pondělí 23. ledna 2012

Kouzla a čáry v jednom malém bytě

Už mě nebaví pořád dokola tu omílat slovo zázrak a skloňovat a pádovat je až do zblbnutí. Našla jsem si něco jiného, co téměř plně vystihuje to, co mí kluci momentálně vyvádějí. Úplní Copperfieldové, jeden lepší než druhý.

Jednoho odpoledne, takhle při sobotě, vydala se naše malá rodinka na procházku obchodním centrem a objevila nově otevřený obchod nábytkem. Značka Matýskův pokoj. Jelikož jsme mistři v nedokončených stavbách, náš syn je již téměř rok hrdým plastníkem válendy, které chybí jedna zábrana. Nevím, jestli nebyly peníze, čas nebo chuť s tím něco dělat, ale když už nám konečně položila Prozřetelnost prodejnu doslova pod nohy, neodolali jsme a chybějící součást dokoupili. Věděla jsem naprosto přesně, kam původní manželovo nadšení povede. Jednoho dne firma zavolá, že díly jsou k vyzvednutí, J. se bude týden až dva přemlouvat do Prahy dojet a když už se konečně odhodlá, pohodí zboží do některého kouta se slovy: "Zítra ji přimontuju", kdy slovo zítra znamená za měsíc až několik let. Ó jak jsem se mýlila. Zábranu přivezl domů přibližně patnáct minut poté, co mu z obchodu telefonovali, že je k mání. Zavřel se v dětském pokoji a půl hodiny tam něco kutil. Načež hrdě vystrčil hlavu ze dveří, volaje mne a Matyho, abychom se na tu krásu přišli podívat. Moc se nám to líbilo. Hlavně mně představa, že díky nové konstrukci bude moci naše dítě samo na válendu vylézat a z ní následně slézat. Už teď vypadám na šestý měsíc těhotenství a pokud to takhle půjde dál, jednou na syna přes pupek nedosáhnu a co si neobstará sám, to nedostane. Muže jsem mohutně pochválila pro šikovnost a syna uložila ke spánku.

Ráno jsem dvakrát posunula budík, ale stejně jsem se ve finále rozhodla, že za to áčko mi to nestojí a vstanu. Rutina - na záchod, do koupelny, do dětského pokoje otevřít dveře a zařvat "Budíčeeeek!" (no dobře, nejsem matka Herodes a něžně šišlám mezi dveřmi, že "vštávej Maťulko, srdíško moje, mušíš do školičky", ale přece tady nebudu syna svou infantilitou schazovat) a rychle do kuchyně umíchat něco se spoustou kofeinu. Když začala konvice náležitě bublat, z dětského pokoje jsem zaslechla znepokojené žvatlání, jež nabíralo na intenzitě. "Hned, jen co uvařím kafe" pomyslela jsem si něco o sobeckých potomcích, kteří vetchým rodičům nedopřejí a nenechala se vytočit. Když jsem se konečně k Matýskovi dostala, nabyla jsem dojmu, že buď potřebuju velmi silné dioptrické brýle nebo antipsychotika. Náš nepohyblivý syn seděl na zemi u postele, stále pevně zazipován ve svém spacím pytli (zmiňuju schválně, pohyb v něm je pro Matyho téměř nemožný). Cucal si paleček a kulil na mě svá modrá kukadla. "Jak ses dostal dolů?! Hlavně kdy? Spadls? Slezl jsi? V noci? Proč jsi nás nezavolal?" Bombardovala jsem cvrčka otázkami a bůhvíproč očekávala odpovědi. Dostalo se mi pouze potutelného úsměvu to-bys-chtěla-vědět,-co?-Nakašlat. Osud.

Tím ovšem představení neskončilo. J. se rozhodl, že bude statečný manžel a otec rodiny a doprovodí svou těhotnou manželku na vyšetření podobné amniocentéze. Pro neznalé - lékař vezme jehlu o průměru asi tři centimetry a délce nejméně půl metru a píchne ji těhotné do břicha. Čímž nechci případné adeptky na výkon děsit, ale jelikož jsem měla po celou dobu zákroku pevně zavřené oči, má představivost jela naplno. V mých vzpomínkách na před šesti lety (čas opravdu vyléčí VŠE) byl zákrok nebolestivý, jen trochu nepříjemný. A největší průšvih byl, že jsem mimo jiné zapomněla i na svou sklerózu. Nebudu to protahovat: milé maminky, kdyby vám někdo někdy tvrdil, že to nebolí, "ucítíte jen mírný tlak", požádejte o celkovou anestezii. Této legraci předcházel herecký výkon našeho nenarozeného dítěte na ultrazvuku. J. poprvé viděl miminko "naživo", ne jen z fotky šedé skvrny, kterou mu mávám před obličejem. A byl z toho moc pěkně naměkko. Vydržel i to, co následovalo a za to má můj nekonečný obdiv. Nejspíš mi poté chtěl udělat radost, jelikož následujícího dne, kdy jsem se já vyhlásila za maroda a odmítala se hnout od televize, běhal po bytě s vrtačkou-příklepovkou, dráty a náhodně vyhazoval jističe. Prý, že namontuje lustry. Nechtělo se mi věřit vlastním uším. Teď? Pouhých pět let poté, co jsme se nastěhovali a zrekonstruovali? Není to uspěchané rozhodnutí?

Nemýlila jsem se. Během hodiny se u nás všude svítilo už ne žárovkami osiřele visícími na drátech ze stropů pokojů, ale hezky vychovaně z lustrů. Mé srdce zaplesalo. A nebyl všem dnům konec. Dostala jsem svou dlouho plánovanou, vyprošenou a očekávanou skříň do ložnice, i když si láska mého života při montáži téměř polámala prsty. O to víc si nového kusu nábytku vážím. A svého muže taktéž. A svého syna, který si možná ani neuvědomuje, jak obrovskou radost nám udělá i taková prkotina, jako slézt z postele. A tak se u nás už několik dní čaruje. Jsem asi jediná, kdo se toho neúčastní, pokud nepočítám výrobu funkčního dítěte v mých útrobách. Ale to jde tak nějak samo, bez mého přičinění a tak se nemám proč plácat po rameni. Stačí, jak se činí kluci. Jde jim to moc pěkně. Už se těším, až je představím dceři.

14 komentářů:

  1. Píšete fantasticky! Pokaždé mám chuť přečíst příspěvek znovu, protože to vždy tak zhltnu, že si až myslím, že je to škoda... Nikdy jindy nezaktivuju najednou takovou škálu pocitů, jako když čtu Váš jediný článek. Ať se Vám všem daří!

    OdpovědětVymazat
  2. Magda a Piškot Kuba24. ledna 2012 9:26

    Takže se očekává vrána?

    OdpovědětVymazat
  3. krásně napsané. Já vás tak ráda čtu.

    OdpovědětVymazat
  4. Budte ráda za takový šikuly a moc gratuluju k holčičce :-)

    OdpovědětVymazat
  5. Moc krásně píšete. Máte můj obdiv. Přeju pohodové těhotenství a krásnou holčičku :-)

    OdpovědětVymazat
  6. matýsek má můj přehluboký obdiv. jednou jsem se (fakt netuším, jak...) zamotala do povlaku na deku, jako zasoukala jsem se nevědomky dovnitř a v noci pak šla čůrat. kácela jsem se všemi směry a modřiny sčítala několik dnů. šikula je to !

    OdpovědětVymazat
  7. Už jsem netrpělivě očekávala nový příspěvek!! Jste úúúžasná, jednou, až si budu kupovat Vaše knihy, budu mít pocit, že se známe osobně:-):-) Mějte se krásně!! A gratuluji!!!;-)

    OdpovědětVymazat
  8. Odmítám se řídit zákony slušného chování, zvědavost drtí morálku - nebyl by článek, jak se manžel dozvěděl o miminku?

    OdpovědětVymazat
  9. paní Weaslyová25. ledna 2012 1:13

    Och moje milá, tak už jsi toto velké tajemství odhalila? A to si představ, že u nás se plánuje nová KUCHYŇ a to je nejstarším teprve dvacet a šestému nicotných deset! Někdy si říkám - škoda, že člověk není těhotný pořád .... A potom si zase říkám - ani omylem. To raději na pustém ostrově, na ohýnku z rozštípané loďky, to raději rezignuji na moderní gastronomii. Ale do této fáze máš ještě moc, moc daleko ... Zatím si pěkně posviť novým lustrem, a my všichni se tady budeme tetelit, kdy zase budou zprávy z domova...

    OdpovědětVymazat
  10. Opet uzasne ......Moc moc Vam preji, at se mate vsichni 4 bajecne a jste zdravi. Lucie

    OdpovědětVymazat
  11. Moc děkuju za vaše krásné komentáře. Tak vtipné, dojemné, tak .... motivační :)

    OdpovědětVymazat

A dál?

      V poslední době mi sdílení Matýskova dalšího osudu moc nejde. Není to proto, že by to byla slova a odstavce nacpaná slzami k prasknutí...