středa 23. července 2014

Opravdové prázdniny

Opravdové prázdniny jsou takové, když je vám osm, spíte ve stanu a kromě večerního nástupu a společenských her s ostatními dětmi po vás nikdo nic nechce. Když jsem je měla, nevážila jsem si jich, přála jsem si honem vyrůst, abych nemusela plnit bobříka výdrže ve větvích statné lípy, a abych si mohla dělat co chci. Tehdy jsem neměla tušení, že celý ten podfuk funguje právě naopak. Že si po zbytek života budu přát být zase tou malou holkou. Ale co už. Teď jsem dospělá a dala bych nevím co, za visení za ruce ve větvích statné lípy, pokud by to byla moje jediná činnost.

Nejdřív bych chtěla upozornit, že J. a kluci jsou štěstím mého života, slunci mých dnů a tlukotem mého srdce. Což mi samozřejmě nebránilo v tom, abych si několikadenní dámskou jízdu u přehrady náležitě užila. Pivo, víno, likéry tekly proudem, pátá hodina odpolední se posunovala na deset ráno, kdy byla náčelnicí výpravy povolena konzumace alkoholických nápojů se slovy "Musíme přece dodržovat pitný režim, dámy. Tak na zdraví!" K vodě to bylo deset kroků, v dosahu čtyři restaurace, které se předháněly v kvalitě a nízké ceně. Ubytování více než slušné, tři postele, stůl a čtyři židle, okno na tenisové kurty plné vysportovaných pánských těl, jsme považovaly za přiměřený luxus.

Báječné. To je, myslím, to slovo, které hledám.

A ještě jednou, své syny zbožňuji. Ale na té dovolené nastala taková situace (a to hned několikrát), kdy jsem blahořečila Bohyni dětí nechaných doma a jejich ochotným tatínkům, co mi slova díků stačila. Několik hodin po ubytování, řádné koupeli, bohaté večeři a dvou desítkách, jsme se odebraly před chatku, abychom ulevily našim zásobám. Udělaly jsme si venku takový malý piknik a drbaly nepřítomné. Kolem pobíhali psi, malé děti a unavené matky. Chápala jsem. Hluboce jsem ty ženy chápala a možná i s kouskem lítosti jsme pozorovala paní Zelené tričko, jak sedí na schodech, kouří a dívá se do nikam. Její přítelkyně Koňský ohon (to není nadávka, ale druh účesu, který jí nesmírně slušel) mezitím uklízela uschlé plavky, ručníky, dětské hračky a rozházené plastikové kelímky. Bolela mě záda za ni. Když tu jeden z chlapečků začal pofňukávat, že "čůat". Zelené tričko dělala, že neslyší, evidentně klučina nebyl přímo její a očima propátrávala téren ve snaze najít jeho matku. Čůat se nedal a začal fňukat o něco intenzivněji. Zelené tričko potáhla z cigarety a postavila se. Naivně si myslela, že z větší výšky se pomoci dovolá. Omyl. Čůat se začal tahat za kraťásky. Všichni jsme věděli, že toto je kritický okamžik. Zelené tričko se usmála, sešla ze schodů a zavolala dítě k sobě: "Pojď sem, teta ti pomůže." Byla jsem za Čůata moc ráda a zabořila svůj pohled do sklenice přede mnou. Když tu mi došlo, že Zelené tričko opomněla důležitý krok. Neodhodila cigaretu. Zvědavě jsem zvedla zrak a sledovala, jak si se situací poradí. Zvládla to naprosto bravurně. Chlapečka si opřela zády k sobě o kolena, prázdnou rukou nadzvedla tričko, aby nedošlo úhony a druhou rukou chtěla pomáhat s bermudami. Včas se i s cigaretou zastavila, odtáhla paži co nejdál od dítěte a po krátkém zhodnocení situace, že raději mokré kraťásky než vzácný nikotin, ruku i s vajglem schovala za záda.
Uznávám, že výše velmi detailně popsaná scéna je asi ta nejkravinovatější kravina, jakou jsem kdy zplodila, ale věřte mi, mohla jsem se potrhat smíchy. Gratulovala jsem Zelenému tričku, že si uhájila svůj osobní prostor a nepodlehla tlaku situace. Byla jsem na ni moc pyšná, jak tam tak znova seděla na schodišti a tahala posledních pár doušků dehtu a přidaných karcinogenů (nekritizuji, závidím).

Nebylo to to nejkrásnější na mých krátkých, leč báječných prázdninách, ale v kontextu to pro mě bylo velmi důležité. Bylo nádherné strávit po šesti letech tři dny bez přebalování, krmení a pusinek na dobrou noc. Byla to věc, která mě vůbec nenapadla, když jsem předtím odjížděla se slzou na líci a malou dušičkou, že se bez těch svých pokladů utrápím. Neutrápila. A moc ráda jsem se k nim vrátila. Což jsem ovšem mohla jen poté, kdy jsem učinila to důležité poznání. Že v omezeném časovém horizontu se bez nich dokážu nadechovat a vydechovat.

Žádné komentáře:

Okomentovat

A dál?

      V poslední době mi sdílení Matýskova dalšího osudu moc nejde. Není to proto, že by to byla slova a odstavce nacpaná slzami k prasknutí...