pondělí 3. října 2011

Pořád rovně, pořád do kopce

Tímto článkem bych chtěla volně navázat na minulý inzerát, čímž velmi děkuji za nabídky.

Jen pro upřesnění:
Redcat21: ano, kompletní catering zahrnuje teplé večeře. Nezdařil se ani pokus "opít kluky rohlíkem", kdy jsem týden v kuse ohřívala párky v naději, že se jim to přejí a budou mě na kolenou prosit o chleba s máslem.
Klárinkal: ne, paní na úklid povolena není. Takhle se to nehraje.
Bárte: přístup k rodinnému účtu má "krk, jenž hýbe hlavou" neomezený, a přestože je místo neplacené, nikdo nebude kontrolovat, jakou finanční částku jste určil na své kapesné. V tomto se nemýlíte.

To jen tak na okraj.

A teď vážně: mám toho dost. Plný zuby. Nedávno jsem se tady rozohňovala na téma "jak strašně se mi líbí být dospělá". Názor jsem sice nezměnila, pořád svou svobodu rozhodování a hrdé snášení následků svých omylů zbožňuju, ale začíná se mi lehounce přejídat druhá strana mince. Povinnosti. Nechci být za otravnou stěžovatelku, ale tady, ve svém osobním virtuálním světě si můžu dělat co chci, kdy chci a jak chci a to taky budu, křičet, řvát, nadávat a plakat, dokud se ze svých trampot a světobolů nevypíšu. Tak.

Jako ten brouk hrdobec, valím si svou hromádku úkolů před sebou a místo, abych jí ubírala, pomalounku na ni nabaluju další a další, až vyroste, já už ji do toho kopce neunesu a ona mě převálcuje a srovná do úhledné placičky. V rámci chronické sklerózy jsem byla nucena zavést připomínkový systém. Spočívá v tom, že jakoukoliv povinnost, ať telefonát, nákup, či zaplacení složenky, si někam zapíšu. Do diáře (kteréhokoliv z té hromady, již vlastním), mobilního telefonu, na samolepící lísteček přilepený na viditelném místě, fixou na lednici, perem na hřbet ruky, prostě cokoliv, hlavně nezapomenout. Načež vše ochotně pouštím z hlavy. A pak jen chodím, vyhazuju barevné papírky coby nepotřebný bordel a několikrát denně vypínám vyzvánění s upomínkou. Čímž se samozřejmě systém hroutí.

Zajímavé je, že jednotlivé události "musí se udělat, jinak přijde dinosaurus a sežere tě" se nikdy nezjevují ojediněle. Vždy minimálně ve dvou, nejlépe po skupinách. Na stole se objeví složenka (kde se vzala tu se vzala) a člověk si vzpomene, že jednu, jí docela podobnou, jen od jiné firmy, odklidil minulý týden do poličky s věcmi k neodkladnému vyřízení. A z pojistky na jedno auto se najednou stávají dvě. Samozřejmě, dvě auta, dvě pojistky. Ovšem, jakto, že ty potvory chodí spolu? To nemůže jedna přijít pěkně vychovaně po další výplatě? Dělají to snad schválně? A když už se chystám ty mrchy nenažraný zaplatit převodem z účtu, zvoní dole pošťačka, že nese dobírku. Náhoda? Těžko.

Drogerie. Hygienické potřeby, čistící prostředky, lak na vlasy. Vždy dojdou najednou, bez jakékoliv výjimky. No dobrá, po dobu mé chemoterapie jsme s nákupem šampónů a laků nespěchali, spotřeba byla velmi mírná, ale pořád tady byly sprchové gely, zubní pasty, aviváž a vlhčené ubrousky od Nivey. Nesnáším ráno, kdy vejdu do koupelny, zatřesu postupně všemi obaly od mýdla, abych zjistila, že jsou prázdné a vlasový šampón mi doslova vyprdí hromádku pěny do dlaně. Už v tom okamžiku vím, že na tubu se zubní pastou budu potřebovat ruční lis, abych kartáček aspoň postrašila a na pleťový krém se nemusím ani podívat, rovnou vyhazuju prázdnou dózičku. A úplně nejlepší je scéna, kdy opouštím prodejnu, do kufru auta skládám tři igelitové tašky a hned za první křižovatkou zjišťuju, že jsem zapomněla na plenky pro Matyho. Nevadí. Mám úplně novou řasenku a krém proti vráskám, po kterém bude moje pleť jemná jako dětská prdýlka.

Dále máme na seznamu neodkladné vyřízení důležitých telefonátů. Na poličce vedle monitoru se permanentně skví upomínkový lísteček, na němž je červeným písmem psáno (a náležitě ovykřičníkováno), že se musí někdo někam objednat, potvrdit schůzka, domluvit schůzka, zrušit rande, zjistit informace na takové a takové pobočce toho a toho úřadu. Tento papírek nikdy nemizí. Je pouze přeškrtáván, proškrtáván a obmalováván malými sluníčky a srdíčky během dlouhých hovorů, kdy jsem někam přepojována, či mačkám postupně všechna čísla na klávesnici telefonu, aby mě po osmém pokusu konečně spojili s operátorem a ten mi laskavě sdělil, že volám špatné oddělení. Když na lísku dojde místo, přepíší se zbylé úkoly do kalendáře a založí se lísteček nový. Načež po měsíci zjistím, že už dva týdny nikdo neotočil list a já prošvihla aspoň čtyři termíny.

Návštěvy lékařů a zdravotnických zařízení jsou v naší domácnosti kapitola sama pro sebe. Je zajímavé, že tito odborníci dnes, ve 21. století, době internetu a instantních čínských polévek, nejsou schopni pracovat individuálně. Vždy ve skupinách, ovšem inkognito. Fungují trošičku jako mafiánská rodina, kdy jeden potřebuje druhého, ale kvůli případnému svědectví na policejní stanici se navzájem neznají. Internista potřebuje posudek od chirurga a vyšetření na ORL, chirurg chce vyjádření ortopeda, jenž musí znát názor neurologa. Který ale potřebuje zprávu z interny. A máme tu roztomilý, ovšem začarovaný kruh. Úřady mají obdobný systém, jen laděný do bleděmodra. Sociální pracovnice chce potvrzení od zaměstnavatele a posudek od obvodního lékaře, který jej vystaví na základě vyjádření některého odborníka (nebo ještě lépe všech odborníků, kteří se klienta kdy dotkli). Když tu do procesu zasahuje revizní lékař pojišťovny a roztáčí kolo štěstí nanovo.

Blíží se poledne. Sedím u počítače, koutkem oka sleduju ten nápis "NEZAPOMEŇ" se třemi vykřičníky a uvažuju, že si sbalím nějaké to spodní prádlo, tatranku a knížku a uteču. Anebo se zhluboka nadechnu, zavolám už konečně do té pojišťovny a vyrazím vyzvednout Matyho. Budu tak moct udělat jeden krásný červený škrt na tom pitomém seznamu a začnu se zabývat následující akcí "Maty je objednaný k lékaři a já musím do práce". Chce se mi křičet.

9 komentářů:

  1. Doma mám přezdívku "Královna malých lístečků" :)

    OdpovědětVymazat
  2. já jsem zase královna diáře. Mám v něm zapsáno vše i to nejstupidnější, co jen může být. Ale díky němu stíhám docela O.K.

    OdpovědětVymazat
  3. Zákon drogerie funguje i u nás a z pípání upomínke na mém telefonu, můj manžel šílí, neboť to nevypínám, ale jen oddaluji, takže mi jedna upomínka přůběžně pípá třeba dvě hodiny...

    OdpovědětVymazat
  4. Drogerie je naprosto začarovaná -taky uštvaným okem sleduju,že mi dochází řasenka,šampon, čističe podlah i koupelen a ó hrůzo-i pleťový odličovač a krém...Brzo se budu loupat jako had - nebo hadice? Ach jo...:D

    OdpovědětVymazat
  5. ...tak já nevím, jestli se po přečtení článku usmívat, či rozbrečet...jedu totiž podle scénáře, který je téměř totožný-jen pleny nekupuju, jinak vše souhlasí!

    OdpovědětVymazat
  6. Co dodat. Mám nový mobil. Starý sešel věkem. Ale zatím jej nelze vyhonit. Má totiž v paměti uloženo asi tak milion dvěstětisíc a padesátosm úkolů,poznámek, knižních a filmových tipů, které byly postupně přesunuty z 8.dubna 2010 na 25 dalších termínů, kdy už na ně určitě budu mít čas a náladu, a jsou tam doteď. Než je vytřídím a přepíšu do nového, nebude starému mobilu dopřáno klidné spočinutí.

    OdpovědětVymazat
  7. hrom do palice - vyhodit

    OdpovědětVymazat
  8. Prvomatko, jsme určitě dvojčata, ale každou z nás zákeřný Číňan pohodil v jiné rodině! :)

    OdpovědětVymazat
  9. Milá Matko! Já mám pocit, že kupuju akorád mužův sprcháč, deodorant!!! a občas šampon... Teda ještě, toaleťák, ale ten jedině ve slevě, většinou pšt balení... Řasenku si koupím jednou za rok a půl, používám tak jednou týdně... Mýdlo mám kouzelné, vymydlilo se potřetí za poslední rok a čtvrt a deodorant nekupuju, pokud opravdu nemusím, protože mě nebaví stále hledání toho, který nebarví (zatím jsem nenašla...)A nic jiného nepoužívám...

    OdpovědětVymazat

Poslední

 7. prosince 2021 v 19 hodin a 50 minut narostla našemu Matýskovi křídla.