čtvrtek 11. dubna 2013

Onoho temného, studeného rána.

Bylo šero. Svítalo. Všude bylo ticho, jen o podlahu pleskaly jeho bosé nohy. Z vedlejší místnosti se nesl ohlušující tikot hodin. Táhla ho nemilosrdně za sebou. Pokusil se křičet o pomoc, z hrdla se mu ozvalo jen tiché, šeptané, zoufalé "ne". Buď neslyšela, nebo si toho schválně nevšímala. Pevně svírala jeho zápěstí a energickým krokem pokračovala ke koupelně. Věděl, že je v pasti. Neunikne. Kostky byly vrženy a vlak následného se nemilosrdně řítil kupředu. Kalhoty od pyžama se mu svezly na půl žerdi. Pod patama cítil jejich měkké, flanelové teplo. Nenamáhal se je vytáhnout nahoru. Nemělo to cenu. Otevřela dveře koupelny, postrčila ho dovnitř s rázným syknutým běž! Chytil se volnou rukou veřejí, jakoby to byla jediná pevná věc ve vesmíru. Nepustí se. Nikdy. Bude mu tu ruku muset uřezat. Zasekl své tělo za zárubeň a odmítal se pohnout. Pomalu, ale silou medvěda odtrhla prsty od jeho záchranného kruhu pěkně jeden po druhém. Opět ho postrčila kupředu. Musel popoběhnout, herdu do zad nečekal a ztratil rovnováhu. Dva drobné rychlé kroky ho zachránily od pádu na tvář. A její ruka na zápěstí. Ta pevná, svírající, téměř ocelová čelist. Na ženu měla velmi pevný stisk. Hrudníkem narazil o umyvadlo. Nad hlavou mu poblikávala malá koupelnová žárovka v jejímž matném světle rozeznával vybavení místnosti. Opatrně zvedl zrak nahoru. Pustila jeho ruku a nad hlavou ucítil závan pohybu. Něco připravovala. Teď. Teď je ta poslední šance, kdy se ještě může zachránit. Ještě se dá utéct. Sebral v sobě poslední zbytky odvahy. Musí to zkusit. Do konce života by si vyčítal promarněnou šanci. Nemá co ztratit. Odrazil se od umyvadla a vší silou vrazil do těla za sebou. To se ani nepohnulo. Stála pevně, jako skála. Možná, že to čekala. Možná byla připravená. Neměl tušení, co se jí honí hlavou. Nejspíš tohle nedělala poprvé. Položil ruce na chladný porcelán. Svěsil hlavu. Vše je ztraceno. Cítil, jak se mu kolem krku utahuje smyčka z ručníku. Pokusil se učinit poslední zoufalý pokus a táhnul látku co nejdál od svého těla. Nebylo to k ničemu. Froté sevření se pevně drželo jeho hrdla. Teď to přijde. Už se nedá vzdorovat. Udělal vše, co mohl. Nic nezbylo. Rezignovaně otevřel ústa a pak....

....a pak jsem Matýskovi ty zuby opravdu vyčistila.

16 komentářů:

  1. To je super! (Prosím, nepište o moc delší články, když je čtu, tak nedýchám a tak bych se fakt mohla dostat do problémů :)!!!)

    OdpovědětVymazat
  2. Nesbø v sukni. Moc pěkné. Ještě pár centimetrů a kil a útěk se Matýskovi určitě podaří.

    OdpovědětVymazat
  3. Krásný článek o obyčejných,všedních činnostech neobyčejně napsaný.

    OdpovědětVymazat
  4. Představovala jsem si to celé jako scénu ve stylu ve stylu film noir a nemá to chybu! =o)))

    OdpovědětVymazat
  5. [5]: Hernajs, až z toho koktám i na klávesnici! =o(

    OdpovědětVymazat
  6. Tedy ty jsi číslo!!!!

    OdpovědětVymazat
  7. Původně jsem si myslela, že jde o příspěvek na téma Jaro :D

    OdpovědětVymazat
  8. Paráda, už se zase chechtám :-))

    OdpovědětVymazat
  9. Fakt dobré!!! ÚPlně jsem to viděla!

    OdpovědětVymazat
  10. Teda teta, tam Ti chybí už jenom kocour :o)))))

    OdpovědětVymazat
  11. Uf, musím přiznat, že jsem to poprvé jen přeletěla, abych viděla, jak to skončí, a až na druhé čtení jsem se do toho ponořila! Klobouk dolů před vámi!

    OdpovědětVymazat
  12. Děkuju :) Jsem ráda, že se vám to líbilo. I já se při psaní bavila :)

    OdpovědětVymazat
  13. Miša Tomišková18. dubna 2013 12:44

    Tak totok nemá chybu :-) .

    OdpovědětVymazat

A dál?

      V poslední době mi sdílení Matýskova dalšího osudu moc nejde. Není to proto, že by to byla slova a odstavce nacpaná slzami k prasknutí...