středa 28. listopadu 2012

Zlozvyk, úchylka, obsese?


Už patnáct let jsem z domu. Slovy - patnáct let. To je celý jeden vzrostlý puberťák. A přesto mi pořád stojí máma za zad.. zády. Obrazně řečeno. Má matka mě teď, na má stará kolena, nechává žít jako to dříví v lese a vměšuje se mi do života jen na mou přímou žádost, potažmo plačky pronášenou prosbu o radu, kterou mi se škodolibým a vítězoslavným tónem hlasu diktuje do telefonu. Je to moc milá a vychovaná babička.

Nejspíš by ráda slyšela (a já jí tu radost nikdy nedopřeju), že se její výchova alespoň částečně neminula účinkem. Což je pro mě dost frustrující a nepříjemná skutečnost, páč mě to přivádí k šílenství.

Z osmnácti hlášek, které jsem tu vtipně a bravurně popsala a pak zase smazala, jsem se rozhodla ponechat jednu nejzásadnější: "Když už něco děláš, dělej to pořádně."
Ta mi totiž děsně pije krev. Znamená to, že nic nejde jen tak "pošudlat" nebo "pofackovat", na optický pořádek rovnou zapomeňte. Kupříkladu když se rozhodnu lehce pozametat drobky pod dětskou židlí v jednom malém, nenápadném, zapadlém koutku kuchyně, končím obvykle dvouhodinovým tancem s vysavačem nebo ještě lépe mopem a kýblem plným Sava. Nebo snaha vyčistit skvrnu od čokolády na dětském, už tak dost zřízeném pyžamku, vlhčeným ubrouskem od Johnsonů, většinou pokračuje mýma rukama až po lokty zabořenýma v umyvadle plném vařící vody a mýdla s jelínkem. Prostě tu mámu nemůžu překřičet.

Tolik k tomu, co jsem si přivezla z domova.
Horší je to, co jsem si s léty pečlivě vypěstovala.
Počítám tahy nožem, když krájím cibuli. Ne maso, ne chléb, prostě jen cibuli.
Prádlo na šňůře má své pevné pořadí a místo. O přiřazených koolíčcích ve smyslu dřevo - plast - kvalita (rozuměj polámanost) ani nemluvě.
A co je strašné nejstrašnější - sleduju roční období ve filmech. Čím dál víc. Už jsem schopná i přeslechnout monolog hlavního hrdiny na konci detektivky "a vrahem je...", jak usilovně přemýšlím, jestli holé stromy za ním jsou už zima nebo ještě zima, když se v předchozí scéně zelenaly jako hory.

Naštěstí v tom nejsem sama. Zde dávám všanc a vplen obsese, zlozvyky a úchylky mých přátel a kamarádů. Samozřejmě s jejich laskavým svolením. Čtěte a bavte se.

Neznášam jedlo poliate šťavou, omáčkou a inými tekutinami, musím mať všetky časti zvlášť na tanieri na samostatných kôpkach. Počítam schody na novom mieste, keď po nich idem.
Nemůžu si třeba udělat kafe tchibo do hrníčku nescafe... Ještě horší varianta - do hrníčku Generali...nepřijatelné - hrníček Dove...Prostě úplně strašně šíleně nesnáším hrnky s nápisy

Rozlišuju striktně hrnky na čaj x na kávu, dále dle materiálu: porcelán x kamenina x sklo. Muž se mě vždycky ptá:"A do kterého hrnku to chceš?" Těžká otázka pro mě. Závisí to na náladě, počasí, fázi Měsíce (... další doplňte dle libosti). Strašná osoba.

Rozlišení dle konkrétního druhu nápoje! Kafe z mašinky zásadně do skla, instant do porcelánu, bylinkový čaj do velkého bucláku 0,5 z fleru, černý čaj do jednoduchého hrnku 0,3 (...)

Můj muž např.
nesnáší, když sypu sůl/cukr/koření/mouku apod. přímo z nádoby
je schopný vylít pití, co mu podám tak, že hrnek držím shora a ne za ucho (a tak já obvykle hrnky nosím )
je schopný nejíst jídlo, nad kterým byly při vaření vlasy určitou větší než jemu snesitelnou míru (např. když krájím zeleninu na polívku do kastrolu a nevrátím pramen vlasů hned za ucho... nicméně myslím, že půlmetrový vlas v hrnci bych asi zaregistrovala celkem brzo:D)
nezvládne jíst z umyté lžičky, na které je takový ten zaschlý vápník
může se vyvrátit, když děcku spadne něco z jídla na podlahu a já mu to normálněpodám zpátky, ať to dojí
Nesmí se sypat, je nutno brát lžičku (Vrcholí to tím, že mi tam tu lžičku dá, já o ní nevím a spadne mi při sypání do jídla i s několikanásobkem té dané věci... nedávno např. holandské kakao )
jo, nesnáším, když mi minutu poté, co umyju hajzlík a koupelnu zaleze dítě kadit a muž se rozhodne se oholit

Nesnáším některé fonty písma (např. comic sans (kterým je mimochodem psán tento blog, pozn. autorky),ale mnohé další). Nejhorší četbou v tomto směru jsou různé ty lokální inzertní noviny, billboardy a reklamní letáky. S velkým zadostiučiněním jsem si s reklamními tiskovinami svého času utírala před vstupem do bytu zadělaná kola od kočárku. Konečně jsem našla využití pro ty hromady, které neustále někdo nosí do baráku a kupí na schodech

Nejen že nesnesu ve dřezu jakýkoliv zbytek potravin či ten sáček od čaje ( brrrrr jen na to pomyslím, uááá ), já tam nesnesu ani to špinavý nádobí, muž se kupodivu adaptoval a vršíme ho na odkládací plochu vedle dřezu. Co se týče hrnků tak bych u většiny z vás umřela - nemám ráda každý hrnek jiný. Máme doma cca 25stejných hrnků z Ikea a každou chvíli mi chce někdo udělat radost a daruje nám nějakej zajímavej/trendy/rustikální a pod. hrnek. V tu chvíli mám chuť dotyčného ubezdušit, hrnky putují buď někomu kdo je ocení nebo na půdu Totéž s talíři - naštěstí se dají naše stále dokupovat, momentálně máme 12ks od každé velikosti jelikožservírovat hostům jídlo na různé talíře je moje noční můra .

neznasam, ked muz dava riad do drezu blbym sposobom. Napr da hrniec, na to polozi tanier, cez to lipne hrnek a drez je plny a uz len ten pohlad ma obera o energiu.
keby mi niekto vrsil riad vedla drezu alebo do drezu nie podla velkosti (najprv taniere velke, potom male, okolo hrnky, hrniec vedla, pribor NIE na taniere, ale vedla atd), tak....mu nalejem kafe do cajoveho hrnku

Podle velikosti mi to skládá, naskládá to až po kohoutek, nejlíp těsně, obvykle završí sloupec talířů kastrolem s příborama plným vody, takže ho musím zpod kohoutku vypáčit, vodu odlít a celou tuhle soustavu vrátit za strašlivého nadávání na stůl

Pokud jdu po schodech, tak je pocitam a pokud vidim jedouci vlak, pocitam vagony - nehjorsi to bylo, kdyz jsem denne jezdila do prace vlakem a travila notne chvile na nadrazich. taky jezdici schpdy me celkem nici...

Taky mám potřebu všude všechno počítat, hlavně schody
a okna na domech, takové paneláky na Střížkově spočítat z jedoucího busu...
Nikde si nerozsvěcím, ani na návštěvě obvykle ne, proto mě hrozně rozčiluje čidlo u našich v koupelně a na wc (kvůli dětem v noci, jsou takhle samoobslužní...), ale mě to moooc vzbudí... Ale z toho šílí muž, když jedem z nákupu, já si nerozsvítím v předsíni a jdu rovnou do kuchyně a on pak s plnýma rukama nemůže rozsvítit a musí po tmě...
jo a moje fakt uhozená úchylka ke které jsem přišla společně s porodem prvního dítěte: mám permanentní a neodolatelnou chuť jíst prací prášek. Fakt už jsem chvíli uvažovala o psychiatrovi, nakonec jsem vyřešila přechodem na prací gel ( a ano, opravdu jsem ho ochutnala, je hnusnej, ale ani to mi nepomohlo )

7 komentářů:

  1. :-)) Tak teď jsem se fakt nachechtala. Ale...

    OdpovědětVymazat
  2. Tak i já jsem se velmi pobavila :-) a jsem mooc ráda,že v tom nejsem sama,taky toho mám spoustu....muž ze mě šílí,nechápe to :-)

    OdpovědětVymazat
  3. Nedávno jsem o podobných úchylkách četla na jednom blogu. Jsem ráda, že nejsem jediná, kterou některé věci vytáčí do nepříčetnosti :P

    OdpovědětVymazat
  4. Já mám i barevné kolíčky na prádlo.A protože jsem ještě nikde nenarazila na černé,tak používám červené jen pro tyto dvě barvy.Nejhorší pro mě bylo, když jsem si zlomila nohu,ležela se sádrou na gauči a musela koukat na to, jak moji blízcí věší prádlo.Nejenom, že nepouživali kolíčky se správnou barvou, ale ani nedodrželiv řadě stejný druh prádla.A s těmi ročními obdobími ve filmech to mám taky,což "miluje " můj muž,protže to komentuji nahlas.

    OdpovědětVymazat
  5. To je fakt dobré :-) Já zase nemám ráda mastné ruce, totiž ruce namazané nějakým krémem. A dost mě vytáčejí zbytečné zvuky, doma tomu říkáme pobočné zvuky, zkrátka mlaskání, popotahování, šoupání nohama, podupávání a tak. Ale třeba vrzání dveří nebo sousedova cirkulárka mi nijak zvlášť nevadí.

    OdpovědětVymazat
  6. A to jsem si myslela, kolik mám úchylek :-D

    OdpovědětVymazat
  7. Člověka tak zahřeje, že v tom není sám! Ode mě namátkou: neusnu, pokud jsou byť jen pootevřené dveře do ložnice (funguje všude), neusnu, pokud je ve dřezu neumyté nádobí (funguje jen doma, na návštěvách bez problémů).

    OdpovědětVymazat

Miluju změny, hlavně ty k lepšímu.

     Svého času se život se dvěma postiženými dětmi v panelákovém bytě stal neúnosným. Všude schody, výtah zvoucí velikosti psí boudy, úzké ...