pondělí 8. září 2014

Školák

Ano, je to tak. Už i náš Matýsek vstoupil do vzdělávacího systému, je z něj dítko školou povinné. Myslela jsem si, že to bude pro všechny jednoduché. Matěj změny rád, nové tváře extrémně, já se přizpůsobím, J. je to jedno. Odjíždí do práce brzy, vrací se pozdě, pokud jde o něj, mohly by děti v mezidobí klidně dřít na bavlníkové plantáži.

Maty a láska mého života nepřekvapili. Samu sebe jsem vyšokovala k nepoznání.
Mé miminko je ve škole! To malé, baculaté, rozkošné ťuťuňuňu děťátko vyrostlo v sedmiletého kluka! Kdy se to stalo?! Jak se to stalo?! Proč mě nikdo nevaroval, že se to stane???

A zvládl to naprosto bravurně. Hned druhého dne, přivezen mnou, štkající a polykající slzy, ke školnímu autobusu, odhodlaně do něj nastoupil a s úsměvem vyrazil vstříc novým zážitkům. Byla jsem to já, kdo nemohl z autobusu vystoupit a pod záminkou rozepnutí bundy, sundání čepice, pusy a pohlazení, zdržovala jsem všechny vzdělání lačné děti od cesty k jejich cíli. Až se na mě pan řidič významně podíval, jakože ještě jedno obejmutí a vynese mě ven ve vlastních zubech, políbila jsem své odrostlé miminko naposledy a sestoupila ze schodů. Seděl tam, klidný jako unavená želva, díval se upřeně před sebe, ve snaze ignorovat tu hysterku klepající na okno a předstíral, že k ní nepatří a vidí ji poprvé v životě.

Nějak těžce to nesu. Neumím to zkousnout (a můj prasklý zub mi dává za pravdu), že vstoupil do další etapy svého zatím krátkého života. Jsem to já, komu se stýská po mateřské školce a všechny procházky s miminem koná co nejblíž této instituci. Mně chybí každodenní rutina s vítáním ve dveřích, známé tváře učitelek, skříňka se slonem.
Všechno má evidentně svůj čas. Teď přišel ten můj. Měla bych dospět. Přeci jen, jsem matka dvou dětí, není moc vhodné litovat, že už neprojdu kolem pískoviště pod dubem a nenajdu ve skříňce čokoládové lízátko jako odměnu za účast v olympiádě.

A Matýsek? Ten se v rámci svého "přerodu" rozhodl posunout do další vývojové fáze. Už chodí do školy, je potřeba projevit aspoň kousek inteligence. Ovládl tedy "Ano" a "Ne". Na mé nahodilé a odpovědi neočekávající otázky začal logicky a inteligentně odpovídat. Máš hlad? Ano. Chceš si hrát s míčem? Ne. Jak bylo ve škole? Už umíš číst? Ne.
Myslím, že je to jeho dárek pro mě, aby mi to nebylo tolik líto. Té školky.
Zase se u nás stal zázrak.
A jsem šťastná?
Absolutně.

8 komentářů:

  1. Ano,hurá,nejsem v tom sama. Před pěti lety jsem plakala ze stejného důvodu, tedy:

    OdpovědětVymazat
  2. Gratuluji prvnáčkovi :-)Shodou okolností též letos máme prvnáčka,byla uvítací slavnost u nového školního hřiště,tak jsem to odslzela tam a do třídy už jsem šla vyklidněná :-)

    OdpovědětVymazat
  3. A to ještě holky nevíte , co vás čeká až opustí rodné hnízdo. To je teprve pořádná dávka emocí.  Mám tři zlatíčka a pořád to strašně prožívám.

    OdpovědětVymazat
  4. To je teprve začátek. Pak přijde druhý stupeň ZŠ, puberta, střední vzdělání.

    OdpovědětVymazat
  5. Díky za to,že zázraky se dějí.

    OdpovědětVymazat
  6. [5]: Krásně napsáno :-)

    OdpovědětVymazat
  7. Ze setrvačnosti jsem na začátku září koupila vlhčené ubrousky, mýdlo, kapesníky a toaletní papír, ale po 6 letech je nechce:-) Kolem školky už jen projíždím s divným pocitem, jestli jsem na něco nezapomněla. Pusu Matesovi, hezký dárek vám připravil.

    OdpovědětVymazat

A dál?

      V poslední době mi sdílení Matýskova dalšího osudu moc nejde. Není to proto, že by to byla slova a odstavce nacpaná slzami k prasknutí...