do morku kostí, páč už v tom okamžiku vím, že ZÍTRA má Šimon plavání nebo rehabilitaci nebo jedeme s Matějem k zubaři.

Ale to jsem odbočila. Původní pointa článku byla, že až se k tomu pitomému vytírání dostanu, budu to dělat ráda. Z principu. Opět jsem jednou v pozdním věku objevila Ameriku (jsem fakt zvědavá, co všechno mi ještě zůstalo utajeno. Jako třeba nedávno slova dvojice a trojice, ale to je na úplně jiný blogísek), a zjistila jsem, že naše babičky, prababičky, i paní Magdaléna Novotná, měly pravdu, když děly "s úsměvem jde všechno líp". Já sice radši Co můžeš nechat na zítra, odlož na pozítří, ale tamto je taky dobrý. Já jsem totiž při činnostech méně oblíbených došla k jednoznačnému a dost blbému závěru: dvě hodiny poletuju po bytě namíchnutá jako bezlaktózová šlehačka, zvedám, odkládám, utírám, leštím, zametám a -ám a -ám, abych si potom sedla unavená do křesla s poznatkem, že ony dvě hodiny mi už nikdy nikdo nevrátí. Už byly a už nikdy nebudou. Ani zítra ani příští týden, nikdy. Promarnila jsem dvě hodiny svého půjčeného času, sice bohulibým úklidem, ale nevrlá a mrzutá a opravný termín není na skladě.

Tady je potřeba Radikální změna k lepšímu. Od té doby se snažím, seč mohu, a že to někdy jde fakt ztěžka, všechno, co dělám, dělat ráda. Žehlím s úsměvem na rtu, věším prádlo a vyprávím mu vtipy, čistím skvrny záhadného původu z dětského bodýčka a užívám si ruce až po lokty zabořené v umyvadle teplé vody. Obecně působím na své okolí, jako že mi definitivně přeskočilo. Ale nevadí, mě začaly nudné pasáže hry zvané Život konečně bavit.

Kupříkladu zrovna nedávno, stála jsem u plotny, začínaje druhou várku těsta na palačinky a nudila jsem se. Nalít, rozprostřít po pánvi, počkat, obrátit, odložit, nalít, rozprostřít.... vedle mě rostla utěšená hromádka hotových výrobků, musím se pochlubit - velmi valné chuti, ale já se NUDILA. Načež se mi nad hlavou rozsvítila ta pomyslná žárovička a já jsem se rozhodla naučit se otáčet palačinky ve vzduchu. Teď už to umím. Toho dne byly palačinky všude. Na talíři, na kuchyňské lince, na sporáku, na lednici, na jeden kousek na stropě se dívám ještě teď, čekala jsem, že uschne a upadne, ale evidentně mi nebude dáno, budu ho muset přinutit silou. Ale nevadí. Výborně jsem se bavila, hrála jsem si jako za mlada a ten čas jsem si tehdy opravdu užila. Ten už reklamovat nemusím.

2 komentáře:

A dál?

      V poslední době mi sdílení Matýskova dalšího osudu moc nejde. Není to proto, že by to byla slova a odstavce nacpaná slzami k prasknutí...