čtvrtek 15. září 2011

Jak jsem se rozhodl udělat jim radost

A trošku jim to osladit. Mámě a tátovi. Pořád prej postiženej, invalidní... a kdo dneska nemá nějaký ten "problém"? Táta si kouše nehty, máma kouří, poslanci chlastaj... copak nemám nárok být taky v něčem "jinej"? Mám. Ale když ty dva vidím, jak jsou z toho nešťatný, říkám si, že z času na čas nezaškodí zvednout jim trošku morál.

Rozhodl jsem se, že začnu chodit. Sám. Bez držačky. Myslel jsem, že to půjde tak nějak ze dne na den a samo o sobě, ale malounko jsem se přepočítal. Nevadí. Pro začátek jsem se zkusil pustit jednou rukou. Ukázal jsem jim, že stačí, když mě nechají opřít o chodítko nebo kočárek a zbytek zvládnu sám. Máma je z toho jablečná. Úplně na prášky, kdykoliv jí to předvedu. Je to sice makačka, ale za tu srandu to stojí. Jdeme spolu ze školky, ona mě vytáhne z kočárku a já chvilku jdu po svých. Fakt chvilku, ono zase - nic se nemá přehánět a ještě by si na to zvykla. Ale když takhle budu pokračovat, jednoho dne se pustím a když budu mít kliku, nenatluču si. A pak jim konečně uteču.

Snažím se najíst sám. Se lžičkou mi to moc nejde, člověka, který ten umělohmotný prevít vymyslel bych tím nejraději přetáhl po hlavě. Blbě se to drží, padá to z ruky, prostě pořád to ještě nemám vychytaný. Ale zjistil jsem, že nejen příborem se dá nafutrovat. Mám dvě ruce. A povím vám, to je paráda. Když takhle uprostřed jídla popadnu misku a praštím s ní o stůl, až polívka vystříkne, nebo do ní hrábnu a namočím si v jejím obsahu všech pět prstů, kterýma pak můžu dělat super stopy po ubruse, to bych vám přál vidět ten tanec! Když mají naši náladu, začnou se se mnou chechtat. Ale pokud máma lítala celé dopoledne s hadrem a vysavačem po bytě a všechno se u nás leskne jako psovi kulky, to je potom hysterie. Mám ji rád. Je srandovní.

Zjistil jsem, že co si člověk nesežene sám, to nemá. A k tomu je potřeba se hýbat. Nějakým způsobem se přesunovat. Nezbylo mi, než naučit se lézt. Je to sice nápor na fyzičku, přeci jen ty moje slabý záda toho moc neutáhnou, ale když mě to dostane z dětského pokoje do obýváku před televizi, ve které běží František s Majdou, stojí to za to. Anebo ke krabici s hračkama. Problém nastal ve chvíli, kdy máma s tátou zjistili, že to umím. A to bylo hned: "Chceš jíst? Přijď. Chceš na záchod? Přilez. Chceš si s náma hrát? Tak po svých." To zrovna! Abych se totálně zničil hned po ránu ještě před svačinou, ne? A tak si to šetřím. Předvádím se, dejme tomu jednou, dvakrát do týdne. Oni by si rychle zvykli a nechci ani domyslet, kam by to mohlo vést.

Je potřeba nějak se s nima domluvit. Dlouho jsem sázel na telepatii - upřeně se na ně zadíval a myslel na svou přeplněnou plínku. Ale nefungovalo to. Postě jim na to nestačí inteligence. A tak jsem tu pusu otevřel. Povídám: "Dal bych si pribiňáka a banán." Ona na mě kouká jako na svatý obrázek, směje se a říká:"Jaký tátátá tete? Táta je v práci a já ti nerozumím." Jakej táta? Co to sem plete? Je nahluchlá? Mám hlad! A prej inžinýrka. Cha! Ale důležité je, že mě slyšela. A tak v tom pokračuju. Mluvím s nima vlastně pořád. Když něco potřebuju, chci, nebo jen když mám něco na srdci, co bych jim chtěl svěřit. Třeba nějakej tajem. A oni se smějou a známým vykládají, jak prý pěkně žvatlám. Když žvatlat, tak žvatlat. Jde mi to, co chvíli objevím nějakou novou hlásku a nebude to dlouho trvat a oni mi budou rozumět. Do té doby jsem si naordinoval tvrdý trénink, pusu otvírám s rozedněním a končím u pohádky na dobrou noc. Když nic jiného, pořád jim můžu vymluvit díru do hlavy.

Táta pořád: musíš trénovat, musíš sám vylézt na sedačku, někam sám dojít, sám se najíst. Co pořád sám? Od čeho je mám? Mamka je fajn. Na tu stačí upustit slzu a hned je naměkko a snáší mi modrý z nebe. Ale s tím chlapem prostě není rozumná rozprávka. Tak mu to dávám sežrat. On tomu říká, že zlobím. Je mi šum a fuk, co si o tom myslí. Když řekne tu svou kouzelnou formuli "sám!", většinou počkám na mámu. A pak to rozbalím. Chodím, lezu, ukazuju jak jsem velký, kdekterou kravinu si ti dva vymyslí, všechno umím. Pro mámu. Anebo si vyčíhnu chvíli, kdy má táta spoustu práce u počítače (a kvůli tomu mi nechce pustit gumového medvídka na Youtube), a v pravý okamžik zmáčknu DELETE. On si myslí, že náhodou. Jo, klidně. Když kvůli tomu nebudu bit, klidně náhodou.

Ale jo. Přiznávám, že nějaký ten zdravotní problém mám. Moji kámoši už dávno všechno zvládají sami. Chodí, jedí, umí se obléct, zajít si na záchod, pustit si pohádky. To já nedokážu. Ale nikoliv nikdy. Snažím se. Pracuju na sobě. A jednou, jednou budu umět všechno to, co oni. Možná mi to potrvá dýl, ale já se nedám. Budu na sobě tvrdě makat a dokážu mamce i taťkovi, že jsem tak šikovný, jak vždycky doufali. Ne-li lepší.

10 komentářů:

  1. Vtipný i dojemný zároveň a to si piš, že tohle všechno jednou zmákneš levou zadní.

    OdpovědětVymazat
  2. Ani neviem, akou náhodou som natrafila na tento blog. Po prečítaní pár článkov mi už tie nové načítava google reader. Aby dokázal niekto písať s takým nadhľadom a vtipom o probléme, ktorý sám denno-denne zažíva, som ešte nevidela. Obdivuhodné!!! Prajem synčekovi, ale aj jeho rodičom, aby pokusy o zvládnutie vecí, ktoré jeho rovesníci už dávno zvládajú, boli deň za dňom úspešnejšie.

    OdpovědětVymazat
  3. Výborně Maťulko, tleskám.

    OdpovědětVymazat
  4. Na jednu stranu mi to připomnělo Prevíta (Prevítem snadno a rychle) a na druhou mě to strašně dojalo. Díky.

    OdpovědětVymazat
  5. Tak tohle jsi prostě bez kapesníku nemohla napsat :) Hezký, moc hezký....

    OdpovědětVymazat
  6. matýsku, ty sis opravdu nemohl vybrat lepší rodiče, než které máš ;) moc tě oba milují a ty jsi šikulka, zvládáš to skvěle! jsem si jistá, že brzy zase překvapíš nějakou novou dovedností :) pa a ať se daří

    OdpovědětVymazat
  7. děkuju za krásný komenty, lidi :) i za Máťu.

    OdpovědětVymazat
  8. Nene, nekopíruješ. Jestli někdo - tak Matýsek Prevíta. Pochopitelně myšleno v dobrém ;)

    OdpovědětVymazat
  9. Matýsku gratuluju k pokrokům a k tomu jak to s rodičema válíš :-)...a vám gratuluju k Matýskovi..

    OdpovědětVymazat

A dál?

      V poslední době mi sdílení Matýskova dalšího osudu moc nejde. Není to proto, že by to byla slova a odstavce nacpaná slzami k prasknutí...