Poklona svobodným matkám

Tak konečně došlo i na mě a vyzkoušela jsem si, jaké to je, žít bez chlapa. Bez chlapa s dítětem. O postižení se zmiňovat nebudu, to považuju za bonus od pánaboha. Evidentně mě nemá rád.

Seběhlo se to takhle: jednoho krásného dne (ano, letošní zimu považuji za nádhernou. Žádný sníh, když mám kouzelné prkýnko zakázané, je luxus) mi J. oznámil, že se míní na týden odstěhovat za sedmero hor, devatero řek, až téměř na konec naší nejošklivější dálnice. Že mu tak přikázali v práci a pokud prý já proti tomu nic nenamítám, rád by z domu vypadl. Samozřejmě, že jsem nechtěla své životní lásce bránit v jeho cestě za štěstím a nadšeně jsem souhlasila. Netušila jsem, jaký bič, ba přímo devítiocasou kočku si na sebe pletu.

První komplikace nastaly hned v pondělí ráno, kdy můj muž došel k závěru, že špatně uvážil nepoměr mezi svými končetinami a počtem zavazadel a děl, že potřebuje odvoz. Do Prahy. Do čtvrti, ve které jsem vozem NIKDY nebyla a záležet to na mně, ani bych do ní nikdy nevjela. Měla jsem porušit své zlaté pravidlo - zaparkovat Fištu na okraji Prahy a dál se pohybovat bezpečně metrem. "Ale jistě, miláčku, samozřejmě, že odvezu Tebe i Tvých osm batůžků (proč se chlapi neumí sbalit do jednoho jediného velkého kufru?) až na kraj světa" odvětila jsem a doufala, že J. uslyší sarkasmus a otrávenost v mém hlase. Neslyšel a musela jsem si v pět (!!!) hodin ráno sednout za volant a řítit se s ním temnými pražskými ulicemi, silnicemi a obchvaty. Zvládla jsem to s jednou nerudnou oktávií za zády, jejíž řidič si určitě okousal všechny nehty, které měl, ale předjíždět prostě nemohl.

Abych to neměla zas tak jednoduché, i u mě v práci došlo na ten týden ke změně režimu a musela jsem se účastnit procesu každý den. Což se mi nestalo od maturity. Opravdu jsem se musela KAŽDÉ ráno velmi brzy vykopat z postele, vyhnat z ní Matyho, umýt nám zuby, dostat jeho do školky a sebe do zaměstnání. Dante měl pravdu - peklo existuje. Byla jsem pevně rozhodnutá, že se nedám a celou situaci zvládnu. Povolala jsem na pomoc posily - naši zlatou paní Š., která dostala na starost Matyho návraty ze stacionáře a zhostila se své úlohy s elegancí sobě vlastní. Dítě jsem měla z krku, aspoň do pěti.

První dva dny jsem se nehodlala pouštět do žádných větších akcí a vymazala jsem z povrchu zemského pojem teplá večeře. Kupodivu to fungovalo, Matýskovi mé pomazánky chutnaly a ochotně se cpal po večerech chlebem. Takže takhle to tedy je! Já se jim tu vyvářím s omáčkami, peču obden flákotu a jim (slabšímu pohlaví obecně) bohatě stačí chleba, je-li na něm aspoň plátek uzeniny. J. bude po svém návratu velmi překvapen.

Třetího dne jsem se odhodlala návštívit Úřad práce, poněvadž jsem se naprosto mimovolně na internetu dočetla, že Matěj přišel o část svého kapesného. Vzhledem k tomu, že s J. oba vyděláváme, není to pro nás přímo existenční problém, ale malá bílá obálka s varováním ve schránce by bodla. Na informacích jsem se dozvěděla, že chci-li se přiučit něčemu o rodičovském příspěvku v roce 2012, mám následovat cedule HMOTNÁ NOUZE do sklepa. Slovy mého muže: mé oči se rozšířily do evropských rozměrů. Můj postižený syn se dostal do hmotné nouze? A kdypak se to stalo? Neochotně jsem sestoupila do příslušného podlaží a postavila se do fronty nás "potřebných". Vládl tu velmi organizovaný chaos. Na jedněch dveřích se skvěl nápis, že záskok je v místnosti č. 150. Kde se ovšem nenacházel ani on, ani úředník, do oné místnosti patřící. Ve velmi nepravidelných intervalech se otevíraly dveře kanceláře, do které jsem se (nejspíš) potřebovala dostat a z nich vycházející klienti hlásili jména úřednic. Až po drahné době mi došlo, že v místnosti se jich nachází celé hnízdo a já si smím vybrat dle své spádové oblasti. Nakonec se v chodbě objevila ta, která to k nám měla od stolu nejblíž a udělala pořádek. Polovinu čekajících poslala domů, že mají špatně vyplněný formulář, druhé polovině vrazila čistý blanket do ruky a poslala je tamtéž, poněvadž by to tady stejně vyplnili špatně a ode mě si vzala dokumentaci, odborným okem ji shlédla a poslala mě za těmi ostatními, se slovy: "v pořádku, můžete jít, máte to vyřízené." Potřebovala by metál, nebo aspoň Cenu Michala Velíška.

Mé předsevzetí, uvařit aspoň dnes něco teplého se odebralo zpět do Říše snů, nakoupila jsem sardinky a kečup a uplácala fantastickou rybí pomazánku.

Ve čtvrtek jsem se poprala s obřím nákupem v drogerii, páč školka si objednala pravidelnou čtvrtletní zásobu. Dost by mě zajímalo, k čemu je našemu plenkovému dítěti toaletní papír, ale budiž. Nechala jsem v obchodě půlku právě čerstvé výplaty a konečně uvařila aspoň lečo.

Celý týden jsme vstávali s prvním kohoutím zakokrháním a já usínala s úvodní znělkou zpráv. Nevím, jak Matěj. Ale vzhledem k tomu, že jsem jej každé ráno našla v jeho pokoji, asi se tam přeci jen nějak dostal. O úklidu se hovořit nedalo, podařilo se mi dvakrát nakrmit myčku. A i pro mě samotnou bylo překvapením, že jsem v pátek ráno našla před bytem dva na mašličku zavázané pytle s odpadky a došlo mi, že jsem vlastně ani neměla možnost, jak je do té popelnice dostat. Z domu jsem odcházela jen s Matym, v jedné ruce kabelku, ve druhé tašku s věcmi pro něj a ve třetí kočárek, tudíž nezbývalo dost končetin.

J. se vrátil ze služební cesty, prohlásil, že vypadám utahaně, a tak se on, odpočat a svěží, postará o dítě. V pátek ráno jsem otevřela jedno oko o půl desáté a druhé v deset. To se mi nestalo několik let. Konečně jsem se vyspala. A když už můj mozek začal normálně fungovat, hluboce jsem se zamyslela nad svými nedostatky a zastyděla se. Mám plnou hubu kec... pusu stížností, jak to máme s Matym těžké a náročné a že je na nás svět zlý a vůbec jsem si neuvědomila, jak důležité je to množné číslo. Pořád jsme na to dva. Všem svobodným matkám skládám hlubokou poklonu a svatosvatě slibuji, že od teď budu přecházet naprosto všechny nedostatky a nešvary mé lepší polovičky s úsměvem a bez řečí. Minimálně do doby, než mě fakt něčím naštve.