pátek 7. října 2011

Krátká etuda o mobilním telefonu

Podle mě to bylo nějak takhle: pračlověk jednoho dne vylezl ze své jeskyně, zabil mamuta a rozporcoval jej na steaky, zasadil chmel a uvařil si pivo, zasel žito, z jedné poloviny úrody napekl chleba a druhou prohnal destilační kolonou. Načež si sedl do auta, dojel do nejbližší internetové kavárny a tam se posadil k počítači a už nevstal. Maximálně proto, aby si koupil nový mobilní telefon, páč ten současný je už půl roku starý.

Ten můj málem pamatuje Matýskovo narození. Netvrdím, že přesluhuje, ani si nemyslím, že je to poslední výkřik komunikační technologie (vedle i-phonu by vypadal jako parní turbína), ale jsme kamarádi a kamarádi se do popelnice nevyhazují. Navíc si o něm myslím, že je ve své třídě, jež vyšla z módy léta páně 2010, nejlepší a všechny ostatní typy, které ovládly trh po něm jsou jen ubohou napodobeninou. Umí všechno, co od něj potřebuju. Telefonovat, psát SMSky a má kalendář. S upomínkama. To je v mém případě velmi zásadní funkce. Jako bonus umí fotit (nijak excelentně, ale lidská postava je na snímku při troše dobré vůle rozeznatelná od stromu) a přehrávat písničky. Což je pro něj poněkud nevýhodou, poněvadž se mnou musí chodit běhat a nejsem si moc jistá, že ho to baví tak jako mě. Funguje trošku jako lego - skládá se ze čtyř až šesti částí. Samotné tělo, kryt na baterku a baterka, několik plastikových dílků, které odpadávají v náhodném pořadí a já nikdy nevím, kam přesně patří. Je to dáno jak jeho věkem, tak mou nešikovností, protože mi upadl tolikrát, že je málem zázrak, že mu fungují všechna písmenka.

A proto potřebuju nový mobil. Což je docela průšvih, jelikož mám problémy s vybíráním. V prodejně s kabelkami jsem schopna strávit tři hodiny čistého času poté, co mi prodavačka vtiskla do rukou dva téměř totožné exempláře. Jeden má o kapsičku víc a druhý nádhernou sponu. V Tescu se mi potí záda při pohledu na police plné rozličných druhů kávy a dobře zásobený internetový obchod se po několika dnech stává mou noční můrou. Mé dilema nejsou schopny rozseknout recenze, diskuzní fóra ani rady odborníků zoči voči. Maximálně zúžím okruh kandidátů na dva kusy a nad těmi dumám několik dalších měsíců až let. Což je evidentně i tento případ. Třetí varianta nastane ve chvíli, kdy se stávající přístroj rozpadne na více než šest kusů, které už nebudu schopna napasovat zpátky. To potom vlítnu do nejbližší prodejny a popadnu první kus, který se mi bude líbit kvůli barvě, nezávisle na funkcích, kvalitách a mém předchozím dilematu. Po tom ani nevzdechnu.

Ona totiž představa, že bych se bez svého miniaturního kamaráda obešla během celé rozhodovací procedury je pro mě naprosto nemyslitelná. Měsíc bez mobilu by mě zabil. Po pravdě mám problémy i se dny (ozkoušeno. Jednou jsem se pro něj vracela, když jsem si 100m před parkovištěm v práci uvědomila, že mi nic nezavazí v kapse) a tak mě napadá, jestli já nebudu tak trošinku závislá? I udělala jsem si test:

1) Za příslušenství jste utratili víc, než za samotný telefon?
Samozřejmě. Ani ne tak proto, že by k němu firma tolik hraček navíc nabízela, ale poněvadž jsem chronický ztráceč a likvidátor. Jedny sluchátka za kvartál po 499,- , to je hned.

2) Mobil nikdy nevypínáte.
Ne. Ani v noci. Někdo by mohl zavolat, aby mi sdělil, že v podniku, ve kterém se zrovna nachází došla tequila a navíc jsem nikdy neuvěřila tomu, že nás přednastavený budík vzbudí oba.

3) Telefon vás upozorňuje na všechny naplánované události.
Ano. Včetně koupě mléka, když nám dojde.

4) O svém telefonu si čtete na svém telefonu.
Ano. Když potřebuju zjistit, který headset k němu patří, když ztratím sluchátka.

5) Šetříte na ostatním, abyste si mohli dovolit dražší paušál.
Ne. Plynule přecházím mezi paušály bez ohledu na to, kolik stojí. A pak se nestačím divit fakturám. Počítá se to?

6) Při vypínání mobilu máte pocit, jakoby vám někdo dával kopačky.
Ne. Spíš strach, že pacient operaci nepřežije.

7) Rozbil se vám telefon a připadáte si, jakoby jste přišli o přítele.
Jak říkám. Kamarádi se do popelnice nevyhazují. Ve skříni, až úplně vzadu, máme v krabici od bot takový malý telefonní hřbitov.

8) Napsání SMS zprávy v plné délce 160 znaků vám trvá méně než minutu a s ostatními stejně postiženými v tom dokonce soutěžíte.
Ano. A vyhrávám. Vždycky.

9) Pocítíte pocit paniky, když zjistíte, že mobil nemáte v kapse.
Nevím, jestli se tomu dá říkat panika, když "jenom" vyšiluju, ale zato slušně. Takže nejspíš ano.

10) Telefon si berete i do koupelny.
Ano, hlavně když čekám kurýra od PPL. Ten se dá prošvihnout jen jednou.

Tak se mi zdá, že se pěkně vezu. Měla bych zahájit odvykací kůru. A to bezprostřeně poté, co se vypořádám s cigaretama, čokoládou, kofeinem, kyselým želé a nakupováním. Vypadá to, že mám program na příštích deset let. Pak se z mobilních telefonů stanou čipy voperované do hřbetu ruky a bude vymalováno.

4 komentáře:

  1. S těma čipama jsi mě pobavila, já si zrovna dneska, když jsem nemohla najít prachy, které jsem si pár minut předtím dávala do kapsy, říkala, kdy už budeme mít ten čip v ruce, který stačí přiblížit k pokladně a ona částka se odečte.../prachy už jsem předtím stihla přesunout do peněženky, zjevně bez asistence šedé kůry.../ (a jak jen pomyslíme na to, že děti dostanou kapesné, přiložíme naši ruku k jejich a peníze přehupnou...)

    OdpovědětVymazat
  2. Je to velká náhoda, ale dnes jsem se zrovna zařekla, že už nikdy nevyjdu z domu bez fungujícího mobilu ( nebo aspoň do té doby, než mi začne pracovat mozek). Mám totiž dvě děti,starší Nikola je epileptička s ketogenní dietou, většinu času jsem s nima sama a nějak nestíhám. Ve středu jsem byla celý den na kurzu pro asistenty pedagoga, včera jsem z práce běžela do školy pro Nikču, která má teď zrovna zlomenou nohu, aby jí místo dlahy dal doktor sádru. V jídelně byl i můj syn Kuba, který tam začal kolabovat. Měl nízký tlak. Jednou už ho vezla záchranka rovnou ze školy. Tak jsem ho naložila do auta také. Naštěstí jsem do něj nalila asi litr pití a udělalo se mu líp. Po tomhle úplně běžným dni, jsem dnes ráno zjistila, že má Nikolka vybitý mobil. Nevadí, máme stejné telefony, tak jsem vyměnila baterky s tím úmyslem, že si svůj telefon dobiju v práci.Odvezla jsem děti do školy a jela do práce. Cestou jsem zjistila, že jsem Nikolčinu aktovku nechala v autě.Má berle a sádru nechodící, tak jí nenosí sama. Jindy jí samozřejmě sama nosí, tak jsem děti vyhodila z auta a na tašku ani nevzdychla. Až když jsem byla u práce, tak jsem zjistila, že u kabelky leží i aktovka. Vrátila jsem se tedy do školy a brečící Nikče tašku dala. Po té jsem odjela opět do práce s tím, že dám telefon nabít o první přestávce ve škole. Ale ouha, první přestávku jsem měla vyřizování, druhou jsme se chystali na tělocvik a třetí přišli z tělocviku. Telefon tedy zůstal nenabitý. Nevadí, nabiju ho doma. Po vyučování jsem honem běžela opět vyřizovat věci, které jsem nestihla vyřídit první přestávku. Nějak se to vyřizování protáhlo, nevadí,děti počkají. Když jsem si sedla do auta, tak jsem zjistila, že je čtvrt na dvě a družina měla odejít v jednu na výstaviště. Budu je muset někde dohonit, abych vyzvedla Kubu, který by jinak nestihl Šachy ,ale kde je Nikola se sádrou? Kdo jí hlídá? Učitelka, ředitel? Bylo mi úplně špatně. Jela jsem ke škole. Tam na mě naštěstí čekaly obě děti. Nikča se totiž dovolala tátovi, který na rozdíl ode mě vybitý telefon neměl, a ten se domluvil s vychovatelkou, že na mě počkají před školou. Odpoledne jsem pak volala do družiny paní vychovatelce a moc se jí omlouvala. Ta se naštěstí vůbec nezlobila a jen se smála. Nakonec jsem si doma udělala silný kafe a bylo mi líto, že musím vézt Kubu ještě na Šachy a zpět, protože bych si určitě otevřela flašku něčeho silnějšího. Příští týden začínáme návštěvou Motola. Jestli s námi pojede můj mozek, to nevím, ale nabitý mobil jede určitě.

    OdpovědětVymazat
  3. :-))) přesné, vtipné...jako vždy ;-)

    OdpovědětVymazat
  4. Z citového vztahu ke starému mobilu mě vyléčil nový mobil. Ten předchozí jsem měla asi šest let, načež mě opustil. Pořídila jsem si novou hračku a než jsem se alespoň trochu srovnala s dotykovým ovládáním, zjistila jsem, že v mnoha případech se bez telefonu radši obejdu. :-)))

    OdpovědětVymazat

A dál?

      V poslední době mi sdílení Matýskova dalšího osudu moc nejde. Není to proto, že by to byla slova a odstavce nacpaná slzami k prasknutí...