středa 1. února 2012

Krása je pojem čistě relativní

Nedávno jsem se v jedné velmi zajímavé knize, jejíž název si už nepamatuju, ale dle pokleslého žánru sázím na Rosamunde Pilcher nebo Danielle Steel, dočetla zajímavou větu: "Kdyby stál o pár kroků dál, byla si jistá, že by zhodnotil také linii jejích boků (široké) a její kotníky (na ty byla hrdá)." Na kotníky? Opravdu na kotníky? Mívala jsem krásné vlasy. Než mi vypadaly a nově vzrostlé jsem líná odbarvit a tak se chlubím ve třiceti šedinami. Pro dolňáky mám "pěknej zadek" a horňáci obdivují můj dekolt. Na ten jsem u sebe hrdá já. A to je asi tak všechno. Ale nad krásou mých kloubů mě nikdy nenapadlo ani uvažovat. Možná je to dáno dobou. Onen příběh se odehrával v první polovině minulého století, těsně poté, kdy se sukně zkrátily pod kolena. A možná jsou dnešní muži jen rozežraní. Nahotinky kam se jeden podívá a jim, chudáčkům, tím pádem selhává fantazie. Jednoho krásného dne to tady převezmou muslimové, my si nakoupíme burky a hidžáby a budou mít po žížalkách.

Krásná je moje dcera. Ještě nedávno vypadala jako gumový medvídek, dnes je z ní krásné miminko, po pěti prstech na každé ruce, tlukoucí srdce a nos jako bambulku po mamince. Ještě není úplně dopečená, půl roku to ještě bude trvat, ale stejně mě nikdy nepřestane fascinovat matka Příroda, s jakou rychlostí dokáže stvořit lidské tělo. Mluvím-li o dceři, jedná se spíše o zbožné přání, jež je otcem myšlenky. Výsledky testů se dozvíme příští týden, ale už teď je tady pár ukazatelů, směřujících k něžnějšímu pohlaví. Za asi nejmarkantnější považuju pověru, že "holčička bere mamince krásu". Když jsem čekala Matyho, svítila jsem jako sluníčko a asi od druhého dne od početí mi známí a přátelé říkali na potkání, jak strašně mi to sluší. Tentokrát jsem těhotná šestnáctým týdnem a jediné, čeho jsem se dočkala bylo doporučení "fantastického pleťového krému, a kdyby ten nepomohl, stejná firma vyrábí i fantastický make-up" mou kolegyní. A korunu tomu dal J. Váleli jsme se na gauči, takové roztomilé líné nedělní odpoledne, zřítelnice oka mého mě něžně hladila po tváři a vískala ve vlasech, když tu z něj vypadlo: "Jo. To bude kráásná holčička." Ach jo.

Máme kamaráda. Ten má skvělý smysl pro výběr dárků ke každé příležitosti. Poprvé jsem měla možnost s ním nakupovat na vánoce 2006, kdy s nadšením sobě vlastním vběhl v obchoďáku do hračkářství se slovy "musím něco koupit bráchům". Dobře dvacet minut jsme spolu probírali hasičská auta, pistole a bagry, než z doprovodného rozhovoru vyplynulo, že S. ve svých pětadvaceti je z bratrů nejmladší. Ani mě potom moc nepřekvapilo, když jsem u příležitosti nového vlasového porostu dostala růžový mluvící fén. Proč ale o S. mluvím teď. Nedávno jsme v reastauraci za právě začínajících krutých mrazů popíjeli studené pivo, jakobychom chtěli vyjít počasí vstříc a z jednoho spolustolovníka se vyklubal oslavenec. Načež začal S. s potutelným úsměvem vytahovat z igelitové tašky své dary. A splnil naše očekávání. V nenápadné plastikové průhledné krabičce se skrývalo umně vyvedené, velmi nápadité a dost vtipné NIC s doprovodným textem. Když jsme se dosyta nasmáli, začalo kolem stolu kolovat taktéž umělecké, vtipné, ovšem dle našeho shodného názoru poněkud málo autentické ženské ňadro. Kam na ty kraviny S. chodí, to nevím, ale korunu těmto krásným dárkům dala dvouletá Viktorka, která se po růžové kouli s bradavkou natáhla, našpulila pusinku a na celou hospodu vcelku trefně pronesla: "mlíško!"

Co je pro někoho krásným objektem touhy, může být pro druhého krásným obalem na dlabanec. Jak moc je krásná žena, která pomalu ale jistě ztrácí své křivky, o kterých se ani předtím nedalo mluvit jako o ideálních? J. tvrdí, že moc. A tady je důkaz:
pátek večer, náš byt
J. "Chceš to slazené mlíko, když už jsem v lednici?"
PP "Ne, děkuju, jedno už jsem dneska měla. S takovou budu mít 80kg do března."
J. "Aspoň tě bude víc k milování."
PP "Seš zlatej, ale tady jde o to, abych se do toho července vůbec unesla."
J. "Tak jo. Tak teda nežer!"

11 komentářů:

  1. Moc jsem se zasmála..... Můj manžel taky pokaždé obdivoval můj těhotný stav, nemohl se okem nabažit ....zatímco já se stěží otočila v posteli z boku na bok ...auuu.  

    OdpovědětVymazat
  2. A máš pro to mrňavý nějaký svoje "interní" jméno? Takový,který ti samo naskočilo? To je podle mě totiž dobrej indikátor pohlaví :-). Naše Peťulka byla totiž od samého početí Eulálie a Vojtovi jsem tak nějak sama od sebe začala říkat Ferdinand. I když jsem si v duchu tak trochu přála druhou holčičku (kterou chtěl můj muž pojmenovat Petra, prý aby se to nepletlo:-)).

    OdpovědětVymazat
  3. hezké čtení, jako obvykle :)

    OdpovědětVymazat
  4. Mamino,opět jsi nesklamala a i přes svůj těhu stav napsala další skvělí článek :-) .Díky.

    OdpovědětVymazat
  5. Přeji pohodový zbytek těhotenství a vytouženou holčičku.

    OdpovědětVymazat
  6. Marcela Zázvorková2. února 2012 23:24

    držím palce ")

    OdpovědětVymazat
  7. Magda a Piškot Kuba3. února 2012 11:30

    Při zmínce o kráse těhotenských dekoltů se mi vždy vybaví věta pana primáře Choda ze Strakonic, když se snažil přesvědčit to naše dílo, aby sestoupilo dolů...nevěděli jsme co se nám narodí, takže když se pak druhý den syn narodil, podíval se na mě, na syna a povídá:"Já se ani nedivím, že nechtěl dolů":-))

    OdpovědětVymazat
  8. I já si přála napodruhé holčičku, nechávali jsme se totiž 9 měsíců překvapit. Ve chvíli, kdy nám oznámili, že je to kluk, by mi udělal radost i autobus, hlavně když už by byl venku! Manžel dostal sprdunk až o chvíli později :-). Neumí, ten můj prostě holky neumi :-).

    OdpovědětVymazat
  9. Po popravdě musím říct, že jsem se u tvého článku velmi nasmála. Už ta první část mě rozesmála, s těmi kotníky :D

    OdpovědětVymazat
  10. Koc, jste úžasní. Ty i tvůj J. :)

    OdpovědětVymazat

A dál?

      V poslední době mi sdílení Matýskova dalšího osudu moc nejde. Není to proto, že by to byla slova a odstavce nacpaná slzami k prasknutí...