neděle 7. dubna 2013

Domácí lékař tak trochu jinak

Mé děti nejsou nikdy nemocné. Opravdu Nikdy. Matýsek za šest let života prodělal neštovice a několik rýmiček, Šimonek je téměř chodící imunita na nožičkách. Ťuk ťuk ťuk. A tento fakt, že se neumím s dětskou nemocí vypořádat způsobuje, že při nejmenším náznaku choroby se mé nervy odeberou přímou cestou do kýblu a ze mně se stává hysterka. Co hysterka. Tomu, co prožívám já, když má některé dítě zvýšenou teplotu, se říká čirá, nefalšovaná panika.

Tak tomu bylo i minulý víkend. K obědu stvořil J. fantastické španělské kuře, které umí v naší rodině jen on a po kterém se můžeme všichni utlouct. Jen já nechávám na dně talíře hrobeček ze žampionů. A jak se ukázalo, měl by mě Matěj následovat. K obědu zbouchal plnou misku a ohlížel se po porci navíc. Večeři dal taky pěkně pokouřit a po obligátním večerníčku a koupelnovém souboji na téma kartáček a zubní pasta, se nechal odložit do postýlky. V pravidelných intervalech jsme ho chodili kontrolovat, abychom zjistili, že je přikrytý, není mu horko ani zima, nemá v pokojíčku zadýcháno a s postupujícím večerem přecházejícím do noci stále ještě nespí. Ani v osm, ani v devět, ani o půl desáté, což nás už trošičku vystrašilo, poněvadž takhle dlouho ležet v klidu v posteli ještě nedokázal. Vždycky se nejpozději dvacet minut po uložení houpe na lustru. Lehla jsem si tedy k tomu placatému tělíčku a ptala se co se děje. Tak nějak jsem ani neočekávala odpověď, byť se mi jí dostalo. Maty se posadil, zhluboka nadechl a říhl tak, že by se za to nestyděl dospělý chlap po půlce chlazené desítky. Ajaj.

Šla jsem za J., abych mu sdělila, že náš prvorozený sedí na svém loži, je zelený jak sedma, vypadá zbídačele a vůbec, je mu blbě. S takovou situací jsme se ještě nesetkali a tak jsme zasedli ke kulatému stolu abychom zhodnotili situaci a rozhodli o dalším postupu. Shodli jsme se na závěru, že příčinou všeho zla jsou ony zmiňované houby. Teď jak je dostat z Matýska. Postavit ho před toaletní mísu, namířit a říct "blinkej!" nám přišlo malounko nerealizovatlené. J. navrhoval prsty do krku, ale než bychom se my dva dohádali, čí prsty to budou, vyšlo by slunce. Až mě napadla spása nás přežírajících se žlučníkářů - jedlá soda.
"Co mu to udělá?" otázal se můj muž.
"No, buď se mu uklidní žaludek nebo se pobleje. Každopádně se mu uleví."
A jak pejsek s kočičkou řekli, tak udělali.
Namíchala jsem drink, posadila dítě na linoleum doprostřed obýváku tak, aby bylo vše důležité mimo dostřel a dala Máťovi napít. Otec mých dětí vše pozoroval z bezpečné vzdálenosti gauče. Nejdřív se situace tvářila, jako, že nám to projde. Dítě vypilo půl skleničky sody (až je mi hanba při vědomí, že tak důvěřivě učinil po mém pokynu "Matýsku, bříšková meducínka, pij") a minutu se nic nedělo. Načež zkřivil tvář, překvapeně na mě kouknul s nevyřčenou otázkou na rtu "I ty, Brute?!" a najednou byly houby všude.

Pak to začíná být malounko nechutné. Dítě jsme odnesli do vany, okoupali, uložili už spící do postele, podlahu umyli a poté, co i zřítelnice oka mého usoudila, že to ustojí a sama blinkat nebude, nalili jsme si panáka.

Jde o houby. Doslova. No a co, děcku bylo špatně. Ale pro mě to byla velká lekce, která mě naučila, že kolem nemocného dítěte nemusím tančit indiánskou prosbu za déšť, ani hledat číslo na sanitku. Že na to mám a umím se s tím porvat (pokud zrovna nemusím rovnat otevřenou zlomeninu nebo vyndávat zanícený apendix) za pomoci teploměru a živočišného uhlí. Tahle scéna tak nějak zmírnila můj dojem, že jsem ta nejhorší matka na světě.

5 komentářů:

  1. Protože jednoduše nejsi, že :-)

    OdpovědětVymazat
  2. Miša Tomišková8. dubna 2013 12:37

    Šikovní jste,všichni tři :-) .

    OdpovědětVymazat
  3. Většinou si svou představivost pochvaluji stejně jako tvoje články, ale teď za to moc ráda nejsem a ten tuňák, co jsem ho před chvíli jedla má to štěstí (nebo smůlu?), že se mi nechce uklízet, protože jinak by byl rozptýlen po široširém okolí kolejního pokojíčku.:-D

    OdpovědětVymazat
  4. Koukám, že zřítelnice má taky žaludek na vodě :) Můj muž mi z tohoto důvodu nosil v natažených rukách a s hlubokým nádechem  poblinkaná či pokaděná miminka se slovy : Nějak v něm brklo :-)

    OdpovědětVymazat
  5. Nebyla jsem jiná,hned jsem plašila,až jsem všechny splašila.

    OdpovědětVymazat

A dál?

      V poslední době mi sdílení Matýskova dalšího osudu moc nejde. Není to proto, že by to byla slova a odstavce nacpaná slzami k prasknutí...