čtvrtek 8. září 2011

Práskat se nemá, ale hlásit se to musí

Už jako malé dítě ve školce mě učili, že se žaluje ve středu večer a v žádném případě paní učitelce. Ten, který se po rvačce o jedinou funkční Tatrovku šel s pláčem svěřit vychovatelce, si většinou říznul ostudu jako barák, byl zesměšněn pro výstrahu ostatním a příště si podobnou akci několikrát rozmyslel. A tak jsem se zařídila. Když se do mě po dvacátésedmé navezl největší grázl ze třídy, vzala jsem si ho osobně do parády a natrhla mu kalhoty. Co já si budu dělat násilí. Kupodivu můj postup slavil úspěchy, žalovat na mě šel on a reakce učitelek vyzněla lehce v můj prospěch - nejdřív nevěřily, že mu natloukla nejmenší holka ve školce, pak se mu snažily vysvětlit, že mě neměl dráždit a ve finále dostal seřváno za to, že mě šel prásknout. Vyhýbal se mi obloukem ještě v pubertě a já se sebou byla fakt hodně spokojená.

Došlo mi, už v tomto útlém věku pěti let, že hranice mezi násilím, řízením se dobrou radou, že moudřejší ustoupí a zákeřným žalováním v případech nejvyšší nouze, je velmi, velmi tenoučká. A že po ní musím kráčet lehce, nejlépe po špičkách. Byl-li protivník (ať už v bitvě o skateboard na hřišti, či posléze spolužák na gymnáziu v politické diskuzi, jejímuž tématu jsme oba rozuměli jako ministr obrany stíhačkám) silnější, větší, popřípadě jsem věděla, že v kapse schovává boxera, chovala jsem se moudře. A čekala na svou chvíli, která většinou dříve, či později přišla. V opačném případě jsem jej udolala pěstičkami, či pádnými argumenty a odešla z bitevního pole s hlavou vztyčenou, páč žalovat se smí až ve středu večer a do té doby mám spoustu času na vymýšlení neprůstřelného alibi. Výchova tehdejších zaměstnankyň mateřské školy v mém případě slavila naprosto nežádoucí úspěch.

Když jsem dospěla, ubylo mužů, kteří bijí ženy, respektive přestali to dělat veřejně a nechávají si to pro své manželky pěkně doma, za zavřenými dveřmi, se sestrou nás rvačky o oblečení taky přestaly bavit a žalovat nebylo komu. Nezbylo mi, než stát se tou moudřejší a ustupovat. Což se pořád ještě učím a řeknu vám, je to fakt dost těžký. Poněvadž já mám prostě vždycky pravdu. I když ji nemám. Čehož si je můj životní partner velmi dobře vědom, do diskuzí na jakékoliv téma se se mnou pouští jen sporadicky a během bitvy našlapuje velmi opatrně. Když mě konečně zažene do kouta a v mé brunátné tváři vidí, že mi dochází argumenty, pronese něco hodně duchaplného, jako třeba, že mě miluje, i když jsem TAK STRAŠNĚ hloupá. Čímž debata hasne. Nemůžete na někoho křičet a zároveň se lámat smíchy v pase.

Tento článek měl ale být o něčem jiném. Tohle se mi stává pořád. Začnu něco vyprávět, odbočím a v životě už netrefím zpátky, na místo, kde jsem to přestala. Název sedí. Hlásit se to musí. Včera jsem se dostala poprvé v životě do situace, kdy jsem měla něco oficiálně oznámit na děsně oficálně se tvářící trojmístné telefonní číslo a nemohla jsem se rozhoupat. Na dálnici se v rychlém pruhu válela prasklá pneumatika. Zastavovaly u ní auta a ti, kdo nevěděli, proč ten blbec najednou stojí, na něj hystericky troubili a snažili se jej objet, aby vzápětí zjistili, že ten důvod zastavit byl sakra dobrej. No prostě situace na houby. Uvažovala jsem, jaký je asi správný postup. Možná bych měla zavolat policii. Copak já vím, jaké mají číslo? Nemůžu přece vytočit 158, kde se hlásí vraždy, nalezení mrtvoly či vůz prchající z banky nacpaný až po okraj penězi. Tam mají úplně jiné starosti, než pohozenou pneumatiku. Co když narazím na příslušníka, který se špatně vyspal a já se dozvím, že "To voláte špatně, najděte si číslo na dopravku ve Zlatých stránkách a přestaňte blokovat životně důležitou nouzovou linku, nebo si vás nechám zjistit a pak uvidíte ten tanec!". Co potom? Abych to zkrátila, nakonec jsem se přemluvila a velice milý pán mi sdělil, že o tom bordelu na silnici už dáááávno vědí, ale že jsem stejně hodná, že jsem zavolala. Ulevilo se mi. Ne tak jako posledně, kdy jsem do rádia na dopravní informace telefonovala "ťukanec" na D1, jehož jsem byla právě svědkem, že se asi pomačkaly plechy na dvou autech a začíná se to tam štósovat. Když jsme tehdy přijeli domů a pustili televizi, zjistili jsme, že to byl smrťák o osmi autech a spoustě zraněných. Hanbou bych se propadla.

Přesto si za názvem článku stojím. Žalovat se nemá, výjimku tvoří tchýně, když vám chlap už potřetí za sebou nepřinesl k narozeninám ani kytku. Anebo otec, pokud matka nechala své handicapované dítě upadnout, když se snažilo postavit pomocí její čerstvě narostlé, krátké a velmi opečovávané kštice a učinila tak z výchovných důvodů. Naštěstí Matýskovu žvatlání je velmi špatně rozumět, z věty "Lálalá ou tete" si toho táta moc nevezme a i kdyby náhodou pochytil, o čem je řeč, bude se mnou souhlasit. Chudáček Maty. A nahlásit milému policistovi nebezpečnou překážku v dopravním provozu je občanská povinnost, kterou při nejbližší příležitosti velmi ráda splním. I když doufám, že takovou šanci už mít nebudu.

PS. Pro ty, kdo nečtou komentáře: doporučuji, abyste se projednou přemohli a našli oba komenty paní Weaslyové pod tímto článkem. Fakt to stojí za to :)

16 komentářů:

  1. paní Weaslyová9. září 2011 1:23

    Volávám tam často. Není to sport ani bonz, ale život se šesti dětmi je mimořádně dobrodružný. Vlčák bez doprovodu na pískovišti, bezdomovec v mínus deseti v parku (na záchytce se topí), ale jednoznačně nejlaskavější byli vloni na dušičky, když jsem celou rodinu vyvlekla navštívit památku dědečka, kterého žádné z dětí nezažilo, na hřbitov, který má rozlohu okresního města, čtvrt hodiny před zavíračkou. Bylo mi trochu divné, že davy spěchají proti nám, ale s výkřiky "podívejte jak je tu krásně" jsem rázoval, že mi skoro nestačili. Hrob jsme nenašli ani po hodině, jen zavřenou bránu s řetězem. Pikantní ylo, že zatímco jsme byli uvnitř, venku se houfovali občané toužící za námi, a skrze mříže nám podávali květiny a svíce spolu s instrukcemi, na který hrob je máme uložit. Tak jsem zavolala. Zajímá vás to dál? Nějak se mi ten komentář natáhl...

    OdpovědětVymazat
  2. paní Weaslyová, zajímá! Piš, piš!

    OdpovědětVymazat
  3. Prvomatko, hlásila jsem tuhle nalezené doklady i s trezorkem. Na policajtech na mě koukali podivně.. když on ten trezorek vážně ležel na neoznačené lesní cestičce, v haldě dřeva! :)

    OdpovědětVymazat
  4. paní Weaslyová, zajímá, moc, svěřte se :)

    OdpovědětVymazat
  5. paní Weaslyová9. září 2011 15:36

    Nuže volání o pomoc jsem okořenila pikantní historkou na téma "máme s sebou postižené dítě, špatně chodí, proto jsme nestihli zavíračku ..." a diplomaticky jsem smlčela, že dítě je o hlavu větší než já a zcela neautisticky a racionálně od počátku prohlašovalo dušičkový výlet za pitomost.

    OdpovědětVymazat
  6. neomlouvejte se, je skvělej :) děkuji

    OdpovědětVymazat
  7. :) tak dneska plný počet hvězdiček za článek, který se stal podnětem pro báječný komentář paní Weaslyové

    OdpovědětVymazat
  8. Krásné čtení k sobotní snídani :)

    OdpovědětVymazat
  9. Dekuji za prijemne rano... Dite me vzbudilo v 7 a pak klidne usnula a ja si aspon klidne ctu.

    OdpovědětVymazat
  10. Těžce nesu návraty,po dálnicích,řidiči jsou vyčerpaní,jezdíme v noci,prožívám to brutálně a míváme zvláštní zážitky,špatné počasí,kalamity,došla nafta,zavdušněné brzdy,klimbající řidič,co to nepřizná,letos,u Plzně,doporučený objezd,z dálnice,jeli jsme jedním pruhem  a u pangejtu naskládané motorkářovo oblečení,neumím pocit popsat,jak se v člověku,něco,tak zastaví,jak je vnímání života tak sureálné,tak pomíjivé,cítila jsem vše,v ten okamžik,úplně dovnitř,takové zastavení,průzračné prozření.Okamžik života.A sama se po kondičních jízdách chystám řídit,musím,pro nezávislost,jak bych si přála,tempo,kdy se chodilo pěšky alejemi!

    OdpovědětVymazat
  11. Úžasný, obě...moc jsem se nasmála...děkuju

    OdpovědětVymazat
  12. Mno já mám čerstvou zkušenost. Potkala jsem mladýho kluka v černé kapuci, jak leze do balkonu v přízemí a odvrtává dveře. Na 158 jsem dostala málem vynadáno. Prý že to bude majitel, kterýmu zůstal klíč v zámku, má drahé bezpečnostní dveře a tak to bere přes balkon. Jsem holt paranoidní asi. Policejní auto nakonec přijelo, po krátké době zase odjelo. Pozorovala jsem vše zpoza rohu. By mě zajímalo, co jim ten kluk řekl. Jestli to fakt byl majitel se zabouchnutými dveřmi.

    OdpovědětVymazat
  13. Clanek me pobavil, taky jsem se jako mala holka naucila, ze zalovat se nema/nema to cenu - a od te doby jsem si vsechny problemy resila rucne. =D

    OdpovědětVymazat
  14. Taky jsem zvažovala, zda hlásit nebo ne, jednalo se o to, že cizí osoba vlezla do mého bytu kde jsme nic netuše se dvěma dětmi spali, prošla se, nic neukradla, zanechala stopy od bot a rukou na parapetu  a sedačce a zase odešla. Nakonec jsem si řekla, co když se vrátí a zašla na služebnu. Příslušník se na mne tak prosebně zadíval a řekl, že toho mají tolik, že by kluci měli zase další složku a že když se nic neztratilo, tak to hlásit raději nemám. Nicméně jsem dostala číslo, a že kdyby se vrátil, mám zavolat..

    OdpovědětVymazat
  15. takhle jsem se už dlouho nenasmála

    OdpovědětVymazat

A dál?

      V poslední době mi sdílení Matýskova dalšího osudu moc nejde. Není to proto, že by to byla slova a odstavce nacpaná slzami k prasknutí...