úterý 28. června 2011

Crash test dummies

znamená v angličtině Figuríny nárazových testů. Aby nedošlo k mýlce, nechci se teď bavit o té hudební skupině, co dokáže stvořit refrén z jediného písmene a k tomu ještě souhlásky. Potřebuju politovat tu roztomilou plastikovou rodinku, která si za nás řidiče a spolujezdce denně rozbíjí šišku ve zkušební hale některé automobilky.

Nejprve kousek historie. Na samém začátku byli dva mrtví. Jistá Mary z Irska se stala první zaznamenanou obětí automobilové nehody, když upadla pod kola parního vozu. Třicet let poté vystupoval pan Henry z newyorského trolejbusu a nějaký neopatrný řidič tentokráte již motorem vybaveného automobilu to neubrzdil. A tak se vědci na státní univerzitě v Detroitu naštvali a začali s testováním účinků dopravní nehody na člověka. Přesněji na mrtvého člověka. Shazovali těla do nepoužívané výtahové šachty. Řekněme, že účel světí prostředky. Když se dost vyřádili se zesnulými, vzali si na mušku zvířata. Opice, medvědy, prasata, ber kde ber, tehdy asi mohl dostat řidičák úplně každý. Výjimky, které omrzela i ujíždějící fauna se posadily do testovacích strojů samy. Několik univerzitních profesorů a plukovníků letectva se prohánělo sedíce na raketovém motoru rychlostí 100km/h. Když se dost vynadováděli, pořídili si Sama. Tak se jmenovala první figurína narozena roku 1949. Po čase se vědcům osamělého bojovníka na poli rychlosti zželelo a pořídili mu manželku a tři děti. Jakoby toho už tak neměl dost.

Jak mi vysvětlil můj pologeniální muž, slovo "dummy" znamená také troubu. Nekňubu. Slovník říká panák či hastroš. Přijde mi to od nich dost nepěkné. Figuríny (dále prdloprvomatkovské damíci) jsou podle mě velmi statečné postavičky. Vždyť každý den riskují své životy, dávají všanc končetiny, kovové vazy a umělohmotnou kůži a to opakovaně a bez řečí, bez ohledu na pohlaví či věk. Nejmladšímu damíkovi je méně než jeden rok. Přesto se nechává den co den poutat do nehomologovaných a neověřených dětských autosedaček často pochybné výroby. Je to moc statečné batole. Na internetu (kde taky jinde) jsem zjistila, že existují dva typy figurín: jedni si natloukají čela při čelním nárazu, druzí dostávají pecky od bočních skel a sloupků. Zajímalo by mě, kdo a jak rozhoduje o tom, kterou část těla má daná figurína obětovat:" Včera si tatínek polámal tři žebra o sloupek a tak dnes na jeho místo usedne nejstarší syn a zlomíme mu obě ruce." Pokaždé, když sleduju crash testy v televizi, strachem se mi svírá srdce. Přežije to damík? Neupadne mu ruka nebo noha? A co teprve zpomalený záběr na konci videa. Vidět postavičku jak se centimetr za centimetrem blíží k čelnímu sklu, horní končetiny vylétnou vzhůru jakoby ve snaze zabránit nárazu a jeden ani nedýchá - 10 vteřin, 20, minutu, až se mu udělá zle, dojde si do mrazáku pro zmrzku a když se vrací k obrazovce, figurína pořád ještě nedoletěla, nohy i ruce ve vzduchu a napětí by se dalo krájet. Potom Bum! Náraz a figurína se škrtí na bezpečnostních pásech. Má-li kliku, byly aktivovány airbagy a obličej jí zakrývá bílý pytel. Má představivost je pěkná potvora a tak i když televizní přenos skončil, já vidím, jak k autu přibíhají technici, damík napůl visící z kostry auta se jednou rukou odpoutává a padá na zem. Muži jej zvedají, on se snaží postavit a znovu padá, asi má něco s nohou. Zatřepe hlavou, narovnává se, dlaněmi si přejíždí po tváři a přijímá nabízenou sklenici s vodou. To už k němu spěchají damíkovská maminka a starší dítě, objímají jej a být na to vybaveni, tečou jim po tvářích slzy. Děsnej doják.

A co teprve večer doma:
"Děti, umýt ruce a ke stolu! Drahý, chceš ještě obklad?"
"Děkuju miláčku, už je to dobrý. Ale řeknu ti, ten nový bavorák, to je děsná šunka. Už dlouho jsem nedostal takovou řachu."
"Já viděla jak jsi narazil. Co tvá žebra?"
"Je to lepší."
"Mami! Mami! Já jsem dnes prolítl čelním sklem! Heč!"
"Ano, já to viděla. Jsi moc šikovný chlapeček. Vezmi si ještě topinku."
"Tatínku, já jsem z umělé hmoty?"
"Ano."
"A co mám vevnitř?"
"Umělou hmotu."
"A ještě?"
"Kovové klouby."
"A ještě?"
"Už nic, proč se pořád ptáš?"
"Teče mi krev."
matka kontroluje zranění: "Neteče. Bratr tě umazal kečupem. A běžte spat. Ráno všichni vstáváme a jedeme do Audi."
"Proč do Audi? Tam dělají Vopajšlíkovi, ne?"
"Už ne. Ona je těhotná a on s dětma sám do práce nechce."

Anebo je to úplně jinak. Možná si naši plastikoví hrdinové po namáhavé šichtě jen tak tiše visí v nějaké skříni, mlčí a čekají na další den, na další havárii. Beze slov, beze strachu, hrdinně snášejí útrapy figurín nárazových testů. A já to prostě jen nemám v hlavě v pořádku. Přesto jsem jim vděčná, jelikož díky nim se jako blbá blondýna cítím za volantem o kousek bezpečněji.

7 komentářů:

  1. Nádherne prdlá, samozrejme, aby nedoslo k nedorozumeniam :D

    OdpovědětVymazat
  2. Jsi neuveritelnaaaaaaaaaaaaaaaa !!!!!!!!!!!!Ja si potrhala branici smichy. Predstava, jak panaci sedi doma u vecere :-))))))))))))))

    OdpovědětVymazat
  3. Bomba. Jsi neuvěřitelná :-)

    OdpovědětVymazat
  4. A proto já nikdy nic nesepíšu - tohle !!!! by mě prostě nenapadlo! Od teď už se budu na ubohé damíky dívat úplně jinak :o))

    OdpovědětVymazat
  5. Dášo, přeji pěkkné prožití prázdnin a budu se někdy těšit na Váš e-mail. No a brzy vydejte Vaše texty, hodně lidí by jimi bylo obohaceno.....

    OdpovědětVymazat
  6. a je to! Nejsem sama, koho to napadlo... Já Tě žeru!

    OdpovědětVymazat

A dál?

      V poslední době mi sdílení Matýskova dalšího osudu moc nejde. Není to proto, že by to byla slova a odstavce nacpaná slzami k prasknutí...