čtvrtek 30. června 2011

On má PMS a ona je jako zpomalený film

Miluju tyhle hektické dny. Dny, které mám naplánovány vteřinu za vteřinou, minutu po minutě. Těším se na ně dlouho dopředu, jelikož nebude nuda a bude se NĚCO dít. Dokud nepřijdou. Večer v takový den usedám doma do houpacího křesla unavená jako makléř po šichtě na new yorské burze a po infarktu, unaveným zrakem sleduju kluky, jak se o sebe dokáží postarat, i když je matka totálně mimo, ládují se omáčkou z konzervy u kriminálky plné mrtvol, nikomu to nevadí a všem je fajn.

Takovým dnem byla středa. Věděla jsem několik měsíců dopředu, co nás dnes čeká a představa, že budu hned dvakrát v parném letním dni projíždět ucpanou Prahou mě nijak nelákala. Vyhlídka na nekonečné fronty v nově vybudované motolské recepci, kde pracují důchodkyně, které jen matně tuší, jak funguje počítač a mají letmé ponětí o poloze jednotlivých oddělení tohoto bludiště, mi způsobovala kopřivku. Ze dne, kdy se mělo NĚCO dít, se pomalu, ale jistě stával den, kdy se něco stane MĚ. Při vytváření cestovního itineráře jsem zkrátila cesty autem na minimum, vyřadila jsem z pražského metra uzel, který jediný nemá bezbariérový přístup a těsto na palačinky vložila do lednice prozíravě den předem. Byla jsem připravena.

Ráno jsem Matýska odhlásila ze školky, což téměř oplakal a rozhodl se, že mi to dá sežrat. Byl protivný až do oběda. Jeho kousavé poznámky a pravidelné hmmmm mě doprovázelo celou cestu do Prahy, při parkování na nelegálním parkovišti u nemocnice, při tlačení zpropadeně těžkého invalidního kočárku do kopce rozlehlým areálem. Naštěstí byla naše návštěva omezena na minimum - nenápadně jsem sestře na příjmu vsunula invalidní kočárek téměř pod nos, aby jí bylo jasné, že samozřejmě na ničem netrvám, ale etiketa velí dát handicapíškovi přednost. Paní doktorka byla šikovná, rychlá a laskavá a tak jsme se domů vrátili přesně na oběd. Nasmažila jsem nám palačinky, lokla si vychlazeného energy drinku a vyrazili jsme nanovo.

Druhá cesta už tak jednoduchá nebyla. Postavte mě do centra naší stověžaté matičky po stoprvé, ukažte mi Hrad a já se stejně do pěti minut ztratím. Rozhodla jsem se předejít všem nechtěným eventualitám. Auto jsem zaparkovala na místě mě notoricky známém, které pravidelně navštěvuju, v obchodním centru. V kapse jsem měla lístek s adresou, v kabelce záložní kopii a Maty v kočárku vezl podrobnou Mapku. Náhody byly vyloučeny. Vystoupili jsme na stanici určení, já se dvakrát otočila kolem své osy hledaje orientační bod a byli jsme v pasti. Tam, kde měl být park stála banka, tam, kde se měl nacházet most přes Vltavu, tyčila se záplava restauračních slunečníků. Jelikož nás už začal tlačit čas a doba smluvené schůzky se kvapem blížila, rozhodla jsem se hrát vabank. Dala jsem se na východ, u trafiky jsem to stočila prudce doprava a na nejbližším přechodu pro chodce překročila vozovku. Měla jsem kliku, dostali jsme se na ulici, jež byla zanesena v Mapce. Nakonec jsme cíl cesty našli, i když to bylo o chlup.

Když jsme vyřídili co jsme měli, jakoby můj mozek upadl do režimu stand by. Vyšli jsme na ulici, do tváří nám pražilo horké odpolední slunce a já se nemohla rozhodnout, jestli udělat krok, zvednout zvonící mobil nebo si sednout na obrubník a usnout. V hlavě jsem měla zhasnuto, větralo se tam a všichni zaměstnanci byli na dovolené. Jen s vypětím všech sil jsem se dovlekla do stínu v nedalekém parku, zapálila si cigaretu a pokusila se dovolat J., abych zjistila, proč mě tak intenzivně sháněl. Dozvěděla jsem se, že proto, abych mu doma připomněla, že si má z mého auta vyzvednout něco moc důležitého co tam nedávno nechal. Optala jsem se, zda si ze mě nevhodně tropí žerty, na což opáčil, že v žádném případě, že jsem jeho žena a tudíž mám nějaké povinnosti, mezi něž dozajista patří uchránit muže před následky jeho zapomnětlivosti. A položil telefon. Někdy bych ho za jeho smysl pro humor zabila.

Maty si dal svačinku, já se trochu probrala a vyrazili jsme směr domov. Tam nás čekal tatínek v dobrém rozmaru, dítě mi odebral, aby je vykoupal, převlékl do čistého a nakrmil večeří, zatímco já jsem seděla na gauči, unaveným, skelným zrakem sledovala zprávy, z nichž jsem chápala sotva desetinu a bylo mi to jedno. Byla jsem unavená, unavená a unavená. Po nějaké době jsem zaregistrovala, že na mě J. mluví. Zajímalo ho, co budeme večer sledovat v televizi, že prý dávají pěkný western. Odvětila jsem, že já kovbojky nerada a dostalo se mi odpovědi, jakou jsem nečekala: "Nevadí, stejně si to zapnu a jestli se ti to nelíbí, tak se budeš dívat, jak se dívám já." Připomělo mi to jeho telefonickou žádost z odpoledne a došla jsem k jednoznačnému závěru: má životní láska má koule a PMS. Jinak si prostě neumím vysvětlit fakt, že je protivný, jako otrávený šíp. Naštěstí (nebo možná naneštěstí) se my dva pohádat neumíme. Ať začne kterýkoliv z nás, třetí, či čtvrtá replika je vždy vtip. A tak jsem mu věrna této zásadě svou teorii předestřela, zvedla se a odkráčela do hajan.

Dlouhý den. Jeho finále jsem trochu zasklila, jelikož mé reakce odpovídaly maximálnímu tempu závodního hlemýždě, ale naštěstí mám J. a ten se o všechno postaral. I když byl podrážděný a vznětlivý kvůli svým premenstruačním problémům. Nevadí. Doufám, že se z toho všichni kolektivně vyspíme a pokud si dobře pamatuju, podobný zážitek máme s Matym zatím v nedohlednu. Do té doby budeme odpočívat na dovolené, co nám budou síly stačit.

10 komentářů:

  1. tak po takovem dni se ti muselo ale kraaaasne spaaat :D

    OdpovědětVymazat
  2. jsem taktéž unavená, unavená, unavená a to jsem byla ve městě zatím jen  jednou. krucinál, odpol. musím znova. dávají dneska taky western ?

    OdpovědětVymazat
  3. "a jestli se ti to nelíbí, tak se budeš dívat, jak se dívám já"

    OdpovědětVymazat
  4. Mě pobavila nejvíc věta: "V hlavě jsem měla zhasnuto, větralo se tam a všichni zaměstnanci byli na dovolené."

    OdpovědětVymazat
  5. :o)))) ,:-))))...A dovču si užijte jak nejvíc a nejlíp to jde!

    OdpovědětVymazat
  6. Děkuju, děkuju. Užijeme. A blog snad bude, doufám, že J. vezme net s sebou.

    OdpovědětVymazat
  7. Výborné...tak jsem se dlouho nenasmála,samá perla Prvomatko :-)

    OdpovědětVymazat
  8. Doctor Who is now considered a British Institute and has come a long way since it first aired on November 23rd 1963. The very first show saw the Doctor travel 100,00 years into the past to help some dim cavemen discover light. After 26 seasons and seven Doctors later the series came off our screens in 1989 much to the disappointment of the huge devoted fanbase. In 1996 an attempt was made to revive Doctor Who but it wasnt until June 2005 when it came back with a vengeance with Christopher Eccleston as the ninth Doctor that put the series back on the map as it were. It then went on for 5 years with David Tenant portraying the Doctor until 2010 when Matt Smith took over the role. Today it is still a great family show and has attracted many new fans.

    OdpovědětVymazat

A dál?

      V poslední době mi sdílení Matýskova dalšího osudu moc nejde. Není to proto, že by to byla slova a odstavce nacpaná slzami k prasknutí...