pondělí 10. června 2013

Poslouchej, no to ti musím vyprávět....

".... a ta sestra mi povídá: ´Paní ,R., jak to máte zvládnuto technicky? Můžete si ty vzorky odnést do vedlejší budovy?´Jsem si myslela, že špatně slyším, ne, kouknu na Šimonka v autosedačce, na Matýska v kočárku, na tašku s oblečením, jídlem a plínama a říkám si, že teda vzorky nejspíš vezmu do zubů. Tak jí říkám, že nemůžu, že jsem s Matym objednaná na za pět minut na ultrazvuk. Ona že prej kam? No tady, naproti, povídám. Ukažte mi ten papír. No jo, to máte o tři ulice dál. To se tady nedělá. Hm, tak super. Za minutu se vrátila s kelímkem, v něm zkumavky s krví, k tomu papíry a prej, že do budovy támhle naproti. Dooblíkla jsem kluky, pobrala věci a šli jsme. Jako, pobrala věci. Maty 25kg, Šíma 9,5, něco kočár, něco autosedačka, to už jsem s nima měla za sebou cestu do a z auta, co ti budu vykládat, ruce jsem měla vytahané jak gumu od trenýrek. Naproti jsem dorazila k okýnku kam patřil kelímek, mrskla jsem ho holkám na pult a drandila k autu, že jako musím za minutu stihnout do o tři ulice dál. ´Počkejte, počkejte! Co to je? To sem nepatří, to musíte na dětský!´ Jsem myslela, že špatně slyším. Koukla jsem na děti, na sestru a říkám jí, odkud myslíte, že s tou krví jdu? Z Tesca? Tak se nakrkla, někam zavolala, a že teda je to nějakej úplně spešl vzorek, že to tam nikdy v životě neměli a že ať si to vyříděj holky z dětskýho. Zase jsem zvedla kluky (samozřejmě s patřičně trpitelským funěním a vyčítavým pohledem) a utíkala zpátky. Tam si to vzala blondýna do ruky, poděkovala a když už se za mnou dovíraly dveře, slyším, jak říká té druhé ´no, pani nejspíš netrefila.´Rozumíš, to se mi uvařila krev, jsem se vrátila a už jsem skoro řvala ´co netrefila?! mě vyhodily!´ a ta se mnou chtěla polemizovat, jako jak to? Naprosto přesně jsem věděla, kam tohle vede a jít i s dětmi zpátky a vysvětlovat otrávené sestře u pultu, že jsem tam byla správně a že jí to vzkazuje blondýna z dětskýho, který je o 50 metrů dál, se mi už fakt nechtělo, tak jsem na ni vrhla nasranej pohled číslo 4 (hned za trojkou, kterou mám pro pánské ponožky před gaučem) a ta se omluvila a rozloučila. Zase jsem se opřela do kočáru, doběhla k autu, páč už bylo deset minut po ultrazvuku, nacpala kluky dovnitř a spěchala někam směrem k centru, že to snad najdu. Našla. V ulici, kde se dá zaparkovat dvakrát ročně a to tři minuty po čištění silnic. Tak jsem to prostě hodila do pankejtu, chápeš, fakt už jsem neměla ani nervy ani sílu na to, tahat se s nima z druhé strany náměstí. Autosedačku v ruce, kočár před sebou, tašku kolem krku (no, já musela vypadat) jsem stála v těch dveřích toho starýho baráku a koukala nahoru na ty schody. A bylo mi čím dál víc blbě. Kočár a Šimonka jsem nechala dole, nahoru vynesla Matyho, stál tam takovej kluk pubertální, povídám ´prosím vás, já tady toho kuka opřu o zeď, on to ustojí, jen dohlídněte, aby sebou nehodil dozadu, děkuju´a nechala ho tam, chudáka vydivočenýho, stát. Maty ten byl v klidu, měl vysmáto, našel si tam nějakej trčící drát a lovil ho. Bylo mi to jedno. Teklo ze mně jak ze sněhuláka v březnu, jako konečná. Vynesla jsem nahoru Šimona a dopadla na zem v čekárně. Kluci v pohodě, rozhlídli se, rekognoskovali terén a když zjistili, že nikde sestra s jehlou, tak že prej jíst a až budu mít chuť a náladu, přebalit. Oba. Teď ta čekárna plná lidí, půlka ze mě měla srandu, druhá půlka mě litovala, no trapas. Já u sebe jen jednu přesnídávku, fakt jsem myslela, že je to výlet na hodinu. Se museli podělit, což se jim ani jednomu nelíbilo. Tak jsem lidi poprosila, jestli bychom se třeba mohli předběhnout a jedna taková milá paní (evidentně ze skupiny ´pojďme na ně udělat charitativní sbírku´) povídá, že s tím samozřejmě počítali.
Když bylo po všem, hodila jsem Matýska do školky, víš co, měla jsem toho fakt plný zuby, a že se jedu domů vyspat. Šimonek vypadal, že do toho jde se mnou, byl taky unavenej. Přijedu k nám na parkoviště a na invalidním fleku motorka. Rorumíš?! Normální mašina přímo pod tou cedulí s vozejčkem! Úplně jsem viděla tu matku Přírodu, jak je smíchy zlomená v pase. Tak jsem zaparkovala hned vedle, vyndala tašku a autosedačku, došla domů a zavolala policajti. Chápeš, prostě už jsem toho měla dost. A fakt nevím, čemu se řehtáš. Máš ještě kafe?...."

7 komentářů:

  1. A tak to mě teda dneska pobavilo:-) Díky. Co policajti?:-)

    OdpovědětVymazat
  2. Obdiv. Já se v podobných situacích nejpozději po třetím příkoří rozbrečím... Motorku bych rozkopala.

    OdpovědětVymazat
  3. MNĚ si tedy rozhodně vylepšila den!!! Děkuji!

    OdpovědětVymazat
  4. Hanko, přijeli. Do deseti minut byli tam a řešili. Klucí šikovný to jsou.

    OdpovědětVymazat
  5. Super popis dne. Vtipné, jen pro mě až příliš reálné :-) Jsme totiž podobný "případ pro charitu". Manžel paraplegik, já funím vedle něj s osmiměsíčními dvojčaty v sedačkách (mají tak týden na to naučit se chodit, pak už mi ruce a záda vypoví službu) a mezi námi šaškuje tříletej prcek, kterej je zvyklej chodit bos i ve městě a na procházkách. Nás si nevšimne snad jen hluchoslepej, nekomentovat nevydrží nikdo... Na volání policajtů v podobných případech jsme už ale rezignovali...Držte se, držme se! :-)

    OdpovědětVymazat
  6. Uf!!! Skoro bych se i smála, kdybych to neviděla před očima až moc reálně! A policajty schvaluju!!!!

    OdpovědětVymazat
  7. Takovej super den!!!!Doufám,že jste si zchrupli.

    OdpovědětVymazat

A dál?

      V poslední době mi sdílení Matýskova dalšího osudu moc nejde. Není to proto, že by to byla slova a odstavce nacpaná slzami k prasknutí...