sobota 6. září 2014

Mám se ráda. A tečka.

Máte se rádi? Já ano. Jsem nejlepčejší na světě. Kromě té češtiny, samozřejmě.

Nedávno jsem narazila na článek mladé bloggerky, psaný evidentně na popud administrátorů webu, šlo o Blog dne, Téma týdne, Výplod měsíce, nebo něco podobného. Neumím psát na povel a dá-li Bohyně tvrdého y, nikdy to nebudu muset dělat.
Každopádně mě ona slečna inspirovala. Dívala se sice na problém z poněkud jiného úhlu než já (tak o 320 stupňů, řekla bych), přesto článek pojala zajímavě a čtivě. Bylo mi zase čtrnáct a byla jsem v pubertě. Velmi osvěžující. Hlavně, když si člověk uvědomí, že tím peklem nemusí už nikdy projít.

Ale k věci. Autorka řešila problém kolegyň, taktéž pubertou procházejících, které i při ideálních mírách a lehké podváze s náběhem na mentální anorexii, stěžovaly si svým kamarádkám ve velmi pravidelných intervalech na svou obezitu, evidentně se tak dožadujíc popření jejich mylného dojmu. Téma pobídky k chvále se lišilo dle momentální dispozice/indispozice dotyčné, dle počtu nových uhříků a aktuální velikosti prsou, podle kvality právě odevzdaného testu nebo podle ceny matkou zasponzorovaného nového, velice moderního hadříku. Pisatelka prohlédla faleš v sebekritice daných slečen a vysvětlila jim to v článku jasně a srozumitelně. Myslím, že dokonce použila slovo "bitches", které je určitě v cizím jazyce a obávám se, že bude i velmi vulgární.

Zatímco mé oči bloudily textem a ret se vědoucně zvedal v chápavém šklebu, mé myšlenky se odvážily dál na pole mnou neprobádané a evidentně o velmi tenké vrstvě ledu.
Mám se ráda?
Pokud ano, mám proč?
Jsem dobrý člověk?
Stojím si za to, abych se milovala?
Zasloužím si sebe sama?
A celé to dokresloval Jožko Ráž se svým "Tak odomkni si telo a maj sa trochu rád".

Zkrátím to, k žádnému uchopitelnému závěru jsem nedospěla. Vlastně, v hlasování jsem to prohrávala na celé čáře. Každou vlastnost, kterou jsem sama pro sebe prohlásila za pozitivní, jsem si vzápětí vyvrátila a vysvětlila si, že to, co vidím jako inteligenci je vyčůranost, tam, kde o sobě přemýšlím jako o hezké holce, by se hodily zrcadlo a brýle o mnoha a mnoha dioptriích a mnou tolik prosazovanou štědrost jsem záhy dostala vmetenu do tváře coby rozhazovačnost. Snažila jsem se samu sebe přesvědčit, že jsem vcelku fajn osoba a určitě existuje naprosté minimum lidí (řekla bych řádově na stovky), kteří by mi s chutí vlepili políček.

Když jsem se konečně přesvědčila, došlo na nejhorší. Informovat se o výsledcích monologu. Schválně si to zkuste: postavte se k zrcadlu, podívejte se svému odrazu do očí a nahlas řekněte "Mám tě rád/a."
Oříšek, co?
Mně se to ještě nepovedlo, ale pilně trénuju.
Doporučuju vám to samé, poněvadž každý člověk potřebuje desetkrát denně obejmout, párkrát měsíčně slyšet, že ho má někdo rád a vědět, že ty hlasy v jeho hlavě to s ním myslí dobře.

4 komentáře:

  1. Což o to, já se ráda mám. Už od doby, kdy mi bylo dvacet. Problém je, že o třicet let později mě nemá rád můj šatník :)

    OdpovědětVymazat
  2. Cim jsem starsi, tim se mam radsi. A protoze uz , bohuzel, neco pamatuju, tak se mam rada docela dost. :D

    OdpovědětVymazat
  3. Hele, tak tohle "cvičení" u zrcadla a "mám se ráda" z očí do očí mám také za sebou. Myslím, že na mě byl asi pohled pro Bohy, když jsem se na sebe různě pitvořila a šklebila a nebyla schopná to vyslovit vážně a věřit tomu...ale teď už to umím :-) takže přesně podle názvu Tvého článku - Mám se ráda. A tečka :-)

    OdpovědětVymazat

A dál?

      V poslední době mi sdílení Matýskova dalšího osudu moc nejde. Není to proto, že by to byla slova a odstavce nacpaná slzami k prasknutí...